Jak ostravský revizor odpustil pokutu výměnou za knihu aneb Nad povídkami nového Protimluvu

Nový Protimluv (4/2018) vyšel těsně před Vánocemi a lze ho směle doporučit pro dlouhé zimní večery. A to především díky několika povedeným povídkám, z nichž tu nejlepší stvořila slovenská autorka Ivana Gibová. Ta se loni v létě do vyhasínajícího ocelového srdce republiky dokonce na pár měsíců odstěhovala a výsledkem jejího pobytu je mimo jiné i otištěná povídka Stanica.

Několik znamenitých prozaických útvarů o Ostravě napsal svého času Jan Balabán, byla to ovšem výjimka potvrzující pravidlo, že tohle město nikdy nemělo zrovna oslnivé prozaiky. Takové, kteří by dílem dokázali překročit hranice regionu. A velikáni české literatury Ostravu spíš jen ojediněle zmiňovali, město najdeme například v díle Milana Kundery nebo Ivana Olbrachta. Olbracht třeba v románu Zamřížované zrcadlo charakterizuje Ostravu takto výstižně: „Ostrava se podobá chuchvalci juty, kterým vyčistili stroje a oknem vyhodili na rozkvetlý trávník.“

„Dávam jej celé Chesterfield Start a zrazu ma prejde chuť vracať sa do Bratislavy, z akýchsi obskúrnych dôvodov ma pochytí iracionálna túžba zostať tu; mám pocit, že Ostrava je zmes Andalúzie, Užhorodu, Prešova a všetkých miest, ktoré som kedy videla. Kupujem si za šestnásť korún v automate lístok na MHD a idem späť do centra. Pešo,“ líčí Gibová v povídce Stanica svoje ostravské dojmy. Před chvíli právě dala cikánce před hlavním nádražím 400 korun a cigára. Důvod? V tramvaji ji lapil revizor, který si ale udělení pokuty nakonec rozmyslel. Spisovatelka se totiž marně pokoušela koupit jízdenku mobilním telefonem se slovenskou SIM kartou. Všechno ale dobře dopadlo a revizor si nechal vysvětlit, že spěchá na vlak z autorského čtení. A pokutu vyměnil za jeden svazek její nejnovější knihy.

Někdy je proto „lepší“ dojít na nádraží pěšky: „Pekelná cesta pešo na Hlavní nádraží, paranoja a strach z cigánov, v tom tričku s jahodami, v ktorom mi vidno bradavky na kilometre, presne v takom tričku nechce žena sama ísť pomedzi cigánske bytovky, pomedzi nijaké bytovky a kričiacich chlapov s plechovkami. Chodím takto už dva mesiace, ale neviem, či si na toto niekedy zvyknem. Neviem ani, načo takto chodím. Na Hlavní nádraží a späť, pešo a taxíkom. Kontrolovať cigánku, či odcestovala Neviemkam? Vyfetovaná nedeľná Ostrava s prázdnymi ulicami a jediné, čo je cestou otvorené, je samoobslužná prádelna. Míňam nápis na chodníku Life is porno.“

Poslední číslo časopisu Protimluv přináší i další zajímavé autorské prózy. Pravda, proti Gibové je to jiná kategorie, ale nikoli k zatracení. Jablunkovský spisovatel Petr Sagitarius je znám tím, že ve svých básních a povídkách občas používá slezské nářečí „po naszymu“, a stejně tak je tomu i v jeho próze skoro s detektivní zápletkou Dwur. Zároveň je to jímavý psychologický portrét stárnoucího redaktora Marka Hoty zvaného Wruna, který pracuje v podnikových novinách Třinecký hutník. A také skoro mrštíkovský portrét vesnické závisti.

„Husarka nás nechce pustit k našim pozemkům. Mumy tam pola,“ vypálila na Wrunu, aniž mu vysvětlila, kdo je Husarka. „Ta staro bestyja zagrodźiła ceste przes swuj dwur,“ přešla ve zlosti z češtiny do nářečí, kterým se jí evidentně hovořilo líp.

Třetí z próz, na kterou s potěšením upozorňuji, napsal Jiří Váňa Stigen. Ostravák, ovšem zřejmě už napořád ukotvený v severském Norsku. Jeho kratičký text Zletilé dřevo oceňuji už jen pro tyhle dvě věty: „Často mluvil o ropě jako o černém svědomí. Svá rozohnění končíval prorockým: – Ropa bude naším posledním pomazáním!“ Je to vlastně ukázka z delší prózy, kterou má vydavatelství Protimluv vydat knižně.

Čtivých prozaických textů se v kraji rodí jako šafránu, poslední číslo nejdéle vycházející ostravské kulturní revue ale potvrzuje, že stále vznikají. Nejvíc mě ale v tuto chvíli zajímá, zda Ivana Gibová k povídce Stanice přidá ještě celou ostravskou novelu. Pokud by udržela tempo jako v textu pro Protimluv, mohla by vzniknout ostravská próza desetiletí. V roce 2018 vyšlo v moravskoslezské metropoli opravdu mimořádně málo kvalitních literárních děl. A být v kůži porotců literární části Ceny Jantar, asi bych se hodně zapotil nad nominacemi. A možná bych cenu směřoval místo k jednotlivému dílu raději k nějakému literárnímu počinu, takovým je třeba vytrvalá práce Jiřího Macháčka a jeho vydavatelství Protimluv, což je jediný seriózní nakladatelský dům v Ostravě.