Moje maminka Zdena Kyselá viděla lidem do duše, vzpomíná vedoucí Hlubiny Kateřina Macečková

Začínáme si povídat o Zdeničce, o tvojí mamince Zdeně Kyselé, a nezačínáme vesele. Před chviličkou jsi zmínila pohřeb pana Karla Pavlištíka, folkloristy, etnografa, choreografa, muže, který byl velice respektován a ctěn všemi, kteří se věnovali světu lidové kultury. Vím, že Zdenička, jak jsme všichni tvé mamince říkali, a pan Karel Pavlištík byli přátelé. Před několika dny jsem mluvil s panem Jaro Moravčíkem, slovenským choreografem a tanečníkem známého SĹUKU. Když jsem se zmínil o Zdeně Kyselé, zavzpomínal a vyjádřil lítost, že nemohl přijet Zdeničce na pohřeb. A mluvil o tom, že to byla právě Zdenička, kdo mu osvětlil základní rozdíly mezi stylizovaným a autentickým lidovým tanečním projevem.

Ano, vím že Karla Pavlištíka a stejně tak Jaroslava Moravčíka měla ráda.

A Zdeničku měli rádi oni, a nejen oni. Jednou jsem přišel k vám na zahradu o předmájovém večeru. Byla tam skoro celá Hlubina. Zdenička seděla poněkud stranou a vytvořila se tam pomyslná fronta – každý si s ní chtěl alespoň chviličku popovídat. Některé rozhovory byl krátké, omezily se na vzájemné pozdravení, ale někteří tam zůstali ve vzájemném intimním rozhovoru docela dlouho. O čem si tvoje maminka s těmi lidmi povídala?

O všem možném. O životě. Měla dar lidem naslouchat, hovořit s nimi, dodávat jim jistotu a sebedůvěru. To neumí každý. Ona těm lidem viděla do duše.

Já jsem měl pocit, že ona rozpovídávala mne. Chtěl jsem z ní jako novinář dostat co nejvíce, ale po chvíli jsem zjistil, že mluvím já a ne ona.

To je to o čem mluvím. Ona všechny rozpovídávala, ale takovým způsobem, že nikomu nebylo nepříjemné s ní mluvit.

Je takové pravidlo, že hostitel, chce-li, aby se návštěva dobře cítila, má dát prostor návštěvníkům, nemá mluvit více než oni, a pak je téměř jisté, že se návštěva cítí dobře. Tohle ona jako velice vzdělaná žena zajisté věděla …

Samozřejmě to věděla, ale nepoužívala to jako nástroj komunikace. Takhle ona nemyslela. Její přirozeností bylo se bavit se s lidmi upřímně.

Zdena Kyselá. (Foto: František Řezníček)

Můžeš prozradit něco o rodině tvé matky?

Maminčin otec přišel do Ostravy jako vyučený kovář z Uherského Brodu. Přišel do Vítkovic a od píky se vypracoval až na inspektora válcoven plechu. Moji babičku, svoji ženu, potkal v Sokole. Maminka byla tedy děvče z dobré rodiny. Chodila do Sokola, do rytmiky. Ale trochu se z toho prostředí vymykala, protože ji velice zajímal život nejen středních vrstev, do kterých s rodinou patřila. Zajímal ji i život takzvaných prostých lidí. To, co se odehrávalo v koloniích havířských a hutnických. Tam měla hodně kamarádek. Jako mladé jí učaroval tanec a pohyb. A právě tanec a pohyb se pro ni stal tím nejdůležitějším a největším zájmem.

Vím, jak pro ni byl důležitý. Jednou se mne, a to už byla připoutána k invalidnímu vozíku, zeptala, jestli vím, co je pro ni nejhorší. Pokrčil jsem rameny, abych neřekl nějakou hloupost. A ona povídá: To že ty tanečnice vidím. Že přesně vidím a cítím, jak by ten jejich pohyb, jejich taneční projev měl vypadat. A nejhorší je, že už to nikdy nezatančím. Ale pojďme dál: Zdena Kyselá je známa především jako zakladatelka a dlouholetá umělecká vedoucí Souboru lidových písní a tanců Hlubina. Mluvila jsi ale o rytmice a o Sokole. Kde a kdy došlo k jejímu naprosto zásadnímu a pro ni osudovému setkání s lidovým tancem?

