Michaela Horká o roli v muzikálu Rebecca: Není představení, u kterého by mne na jevišti nemrazilo

Ostravští diváci vás znají z Rebeccy nebo z Romea a Julie, nejnověji se ale na prknech či střechách v Ostravě proháníte jako Moura-kočka domácí. Jaké to je, zpívat v muzikálu Kočky?

Kočky jsou pro mě takovou příjemnou změnou. Je to velice specifické dílo. I když se přiznám, že tento titul pro mě nikdy nepatřil k nějak extrémně oblíbeným, jsem ráda, že mě Kočky potkaly a tuto zkušenost bych neměnila. Myslím, že se jako inscenace povedly a jistě s nimi strávíme ještě mnoho příjemných chvil. Pestrost v životě, a zvlášť v této profesi, je k nezaplacení, nenudím se. Na pár okamžiků se tedy stávám mícou (smích).

Jste ale prý spíše na psy…

Absolutně na psy. Jsem strašný pejskař. Když budu upřímná, tak, mám ráda především velká plemena, dělám si proto srandu, když jsou pejsci malinkatí, tak jím říkám kočičky (smích). Kočky mám samozřejmě také ráda, ale nepřirostly mi až tolik k srdci.

M. Horká v muzikálu Kočky. (Foto: Martin Popelář)

Ale muzikál o psech tady zatím zřejmě chybí?

Chybí rozhodně. Když se lidé, kteří mě znají a kteří vědí o mé zálibě ve psech, dozvěděli, že zkouším Kočky, začali se mi smát. Navrhovali, aby někdo napsal muzikál, kde budu hrát některého z hlavních čoklů (smích). Nějaké pěkné velké plemeno, mám ráda třeba husky.

Kromě toho jste se nechala slyšet, že jste utečenec, jak to myslíte?

Ano, v patnácti jsem prchla z Brna do Prahy, kde jsem dostala první roli a záhy jsem tam nastoupila na konzervatoř. Dodnes žiju a samozřejmě také pracuju v Praze, což mi vyhovuje, ale jinak za prací celý život cestuji. Proto mimo jiné ten utečenec. Vracím se třeba do Brna, kde jsem více hostovala. Dříve také na Slovensko. A teď nejvíce pendluji mezi Prahou a Ostravou. Vždy jsem si říkala, že si za divadlem a za prací, která pro mě má smysl, raději dojedu. Dokud to okolností dovolují. Ale bůhví, třeba se za pevnou prací časem odstěhuji jinam. Život ukáže.

Do Ostravy jste poprvé zavítala na základě konkurzu na Rebeccu?

Ano, v rámci Rebeccy jsem si poprvé našla čas přijet na konkurz do Národního divadla moravskoslezského. Velice mě oslovila. Titul jsem trochu znala, stejně jako i tvorbu autorů Rebeccy. Vybírají si silná témata, silné předlohy.

Michaela Horká v muzikálu Rebecca. (Foto: Kristýna Junková)

Přijela jste ale zejména kvůli jedné postavě, se kterou jste nyní tolik spjatá?

Ano. Obvykle paní Danversovou hrávají starší interpretky, než jsem já, ale už při zkouškách doma se mi velmi dobře zpívala a měla jsem vždy takový zvláštní pocit na zátylku. Už jenom kvůli tomuto pocitu jsem věděla, že do Ostravy pojedu. S divadlem jsou často spojené silné emoce, koneckonců máme je mimo jiné předávat a v lidech vyvolávat, tedy tento silný pocit mě „hnal“ přijet na konkurz.

Knižní Rebeccu jste přečetla ve vlaku?

S autorkou předlohy Daphne Du Maurier jsem se setkala bohužel až v rámci muzikálu. Téma Rebeccy mě strašně zaujalo a hned na prvním setkání celého castu jsme viděli i film od Alfreda Hitchcocka. Věděla jsem, že si to chci přečíst. Ve volných chvílích a zejména na cestách jsem to tedy splnila. Kniha mě naprosto fascinovala. Literární předlohy se pro divadelní adaptace většinou musí upravit, osekat, zjednodušit, možná trochu zlehčit, ale u Rebeccy mi přišlo, že dramatičnost příběhu zde zůstala. V knize je samozřejmě ještě více fascinujících detailů a minisituací, až mi přišlo líto, že v inscenaci nejsou, ale je samozřejmé, že vše na jevišti není možné. Musí se zjednodušovat.

