A červi se rozlezou… Otto Placht a střet indiánských válečníků s normalizací v Galerii Magna

Na vernisáže do Galerii Magna u bývalé těžní jámy Jindřich chodívám zhruba jednou ročně, neboť několik dalších dnů vydýchávám, co jsem spatřil. Výstavní síň v někdejším agitačním středisku v panelovém domě z osmdesátých let je totiž živým skanzenem pozdní normalizace. A pokud chcete i vy zažít rok 1987 v přímém přenosu, vydejte se do Magny na nějakou nejbližší akci. Sám jsem tak učinil v pondělí, a ještě teď si zpívám: „Žiju si svůj diskopříběh jé je jé je / všechno se nám otevírá, ná na ná ná / všechno je to správně načatý, áááá…“ Vím o té době svoje, dospíval jsem v osmdesátkách zrovna v těchto místech, kousek od nákupního střediska Volha (dnes Albert).

Magna žije z městských grantů, proto je nepochopitelné, proč páni radní už dávno nenabídli galerii vhodnější místo k přežívání. Volných kvelbů v historických domech v samém centru města přitom úřad vlastní habaděj, důstojné prostory pronajímá třeba klubu PANT, galerii Fiducia i mnohým dalším kulturním institucím. Magna ale stále trčí na panelovém sídlišti jako nějaký maják z éry proslulého severomoravského tajemníka KSČ Ladislava Brumka, jenž v roce 1988 napsal pro ostravský Kulturní měsíčník: „Patříme k několika málo státům na světě, v nichž dělnická třída vlastní zbraně pro případ, že by bylo třeba socialistickou republiku hájit. Dát dělníkům zbraně se neodváží ani ten nejdemokratičtější buržoazní stát.“

Z vernisáže Otty Plachta v Magně. (Foto: Ivan Mottýl)

To jsou paradoxy. Výstavní program Galerie Magna je sice rozpačitě nevyrovnaný, nikoli ale obrácený k totalitní minulosti. Kurátor Jiří Dobeš rozhodně neuctívá ozbrojené Lidové milice a poměrně často představuje interesantní umělce (v nedávné minulosti třeba malíře Petra Pastrňáka či sochaře Kurta Gebauera), jejichž díla si však zaslouží vhodnější výstavní prostor než tento „rudý koutek“ v paneláku. Bohužel, coby pamětník mám v galerii pokaždé pocit, že jsem právě vstoupil do takzvané síně tradic na základní škole, kterou jsem v Ostravě dochodil v roce 1982.

Už jen kovové prefabrikované vstupní dveře do Magny jsou jízdenkou do osmdesátých let. Následují druhé těžké dveře, panelové schodiště, a hned další brána do normalizace, totožná s tou v hlavním vstupu. A to už stojím v jakési větší sídlištní bytovce s výhledem do ponurého sídliště a začínám litovat, že jsem sem vůbec lezl. Řada mladších ctitelů výtvarného umění se proto Magně vyhýbá, takže ve svých padesáti letech jsem zřejmě nejmladším účastníkem pondělní vernisáže.

Z vernisáže Otty Plachta v Magně. (Foto: Ivan Mottýl)

Dost možná je vše i jinak. Třeba má kurátor Jiří Dobeš tajnou dohodu s městem a udržuje prostory coby jakési tajné „muzeum normalizace“. V republice je to v každém případě unikát, podobnou funkční kulturní instituci těžko pohledat. Dají se objevit jen výjimečně někde na zapadlém venkově, několik takových kulturáků ještě samosprávy provozují na Vysočině nebo na Bruntálsku. Připadám si vlastně jako hrdina z nějakého seriálu Jaroslava Dietla, třeba jako primář Sova z Nemocnice na kraji města, který si po těžké operaci zajde za kulturou do výstavní síně. Jakmile ale Otto Placht začne mluvit o červech, kteří rozkládají ostatky člověka, vzpomenu i na majora Zemana a tehdejší televizní výsměch na adresu undergroundu: „A červi se rozlezou. / Bič boží, bič boží, bič boží je vyžene.“

Mistr Otto Placht nechť mi promine, nemohl jsem si tenhle úvod odpustit. V Magně jsem pokaždé fascinován, jak je čas relativní položkou. Konečně, pan malíř o tom ví dost. V devadesátých letech potkal mezi peruánskými Indiány pravěk. „Dnešní kolize domorodých kultur z pravěku s postmoderním globálním světem je pro mě živým zrcadlem blasfemie pokroku. Důkazem, že lidstvo degeneruje. Úvahy o časové šipce lineárního vývoje se v bezčasí pralesa stávají přebytečné a mizí jak falešné iluze o současném umění,“ řekl Placht v jednom rozhovoru.

