Gossip Lenky Vagnerové & Company: Mrazivá realita zabalená ve zlatě

Gossip měli ostravští diváci možnost vidět poprvé na domácí půdě jako večerní představení, přičemž lákadlem pro ně mohly být zástupy cen, které tento kus stihl nasbírat za více než tři roky od své premiéry, ale také jména interpretů, kteří patří v naší zemi ke špičce.

Stejně jako mají drby a klepy nesčetně podob v reálném životě, také na jevišti jsou přetaveny do různých forem a vyplouvají na povrch ve sledu scén, které jsou navzájem poměrně odlišné, přesto je jako červená nit spojuje hořká příchuť pomluvy. Lenka Vagnerová dokázala dát tomuto neviditelnému útočníkovi konkrétní tvář a zhmotnit jej do bizarních tvarů a situací, které ještě umocňují jeho neblahý dopad. Na pozadí laciného pozlátka a tlumené hudby z klubu, mezi hromádkami popcornu a tácky se skleničkami, se odehrávají situace, které známe z každodenního života. Ty jsou však nějakým způsobem pokřiveny nebo amplifikovány, pracují s metaforou i groteskou, tak aby vynikla jejich skutečná absurdita. Může to být třeba nudná párty plná falešných úsměvů, kterou dokáže osvěžit jen nějaká peprná kleveta; informace, které by si partneři měli sdělovat jen v rámci intimity svého vztahu, ale místo toho je rozmazávají na veřejnosti; nebo okamžiky, kdy nám posměch a očerňování dává moc toho druhého ovládat a ponižovat. Z představení Gossip diváka jednoduše po celou dobu mrazí, a to i ve chvílích, kdy sleduje vtipně nadsazené skeče nebo komické okamžiky – to proto, že se můžou rázem zvrhnout v krutý útok, úsměvy se změní v kyselý škleb a láska v nenávist.

Gossip by rozhodně nebyl tím, čím je, bez individuálního vkladu šesti performerů, z nichž každý má své specifické kvality. Nejlépe by se pro ně hodilo označení „movers“ (z anglického move – hýbat se; pozn. redaktora), protože v tomto představení (ostatně jako i v dalších z dílny Lenky Vagnerové) nejde tolik o přesně naučené kroky a choreografii, jako spíš o kvalitu pohybu těla, schopnost ho přetransformovat do skoro zvířecích tvarů, velmi organických, syrových a výbušných. Jde zároveň i o herecké výkony, každý pohyb tváře a změna výrazu (zejména v úvodní scéně, kdy pohyby interpretů probíhají rozfázovaně jako v okýnkách kinofilmu) se počítá a má svůj význam.

Jediné dvě performerky, Fanny Barroquère a Andrea Opavská (obě byly za svůj výkon nominovány na několik ocenění v oblasti tance, včetně nominace na Thálii pro Andreu Opavskou), se sice umí převtělit do křehkých květinek v záplavě třpytek a konfet, záhy ale dovedou ukázat svou druhou stránku a jít do pohybu s neuvěřitelným nasazením, odvahou a takzvaně na dřeň. Jejich mužští kolegové Patrik Čermák, Branislav Bašista, Michal Heriban a Ivo Sedláček za nimi rozhodně nezaostávají, ukazují jak sílu, tak vláčnost i preciznost v pohybu. Ivo Sedláček, původním zaměřením činoherec, navíc ukazuje naprostou suverenitu mluveného slova a celkově hereckého výrazu a byl za svůj výkon rovněž nominován na Cenu Thálie.

Jak už bylo zmíněno výše, v představeních Lenka Vagnerová & Company hrají důležitou roli rekvizity, ale také kostýmy a scéna, a především jejich inovativní a důvtipné použití. Kromě toho se v nich objevuje manipulace s objekty jako s loutkami nebo naopak živí tanečníci v roli rekvizit, manipulující se sebou navzájem.  A tak v Gossipu pod rukama performerů ožívá například chumel z černých pásků, který dokáže zpodobit desítky věcí (špínu, kterou na sebe navzájem házíme, tíhu pomluvy, černé svědomí a další), skleničky na šampaňské jako symbol křehkých vztahů i společenského pozlátka nebo popcorn, tak typický pro konzumní společnost. Tomu všemu dává neopakovatelnou atmosféru hudební doprovod Ivana Achera, který s Lenkou Vagnerovou dlouhodobě spolupracuje a při tvorbě se inspiruje v různých stylech – Gossip rezonuje dravou hudbou s hlubokými beaty, ale zaslechneme i sladké melodie jako z padesátkových filmů, motivy lidových zpěvů nebo zvukové koláže dokreslující jednotlivé scény.

Těžko bychom z Gossipu vybírali nejpůsobivější scénu, protože každá z nich měla něco do sebe, jako bychom sledovali filmový pás, kde každé okénko přirozeně navazuje na to další. Intenzivnější momenty střídaly odlehčenější pasáže, nenastala žádná výraznější hluchá místa ani rozpačité předěly. Už při příchodu diváků do hlediště se po scéně procházel Ivo Sedláček s tácem šampusek v ruce a pomalu je vtahoval do atmosféry představení. Naopak v pozvolném a poměrně překvapivém závěru nechávali interpreti publikum vstřebat a „rozdýchat“ to, čeho právě byli svědky.

Podle mého názoru je největší síla choreografií Lenky Vagnerové v tom, že jsou inovativní a skvěle zpracované a zároveň čitelné pro různé typy publika. Dokáží zasáhnout svátečního diváka i tanečního znalce, nechtějí oslovit jen exkluzivní skupinku odborníků. Sázejí na to, čemu porozumí každý člověk – živočišnost, zvuk a pohyb v propojení, jasné gesto, pointa, smysl pro humor – bez toho, aby se podbízely nebo působily lacině. Pozitivní reakce tedy byly na místě, a i v Ostravě si Lenka Vagnerové & Company vysloužili své ‚bravo‘.