Srovnatelnou postavu jsem nikdy nehrál, říká Vladislav Georgiev o roli kněze z kontroverzní Naší třídy

S Januszem Klimszou jsi spolupracoval na řadě inscenací, jednou z klíčových byl nepochybně Prorok Ilja, jehož autorem je Tadeusz Slobodzianek, který je také autorem Naší třídy…

S Januszem jsem spolupracoval na více než deseti titulech. Samozřejmě, že miluju Proroka Ilju, ale v Komorní scéně Aréně jsme dělali i další povedené záležitosti, ještě před Prorokem třeba VIP Children, Pohřbené dítě a další.

U Naší třídy to ale dnes trošku vypadá, že Národní divadlo moravskoslezské opisuje od Arény, když se nad touto inscenací sešli Klimsza, Cisovský a Georgiev…

Když jsem četl předlohu, říkal sem si, že by více sedla do Arény, ale Janusz to udělal takto a je to taky dobré. Jsem strašně rád, že na tomto kusu spolupracuju, protože se jinak všichni známe osobně a potkáváme se. Což je také fenomén Ostravy, kde herci z různých divadel k sobě mají daleko blíže než kdekoliv jinde. Honza Fišar hostoval občas u nás v Aréně a teď my zase v Národním. Je to strašně fajn.

Co říkáš na téma Naší třídy, když sousedé upalují ve stodole své sousedy?

Téma je to hodně těžké a asi si bude hledat obtížně diváka, ale někdy se i tyto věci musí „odpálit“.

Hraješ hodně specifickou roli, postavu katolického kněze uprostřed židovské komunity, navíc zápornou. Jak ji vnímáš?

Především ji vnímám jako osobní výzvu, protože takovou postavu jsem ještě nehrál. Navíc je to věřící člověk, jenž dělá takové věci, které nejsou vůbec lichotivé. Ale jednu věc neudělal, a to jsem si uvědomil až zpětně, když mi volal jeden věřící kamarád. Řekl mi: „My jsme se vydrželi dívat jen do poloviny. Vadilo nám, že kněz znásilňuje Židovku.“ A já mu musel vysvětlit, že to je přece jinak. Já sice kostým kněze už v této chvíli mám, ale má postava se stane knězem až teprve po všech těch tragických událostech s židovským pogromem. Takže nejde o kněze, který znásilňuje, v danou chvíli se jedná jenom o spolužáka, který se účastní znásilnění své spolužačky. Nikdy jsem podobnou postavu zatím nehrál.  S Januszem je to pro mě výzva tím tuplem, jako režisér umí být drsný, jde si za svým a vede tě.

Vladislav Georgiev (zcela vlevo) v Naší třídě. (Foto: R. Šťastný)

Pro diváka není lehké uvyknout hned dvojí rovině vyprávění. Hrajete dobový příběh, ale zároveň komentujete činy svých postav s časovým odstupem. Nejde o klasické divadlo.

Je to tak napsané, tímto stylem autor Slobodzianek tento příběh vypráví. Janusz navíc, jak Petra Lorencová už v rozhovoru pro Ostravan uvedla, nechtěl, abychom děj prožívali, ale abychom se emocím vzdálili. Šlo mu více o to, aby si přiběh mohl více prožít divák než my. O to je tento příběh složitější v převedení na divadlo.

Po Proroku Iljovi jde o tvoje druhé setkání se Slobodziankem. Jak na něj vzpomínáš, když se svého času stal pro ostravskou scénu téměř kultivní záležitostí?

Když jsem si hru o Iljovi přečet, chytal jsem se za hlavu a říkal jsem si, že to není možné, že to neprojde (smích). Ale právě tím, že žiješ v Ostravě a jsi na drsné výrazy zvyklý, tak ti až tolik nepříjde, že se postavy na jevišti vyjadřují také drsným jazykem. Nakonec zjistíš, že přes přemíru vulgarity to v podstatě není vůbec sprosté, protože lidé z vesnice se ve hře vyjadřují, jak žijí. Když jsme si zvykli, stala se z toho legrace.

A co Naše třída, která je napsaná později?

Určitě z ní je patrný autorův rukopis, v některých věcech je drsný, nemazlí se s tím. V Polsku s touto hrou zřejmě museli mít velký problém, stejně jako s Prorokem Iljou.

Zajímal jsi se o historický předobraz své postavy?

Zběžně jsem nahlédnul do historie tohoto smutného případu, našel jsem si osudnou vesnici, viděl onen památník. Přímo konkrétní předlohu pro svou postavu jsem sice neobjevil, ale určitě by se dala vypátrat.

Jaký je tady rozdíl mezi Arénou a Divadlem Antonína Dvořáka na základě herecké zkušenosti?

Musíš si hlídat slyšitelnost, jsou situace, kdy se otáčíme k sobě anebo jsme k publiku zády. Aby divák vůbec slyšel, musíme hodně přidat na hlase. Když se jedná o nějakou intimní situaci, a ještě u toho musíš řvát, tak to není lehké, je třeba najít míru a hranici projevu.

Naše třída je poměrně šílená záležitost, zobrazuje upálení sousedů obzvláště hnusným způsobem, jak se s tím dá herecky vypořádat?

Je to težké, vstoupíš do ní, hraješ, o to hůře se pak vystupuje, a proto také potom trávíme večery po hospodách, kde si o těchto věcech vyprávíme. Vlastně se z toho vymluvíš a vydáš ta traumata ven, jinak se jich nezbavíš. Jestli je držíš v sobě, začnou tě požírat. Nejde o to, se v hospodách ožírat, chceme tyto věci dostat ven, aspoň já to tak mám.

A máš nějaký další recept na zbavení se všech těch hrůz, kromě toho, že se z nich vykecáš v hospodě?

To je moje zahrada a dům ve Svatoňovicích. Začnu makat rukama a všechno zlé jde rázem pryč. Manuální práce člověku vyčistí hlavu.