Výstava Hranice shora neviditelná představuje archeologii nepodařených investičních staveb

Výstava představuje ostravskému publiku vhled do konceptuálního myšlení pražského vizuálního umělce Tomáše Moravce (1985), který absolvoval v roce 2012 Akademii výtvarných umění v ateliéru intermediální tvorby Jiřího Příhody. Ateliérový vliv je na umělci znát, jelikož zastává opravdu široké pole zájmů i mediálních forem vyjadřování. Jedním z klíčových témat, jimiž se ale dlouhodobě zabývá, je veřejný prostor, jeho možnosti a hranice. Možná bude někomu známý jeho projekt mobilního vozítka sestaveného z palety, která byla rozpětím svých koleček zkonstruována přesně na šířku tramvajové koleje. Na ní se Moravec nerušeně projížděl centrem Bratislavy. Tato „skate-drezína“ mu umožnila chopit se veřejného prostoru, využít jeho sdílených možností a na chvíli je výsostně zindividualizovat. Jindy autor intervenuje do galerijních prostor nebo pozměňuje prostředí ulice.

Instalace ostravské výstavy je velice minimalistická, temná a tichá, zároveň ale ve své monumentalitě naléhavá. Sestává ze tří velkoformátových pláten, na nichž jsou oboustranně projektovány dronem snímané záběry neúspěšných staveb, postihnutých finanční krizí.

Jsou to tři konkrétní nedokončené skelety s vlastním příběhem (outletové centrum, dálniční obchvat Prahy, stavební jáma podzemních garáží bytového domu). Nedokončenost skeletů „visících“ v krajině vytváří asi nejviditelnější pocit hranice mezi člověkem, přírodou a krajinou. Železobetonová chapadla civilizačního trifida jsou ochromena herbicidem ekonomické krize. Jsou zastavena v čase jako možnost, jako potenciál, ale v důsledku především jako odraz kolektivní civilizační mentality.

Video zachycující stavební jámu podzemních garáží nedokončeného bytového domu.

Architektura ve fázi opuštěné rozpracovanosti může posloužit jako výraz společenského zvratu. Pokud se ponoříme do optiky archeologa, který zkoumá urbánní souvrství ve vztahu k určité době, máme před sebou hmotný důkaz současné civilizace, prahnoucí po hypertrofovaném ekonomickém zisku. Všechny Moravcem sledované stavby totiž ze své podstaty sledují aspekt ekonomického profitu. Paradoxně kritérium tržní investice, inverzně převrácené v ekonomickou krizi, těmto stavebním projektům zlomilo vaz.

Je zde explicitně zhmotněná nejen touha po zisku, ale samozřejmě i princip znásilňování krajiny pro tyto účely. Zároveň nemoc, která tyto stavby postihla, ukazuje na zranitelnost a sebedestruktivnost civilizace postavené primárně na aspektu ekonomického růstu a investiční spekulace. Možná bychom mohli uvažovat nad tím, že horším vysvědčením doby by byly třeba nedostavěné kostely, divadla, knihovny a koncertní síně. Situace je ale mnohem horší, jelikož takovéto stavby se v naší historické vrstvě vlastně nestaví vůbec! Snad bude toto smutné stavebně-investiční tabu prolomeno právě zde v Ostravě, kde se plánují hned tří velké stavební projekty sloužící primárně kultuře a vzdělávání.

I když by se z popisu mohlo zdát, že instalace vynáší pouze statický obraz oněch „hraničních staveb“, divák je v důsledku konfrontován s pohybem a se zvukem. Vždy je sice na videu dominantní samotný skelet či základová jáma nedokončených staveb, ale ty jsou zároveň snímány kamerou pohybujícího se dronu. Technologie takovéhoto snímání může působit také jako určitá archeologická vrstva, jako fenomén, s nímž současná civilizace intenzivně operuje. Reflexe objektů prostřednictvím dronu je více plastická, analytická, podrobná a až hrůzně intimní, jelikož se dostane kamkoliv. Je přímým odrazem doby nakloněné přesně těmto poznávacím strategiím. Náhled shora či kontaktní prostup dronové kamery k nedokončeným stavbám připomíná tiché podmořské záběry vraku Titaniku. Fascinovaným soustředěním postkapitalistických ruin Moravec aplikuje archeologickou sondáž, ovšem jen v mírném časovém odstupu.

Video zachycující nedokončený dálniční obchvat Prahy.

Ve videozáběrech jsou také zřejmé procesuální změny, kdy se hranice znásilňování přírody ve prospěch kapitálu obrací a je nahrazena zpětným chodem-příroda se znovu zmocňuje toho co jí patří.

Jak již bylo řečenom potemnělou instalaci, v níž naléhavě do prostoru září tři velké obrazové plochy, doplňuje zvuk. Je přenesením pohybu autora ve „vodním bazénu“, jenž vznikl zaplavením stavební jámy plánovaných podzemních garáží bytového domu. Chůze ve vodě, v prostředí opuštěného staveniště, je autentickým zvukovým otiskem místa a symbolicky přenáší zmar projektu. Voda zároveň zpřítomňuje novou materiální a potažmo až existenciální kvalitu daného prostoru. Oproti betonu je prostředím, v němž můžou místo zaparkovaných aut vznikat rozličné formy života.

Výstava nese velký sociálně-kritický potenciál. Ve své komplexnosti, v níž se spojuje intimita, monumentalita a analytická vztahovost, poslouží jako tichý prostor, kde můžeme meditovat nad absurditou zdánlivě silné civilizace poháněné motorem blahobytu a touhy po megalomanských investicích, ale v důsledku zranitelné právě díky fata morgáně nekonečného růstu a profitu.

Tomáš Moravec: Hranice shora neviditelná. Galerie GAFU, Fakulta umění Ostravské univerzity. Výstava pokračuje od 2. 1. do 1. 2.2019. Otevřeno vždy od pondělí do pátku od 13 do 17 hodin.