Tereza Bartošová hraje v opavském Saturninovi a říká: Nebraňte se lásce na první pohled

Když si vezmeme všechny vaše role a teď slečnu Barboru ze Saturnina z pohledu jejich náročnosti, kam na pomyslné stupnici od jedné do desíti byste zařadila slečnu Barboru?

Někam doprostřed.

A která byla největší?

Agáta v Ženitbě.

Myslíte vzhledem k velkosti textu?

Ano.

A náročnost z hlediska požadavků na herecký výkon?

Aldonza v muzikálu Muž z kraje La Mancha.

V jednom z rozhovorů říkáte, že nejraději čerpáte ze života. Někdy hrajete starší, někdy mladší postavy. U kterých se lépe čerpá ze života?

U těch starších, které v sobě většinou nesou psychologickou linku.

Teď vás chytím za slovo: ještě jste to nezažila a už čerpáte ze života?

Prošla jsem si určitým složitým životním obdobím, když jsem byla ještě hodně mladá, přišly různé peripetie, něco z toho zůstalo ve mně a divadlo je skvělá terapie. Zkrátka stačí sáhnout do svého nitra a dát průchod emocím.

Tak tomu rozumím.

Vždycky se snažím roli pojmout tak, aby byla co nejvíc identická.

Ze zkoušky inscenace Saturnin. (Foto: Slezské divadlo)

Ano, mnozí říkají, že herectví je v podstatě nasávání ze všeho, co se kolem mne děje. Když říkáte identická, myslíte tedy na svoji vlastní identitu?

Tak nějak. Jen se snažím, abych nebyla takový ten blázen, co se pořád pozoruje. Mám jednu kamarádku, co se na sebe dívá do zrcadla, když pracuje na roli, v MHD si opakuje texty, je ji stále vidět a slyšet. Tak to už je pro mne za hranou. Ale když něco v sobě řeším, často si říkám aha, to by se dalo použít v nějaké inscenaci.

Jste velmi upřímná, děkuji. Někteří herci si ale skutečně hlídají mimiku a připravují se na konkrétní roli i před zrcadlem. Takže to vy neděláte?

Ne, to opravdu nedělám. Nechávám to na vlastní autenticitě.

To vás někdo učil?

K tomu nás na konzervatoři vedla paní Gasnárková. Také nás velmi důsledně vedla k úctě, pokoře a píli. Občas to s přísností přeháněla, například nám zakazovala chodit do divadelního klubu. Zpětně ale chápu, proč. Herci si po představení rádi dají pár skleniček vína a potom ví naprosto přesně, jak se má „správné divadlo“ dělat a často o tom velmi horečně diskutují. Pro „kandrdase“ to může být zavádějící. Takže jsme s paní Gasnárkovou na hodinách hlavního oboru diskutovali, hledali a objevovali také, ale s čistou hlavou a bez emocí (smích)…

Daniel Volný a Tereza Bartošová. (Foto: Slezské divadlo)

Teď hrajete slečnu Barboru. Kdyby vy jste měla dceru v jejím věku, jako matka byste ji zakazovala chodit do divadelního klubu?

Slečna Barbora už je jistě plnoletá holka. Ví, co se na mladou dámu sluší a patří, takže bych rozhodnutí nechala na ní.

Stále směřujeme k vaší slečně Barboře. Co ona, chodila by do divadelního klubu?

Tak ona chodí do kavárny, proč by si nezašla i do divadelního klubu?

Jaká je to dívka?

Já ji vnímám jako roztomilou vílu. K tomu mi báječně nahrávají mí milí kolegové. Posuďte sami – otevřou se dveře, vstoupí Barbora a muži zjihnou. Děkuji jim, je to krásný pocit. Sen každé ženy.

Takže na první pohled upoutá svým vzhledem. A uvnitř?

Optimistická, pozitivní, ale také svérázná. Jde si za svým. Je zakoukaná do hlavní mužské postavy a ze zamilovanosti podniká kroky k tomu, aby se sblížili.

Komu je inscenace Saturnina určena? Čtenářům, kteří tenhle kultovní román pana Jirotky milují, tedy starším, nebo mladým, kteří vstupují do dospělého života?

Myslím si, že je to představení pro všechny, jak se říká, rodinné představení. Podobně, jako Babička drsňačka.

S Danielem Volným. (Foto: Slezské divadlo)

A má být Barbora příkladem pro mladé?

Může být. V Barborce je určitá duševní krása, elegance a noblesa. Nejsem si jistá, jestli tohle v dnešní době zrovna „frčí“, ale třeba se mladí diváci na chvíli zastaví, popřemýšlí o různých charakterech a nechají se unést příběhem.

A příklad pro mladé by mohl být v čem?

Věříte třeba na lásku na první pohled?

Určitě.

Takže vidíte. Právě něco podobného Barbora prožívá. Onen první pohled sice na jevišti neproběhne, naši hrdinové už jsou v tomto směru dál, ale věřím, že přesně tak jejich sympatie vznikly.

Takže touhle rolí říkáte: Věřte v lásku na první pohled?

Je to vlastně taková romantická komedie. Takže zajisté. Bylo by krásné, kdyby diváci odcházeli z divadla a říkali si: Kéž by mne také potkala taková fatální láska. A třeba bude stačit jen pořádně se kolem sebe rozhlédnout a nebránit se zmiňovanému prvnímu pohledu.