Divadelník v Komorní scéně Aréna je dalším hereckým koncertem Marka Cisovského

Kvalitní zpracování her se Komorní scéně Aréna nikdy nevyhýbá a ani v případě Divadelníka tomu není jinak. Přestože od hlavní scény neodtrhnete oči, protože režisér použil až magneticky působící formu, jak toho docílit, nebude Divadelník vlajkovou lodí divadelního souboru jako celku. V podstatě se vše podařilo, ale úskalí Bernhardovy hry tkví v tom, že jde v podstatě o monolog „divadelníka“ a ostatní postavy jsou jakýmsi křovím, které i zde působí trochu rušivě.

Divadelník je intimní sondou do nitra excentrického muže, který sám v sobě vidí geniálního herce i autora nejlepší tragédie/komedie všech dob. Přijíždí se svou rodinou, aby hru Kolo dějin představil místním divákům. Jeho trýznivá analýza divadelního světa, na jehož konci je teror praktikován na vlastní rodině, má textovou strukturu vygradovanou dle klasických Bernhardových kvalit. Jak se však materiál uchopí, to už je v rukou režiséra.

Z inscenace Divadelník. (Foto: Roman Polášek)

Až na mírné dramaturgické zásahy, které měly spíše kladný přínos a o které se postaral Tomáš Vůjtek, zachoval režisér André Hübner-Ochodlo celý autorův text. Poskytl tak šibeniční podmínky pro hlavního představitele Bruscona Marka Cisovského, který se netajil, že roli dostal jako dar za odsloužených 25 let na scéně divadla. Zda za odměnu, nebo za trest, by jistě řekl sám, ale v jeho roli se promítly zkušenosti za všechna léta, a tak pro diváky to za odměnu bylo určitě.

Sugestivní prostředí připomínající jatka se ruku v ruce snoubí s chováním hlavního představitele, který doslova terorizuje nejen svou rodinu, ale také své okolí. Ačkoli je postava skrznaskrz prohnilá neúctou ke komukoli, kdo postrádá cit pro umění a divadlo, prostřednictvím Marka Cisovského Divadelníka budete chápat po všech směrech a vlastně ho chvílemi i možná politujete, jaký osud tohoto velikána potkal.

Z inscenace Divadelník. (Foto: Roman Polášek)

Zatímco scénu má na svědomí sám režisér, o kostýmní kontrast se postarala Marta Roszkopfová. Propracovaný oděv hlavního představitele má mnoho odkazů, jako je respekt ke klasické práci divadelních kostýmních předchůdců, kdy kostým tvořil hlavní složku a podstatu charakteru, nebo odkaz na neskrývanou pompéznost divadelního herce dob minulých. V přímé konfrontaci s hostinským (Jan Chudý), oblečeným do zakrváceného řeznického mundúru, má až komický rozměr.

Vzhled celé rodiny Bruscona navazuje na extravagantní kostým otce a postavy karikuje do výsledného efektu komplexní bizarnosti. Ačkoli by si inscenace více či méně stačila se samotným Markem Cisovským (ano, tak sugestivní herecký výkon by stačil na pohlcení celé scény jen pro sebe), vedlejší postavy mají v inscenaci své místo, bez kterého by krutost Bruscona nevyzněla tak přesvědčivě. Navíc děti i manželka mají hlavní komediální roli – teatrální Agáta v podání Dany Fialkové má jednoduchou, ale nevýstižnější roli – jako oběť divadelního maniaka stále kašle (čímž bojkotuje všechna představení) a v důsledku nervového vypětí závěrem zrcadlí, co si o celé situaci myslí.

Dana Fialková v inscenaci Divadelník. (Foto: Roman Polášek)

Anna Polcrová jako Sára je naivní, hloupá dcera, která se nechá uchlácholit otcovými slovy o její jedinečnosti, čímž otce vyprovokuje k dalším krutostem a usazením dcery opět do role hloupé a naivní dcery. Větším otloukánkem je syn Ferruccio, který díky Vojtěchu Lipinovi odlehčuje celou dusivě napjatou situaci mezi rodinnými příslušníky. Komediální rozměr své postavy rozšiřuje nad rámec samotné předlohy, avšak do udržitelných mezí, což zabraňuje tomu, aby hru shazoval na hranici frašky.

Marek Cisovský v inscenaci Divadelník. (Foto: Roman Polášek)

Stále se v myšlenkách (i tady v textu) vracím k Marku Cisovskému. Možná i díky nápadu s promítáním obrazu skrz kameru a určitě díky kostýmu dostává postava Bruscona děsivě reálné podoby. Osobně mi celý obraz Bruscona naprosto zapadl do představ při čtení textu. V průběhu inscenace mě napadlo, že bych si dokázala v tomto podání představit i rozhlasovou hru.

Marek Cisovský dokázal celou hodinu a půl zaujmout mou mysl – a ticho v sále bez nudně se ošívajících diváků naznačovalo, že jsem nebyla sama. I přesto, že vše bylo splněno, poměrně vlažný potlesk mne osobně překvapil. Přemýšlela jsem proč. Důvod jsem našla jen jeden. Možná až zběsilé rodinné vztahy ubíraly představení na energii a možná by pouhý monolog bez přítomnosti dalších postav měl daleko tajuplnější rozsah a dal vyniknout kvalitám Marka Cisovského ještě o stupínek víc. A Marek Cisovský by sám sobě stačil.