Na to nedokážu jednoznačně odpovědět. Taneční pohyb ji zajímal natolik, že začala jezdit k paní profesorce Jarmile Kröschlové do Prahy. (Jarmila Kröschlová vedla v meziválečných letech vlastní taneční skupinu, po válce pak působila jako pedagožka a choreografka, od roku 1947 do roku 1958 působila na Divadelní fakultě AMU, kde se v roce 1951 stala docentkou. Pozn. red.) Studium u paní Kröschlové znamenalo prohloubení zájmu o tanec. Jenže maminka se seznámila i s Františkem Bonušem (F. Bonuš učil hudební folkloristiku na Pedagogické fakultě UK, byl profesorem lidového tance na Státní konzervatoři a více než třicet let vyučoval lidový tanec na Katedře tance AMU v Praze. Působil jako sběratel českých, moravských i slovenských písní a tanců. Pozn. red.) A také s paní Věrou Šejvlovou, která jako hudební redaktorka Českého rozhlasu Ostrava prováděla sběry lidových písní nejen v Beskydech. Tam někde jsou začátky vztahu maminky k lidovému umění, k lidové hudbě, k písni a tanci. Tím, že měla pohybové vzdělání a hudební vzdělání, že dokázala zapsat nejen slova písně, ale i noty a také taneční pohyb, se všechno vzájemně propojilo a nakonec to vyústilo v založení folklorního souboru Hlubina. Hlubina proto, že soubor vznikl při Domu kultury Dolu Hlubina v Ostravě. Zpočátku totiž měla jen dívčí taneční skupinu, ale brzy se přidali horničtí učni a jejich příchod s sebou přinesl zájem o takzvaný hornický folklor.

Opravdu existuje něco jak hornický folklor? V repertoáru Hlubiny jsou nejrůznější hudební, taneční a pěvecká čísla s havířskou tématikou, jenže já si myslím, že velkou část tohoto repertoáru si Zdenička vymyslela. Jako František Hřebačka, známý spíše pod jménem Fanoš Mikulecký, který skládal písničky a přihlásil se k nim, až zlidověly.

Vždy vycházela z původního materiálu– melodií a popisů tanců tzv. širokého Slezska.  Rozváděla určité motivy a dotvářela je.

V repertoáru Hlubiny je Ruská polka. Tanec pro jeden smíšený taneční pár, o kterém mi Zdenička řekla: „V Rusku takovou polku nenajdeš. To je moje dílo.“ A dodnes tuto Ruskou polku Zdeny Kyselé tančí další a další tanečníci.                                                          

Maminka vytvořila choreografii. Ruská polka jako taková existuje v různých regionech. Začátky maminčiny Ruské polky jsou někde v roce 1950. Tehdy maminka poznala v Krmelíně vyhlášeného tanečníka Emila Máchu. Byl to havíř z Dolu Jeremenko, který znal Ruskou polku od svého otce. Postupně se pak seznámila s jinými tanečníky, o kterých vyprávěla a kteří tančili po svém Ruskou polku, ať už šlo o paní Matýskovou z Ostravice, paní Chýlovou z Janova u Svinova, pana Kuklu z Proskovic či paní Hanzelkovou z Libhoště. Všechny ty jejich verze pak choreograficky dopracovala a vytvořila tanec pro sólový taneční pár Jarku Mikovou (později Calábkovou) a Mirka Vilímka, kteří s tímto tancem zvítězili na IV. světovém festivalu mládeže v Bukurešti.

Nejslavnější je ale její choreografie Lašských tanců. Když jsem mluvil s choreografem Pavlem Šmokem o choreografii Lašských tanců Leoše Janáčka, pod kterou je podepsána Zdena Kyselá, Pavel Šmok prohlásil, že tato choreografie je kongeniální. Že už nikdo nemůže vymyslet nic dokonalejšího než Zdeniččino taneční vyjádření Janáčkovy hudby …

Jak jsem už řekla, všechno se to vzájemně propojilo. Maminku nesmírně zajímal autentický folklor a její umění spočívalo v tom, že dokázala tvůrčím způsobem tento původní materiál zpracovat do stylizovaného tvaru…

Ano, o tom něco vím. Když jsem před mnoha lety přivezl Zdeničku do Třince na výroční koncert folklorního souboru Javorový, a to byl soubor autentického folkloru z oblasti Těšínských Beskyd, přijeli jsme pozdě, patnáct minut po začátku. Organizátoři koncert přerušili, přivítali paní profesorku Zdenu Kyselou, ale to koncert hned nepokračoval dál, protože se vytvořila dlouhá fronta lidí, kteří vstali ze svých míst v hledišti a osobně se se Zdeničkou vítali.  To byl doklad jejího sepětí se světem autentické lidové kultury. Mám jednu teorii: Zdeničku zajímali lidé jako takoví, jejich vlastní osobnosti. Zajímal ji pohyb a tanec, tedy vyjádření nejniternějších emocí pohybem. Zajímaly ji lidé z kotárů, kteří si zpívali od dětství jim známé písničky. Když se tohle všechno propojí, vyjde z toho stylizovaný folklor jako jakési povýšení autentického lidového umění do svým způsobem vyšší umělecké formy – tím ale neříkám, že autentický folklor je nižší forma, jestli si rozumíme … Její Lašské tance jsou vrcholnou choreografií stylizovaného folkloru, stylizovaného samotným Leošem Janáčkem, dodnes tančené skvělými tanečníky. Jak ty tanečníky vychovávala?

Vedla lidi tak, že se jim snažila vštípit základy správného držení těla, pohybovou a taneční kulturu. Ano, už když ji lidi uviděli, automaticky se narovnávali a měnili své držení těla.  A ona sama je k tomu občas lehkým či tvrdším „pohlazením“ přiměla.