Plachtovy obrazy v Magně.

Do Ostravy přivezl několik děl z nového rozsáhlého cyklu GUERREROS. Ten poprvé představil loni v létě v pražské Galerii Dolmen a pro ctitele to bylo jisté překvapení. Nespoutanou imaginaci, a často až asociativní abstraktní plátna, vystřídala figurativní malba. Magického realismu přitom neubylo, jen se Plachtova pozornost soustředí výhradně na člověka, respektive na jeho tělesnou schránku. Ne její hmotnou i duchovní rovinu.

Placht v krátkém proslovu v Magně vyprávěl, že se vrací někam před rok 1993, do éry před odchodem za Atlantik. V té době se snažil o propojení racionální vědy a umělecké imaginace, matematiky a výtvarného umění. A zabýval se právě figurou, kterou pojímal jako geometrické schéma připomínající uměle vytvořenou konstrukci lidského těla. „Hlava s kusem trupu. Tělesné orgány chápu jako nositele nějaké energie, která člověka oživuje,“ vysvětloval v pondělí před svými malbami.

A vyprávěl o člověku jako o „esenciální bytosti“, která může mít různé podoby. Záleží na oné energetické vlně, kterou zrovna přijímá, přičemž barvy a motivy jednotlivých anatomických orgánů odkazují právě na duševní stav konkrétních jedinců. Placht přednesl projev u figury, v jejíž lebce už pracují červi. I smrt je totiž esencí, energie se jen přeskupuje.

„Překročit vlastní stín, pokročit někam dál,“ svěřoval se malíř, proč částečně opustil letitá témata i styl. „A také se podívat smrti do tváře,“ dodal. Kromě toho prozradil, že cyklus vzniká v jeho novém pražském ateliéru v obrovské hale bývalé továrny na výrobu rentgenových přístrojů (Chirana). „Bývám tam celé noci sám, velká hala, obrovské množství betonu. A jen tyhle bytosti jsou tam mými společníky.“

Jeden z vystavených obrazů.

Dívám se jedné bytosti do obličeje a myslím na malovaný anatomický atlas z časů Rakousko-Uherska i na renesančního malíře Giuseppe Arcimbolda. I na Víta Ondráčka, jednoho úpěnlivého pábitele z Vysočiny, který tak dlouho maloval lebky prsty, až mu jedy z barvy pronikly do těla a s těžkou otravou ležel celé měsíce ve špitále. Tvůrce anatomického atlasu musí být puntičkářský hyperrealista, Arcimboldo dokonalou anatomii prolnul s manýristickou imaginací, Otto Placht ale mezi amazonskými šamany posunul imaginaci až za hranice reality. Trochu podobně jako surrealisté (nadrealisté), jenže amazonské pralesy umělce přece jen přetvářejí s docela jinou intenzitou než pařížské noční podniky.

Bohužel, nad obrazy vystavenými v Magně jsem schopen přemítat až skoro se čtyřiadvacetihodinovým odstupem od vernisáže. Přímo v galerii jsem vnímal jen bizarnost sídlištní výstavní síně. A to ještě v programu zahrály trochu klasiky holky z konzervatoře, to už je dnes na vernisážích také naprosto nevídaný archaický prvek. Jako z jiné éry. No jo, zapomněl jsem, tohle je skanzen normalizace. Ale Otto Placht v něm aktuálně vystavuje skvělé obrazy…

*

Otto Placht: GUERREROS. Galerie Magna v Ostravě. Výstava potrvá do 10. března 2019.