Soudný den přežije jen křen, bilancuje básník Milan Krupa na prahu nového roku 2019

To je spíš smutná bilance, a ještě chmurnější vize do nového roku. Myslíte někdy na konec světa?

Jo, myslím. V tomto smyslu se mi tvorba jeví jako marnost. Je to jen chvilkové potěšení, které si se sebou ani nevezmu na onen svět.

Nemůžete se na příchod nového roku podívat kapku optimističtěji?

Jak kalhotky do kundy zadřený / jsou mý okna pevně zavřený.

To je ještě větší splín. Kdy jste ty verše napsal?

Letos v únoru, když venku chumelilo. Chtěl jsem vyjádřit určitou izolovanost od světa.

Bože, to je teda pořádně existenciální kousek. Máme Silvestra, zarecitujte i něco optimističtějšího…

Na takové verše si nevzpomenu.

Mám rád třeba tuhle vaši básničku: „Těpic / těpic / zní z pod čepic.“ Co se k ní dodat?

Myslím, že nic.

Se u ní směji. Požíváte pozdrav „tě pic“?

Ne. Pamatuji si ho ale z dětství, tehdy se hodně používal.

Je silvestrovské dopoledne, sedíme v přívozském výčepu Alvi, kolem oken sviští tramvaje. Napsal jste nějakou báseň o tramvajích?

Je to dvojverší z devadesátých let: „Tramvaje dnes nejezdí / napájí se psychedelickým LSD.“

El-es-dý. Někdy mám na přívozských linkách pocit, že celá tramvaj je pod vlivem drog. Romové nacpaní pervitinem, hosté Hudebního bazaru zkouření marihuanou a tak dále. Tramvaj jede podle jízdního řádu, cestující se ale vznášejí. Zkoušel jste někdy kromě piva i nějaké drogy?

Příležitostně marjánku. A na výletě do Holandska jsem vyzkoušel LSD.

A tenhle zážitek souvisí s básní o tramvajích?

Volně. Devadesátá léta byla takovým drogovým obdobím. Všude kolem nás.

Osobní pocit z LSD?

Parádní. Halucinace, vidiny. Vyzkoušel jsem LSD s kamarádem Medvědem v belgickém Ostende.

Ale nakonec jste zůstal u piva, vašeho topiva. K drogám už se asi neuchýlíte.

Ani náhodou.

Milan Krupa v přívozské pivnici. (Foto: Ivan Mottýl)

Prosím o poslední báseň, kterou jste napsal.

Napůl živý, napůl mrtvý, / študovaný, / i ten co prd ví.

Z čeho ten pocit vyplývá?

Mám padesát roků a většina školních vědomostí se mi vypařila z hlavy.

Mně také. Co s tím, půjdeme studovat večerní univerzitu?

Párkrát už mě to napadlo. Jako invalidní důchodce jen marním čas.

Nemarníte, jste básníkem. Na stole před námi leží výběr z vašeho životního díla To pivo je mým topivem. Úplně náhodou knihu otvírám: „Epi epi epi gon gól branka / kopírák modrá modrá slza / ouvej všechno už už / tu tu tu tu tu? Bylo!“  To jsme si moc nepomohli, opět marnost nad marnost. Jak báseň vznikla?

V osmdesátých letech během studií na vysoké škole. Z pocitu, že se ve svém psaní opakuji.

Vůbec ne. Dějiny literatury jsou dějinami vzájemného ovlivňování až vykrádání, to vás nemusí trápit. Krupa je pouze jeden. Dal jste si někdy nějaké novoroční předsevzetí, které se podařilo splnit?

Myslím, že ne.

Mají vůbec předsevzetí smysl?

Případ od případu.

Jaký „případ“ je Milan Krupa?

Sociální.

Tak předsevzetí zaměňme za přání. Přejete si třeba navýšení invalidního důchodu?

Toto přání se mi už splnilo, došla mi milá zpráva od České správy sociálního zabezpečení. Od prvního ledna mi něco přidají.

A nějaké kosmologické přání?

Ať nepřijde konec světa.

Jak už řečeno, často na tuhle notu i píšete, jakou báseň byste v téhle souvislosti připomněl.

Už za Lenina / tu rostla zelenina, / ale soudný den / přežije jen křen.

Tak ať jste v nadcházejícím roce zdráv jak křen a napíšete další skvostné říkačky o tom našem světě vezdejším.