Zdeněk Chlopčík v roli porotce televizní taneční soutěže StarDance jedné z finalistek řekl: „Vy jste dívka v rytmu zrozená a ukázala jste to nejdůležitější, to, jak vypadá tanec zatančený srdcem.“ Nemluvil o kráse, o které mluvila Zdena Kyselá v souvislosti s tancem vždy. Podle ní bylo nejdůležitější to, aby tanečníci byli krásní.

Tohle jsi asi nevnímal úplně dobře. Když mluvila o kráse, myslela na pocit, na srdíčko, a na to, co to s tebou udělá.

Takže nemluvila o krásném držení těla a krásném pohybu?

Ale to právě ano! To spolu souvisí! Když se dobře cítíš a chceš být krásný, začneš se jinak pohybovat, máš jiný výraz. A když se pak odevzdáš hudbě a pohybu a tančíš srdcem, jsi krásný. Můžeš být i ošklivý, ale najednou jsi krásný.

Už dlouhá léta jezdím do poroty hanáckého Lidového roku ve Velké Bystřici u Olomouce, kde je vždy jeden celý den věnován dětským folklorním souborům. A moje partnerka mi řekla: „Tančí tady děti z celé republiky, ale takhle vznešeně tančí jenom Hlubinka, tedy děti, ze kterých vyrůstají dospělí tanečníci Hlubiny.“

To je komplex všeho. Vybuzení vnitřního pocitu, rytmického vedení, držení centra, těžiště, a hodně času věnovaného detailům od vytočení nohy až po gesto ruky.

Asi jsme u uzavření kruhu, který začíná rozhovory s lidmi o životě, o hodnotách, o kráse, ale také o tom, co se dělá a co se nedělá, tedy zrání osobnosti, k tomu přistoupí vedení ze strany tanečního pedagoga, vybudování návyků v oblasti držení těla, pak nácvik choreografie a vystoupení s cílem tančit od srdce a být přitom krásný. To je obsah slova komplex, který jsi použila?

Dalo by se to tak říci. Asi ano. I vztahové věci navzájem jsou ohromně důležité. Vzájemnost v kolektivu a vzájemnost vůbec. Dnešní doba dává důraz na jedince, ale existují i kvality kolektivu. A tanečního kolektivu. Mluvíš o choreografiích. A mnohé z toho, co tančí Hlubina, jsou ještě stále choreografie maminky. Někdo by řekl, že dokola oprašujeme stále stejné věci. My se jen snažíme, abychom zůstali v tom duchu, ve kterém nás vedla. I nové věci, které vznikají, mají v sobě prvky, ke kterým nás vedla.

Použila jsi slovo oprašování…

Není to ten nejvhodnější výraz pro to, co jsem chtěla vyjádřit …

Já vím. Vůbec nejde o oprašování. Mluvíš o dědictví. Protože neustále dorůstají nové generace, ale ne jen tanečníků, i diváků. A je tady odkaz Zdeny Kyselé, který jste povinni jim předávat, obdarovávat stále nové a diváky. Vím, že to možná zní pateticky, ale podle mne jste povinni obdarovávat je krásou, kterou Zdena Kyselá vytvořila, protože vy jste její následovníci nejvlastnější.

To je pravda. Neměla jsem použít slovo oprašujeme, spíš by se hodilo slovo obnovujeme. My neustále ke všemu, co vytvořila maminka, přistupujeme s obrovskou pokorou. Hela Skálová, která vede zkoušky Hlubiny, vyrůstala pod rukama maminky a předává to, co do ní bylo vloženo. Já přicházím na zkoušku a mluvím spíše o tom srdci a o tom vnitřním pocitu. Co mne těší, tak i mladí lidé k choreografii Lašských tanců přistupují s obrovskou pokorou. Ale nejen k Lašským tancům. I k těm havířským věcem, i k tomu širšímu Slezsku a Lašsku, které také máme v repertoáru.

Teď ti něco prozradím. Jeden starší muž, bývalý tanečník Hlubiny, který zažil zkoušky vedené Zdenou Kyselou a viděl, jak zkouší Hlubina dnes, mi řekl: „To kdyby viděla Zdenička! Ta by jim dala! Proti té drezůře, kterou já jsem zažil, je tohle čajíček.“

V Hlubině se teď prolínají generace. Starší vytvořili svou skupinu, ale v poslední době zase tančí všichni společně. Vedle sebe šedesátníci a dvacetiletí. A vracejí se třicátníci, čtyřicátníci. Ano, ti mladí někdy nejsou ochotni odevzdávat na zkouškách tolik, kolik žádala maminka.

Někteří možná odejdou, a nevrátí se, protože objeví jiný zájem. Jiní odejdou a vrátí se, protože se vracejí za odkazem Zdeny Kyselé. Když vidím dnešní Hlubinku, nemám o budoucnost předávání tohoto odkazu žádné obavy.