Zleva Martina Šnytová, Tomáš Novotný a L. Horká. (Foto: Kristýna Junková)

Ze tří ostravských rolí je pro vás paní Danversová nejzásadnější. Přitom charakterově je mírně řečeno zvláštní, nakolik ji vnímáte jako zápornou postavu?

Paní Danversová je zápornou a dramatickou postavou, která vnáší do děje emoce a „nese“ linii Rebeccy. Ona jediná zprostředkovává její energii a je jediná, kdo ji opravdu udržuje živou. To je na ní řekněme zvláštní. Já myslím, že paní Danversová je ve skutečnosti velice nešťastná žena, zahnaná „do kouta“ kvůli tomu, jak vedla svůj život. Nepochybně měla k Rebecce velmi silný vztah, ať byl jakýkoliv. Je to láska či vztah, který je určitým způsobem nezdravý, nefunkční a původně zřejmě i jednostranný. Není už podstatné, zda byla zamilovaná jako žena do ženy, anebo šlo o jiný druh adorace. Zamřel ji někdo hodně blízký, s čímž se nesmířila, snaží se ji tak udržovat živou. Z toho také vyplývá největší drama celého představení. Něco takového nemůže dobře skončit. Nicméně já jsem si tuto postavu zevnitř stavěla na lásce právě k nějaké pomyslné osobě. Tedy zápornou postavou je, ale pro mě negativní ne. Tak, a doufám, že by na mě paní režisérka byla pyšná za právě odvykládaný koncept role (smích).

Jak se hraje takováto postava? Nejde přeci jen o pěveckou složku…

Jedná se o představení, které je náročné nejen pěvecky, ale i činoherně. Zvláště pro tři hlavní postavy. A pohybově to vlastně také není sranda, přitom jde o paradox, jelikož hraji pohybově minimalistickou postavu, ale i to je náročné skloubit. Když potřebujete mít energii na velké dramatické tóny, máte tendenci si tělem pomáhat, což tady nelze. Co se týká zpěvu, tak s velkou pokorou musím říci, že se mi ta postava zpívá strašně dobře a užívám si to, ač jde o náročný part. Někde jsme se potkaly, dostala se mi pod kůži. Není představení, u kterého by mě nemrazilo na jevišti. S kolegy jsme se shodli, že v Rebecce jsou často situace, které jsou úplně magické.

Vaše další role v NDM jsou přitom úplně z jiného soudku…

Každá role je jiná. Kapuletová není pěvecky snadná, ale nemá takovýto rozsah. Moura je zcela jiný typ zpívání, je rytmická, šansonová, komická. Není možné, aby Moura ječela podobně jako v jistých momentech paní Danversová, leda že by jí někdo stál na ocasu (smích).

Jak se vám pracovalo s paní režisérkou Gabrielou Petrákovou, která je podepsaná  jak pod inscenací Rebecca, tak i pod představením Kočky?

Musím říci, že mám Gábinu moc ráda, jako člověka i jako režiséra, a vyhovovalo mi její pojetí práce na Rebecce. Už jenom samotným zkoušením, které bylo z větší části velmi komorní. Tedy pro ty tři hlavní postavy. Jsem v alternaci s Katarínou Hasprovou, obě jsme trochu odlišné typově i věkově, tedy bylo jasné, že u každé bude paní Danversová vypadat trochu jinak a že si zkrátka musíme najít svou cestu. A k tomu jsme právě v rukách Gábiny měly prostor. Rozhodně se v tomto případě pro mě nejednalo o postavení role na „lusknutí prstu“. Chvíli to potřebovalo zrát. Opětovně jsme se potkaly při inscenování Koček. To byla taky krásná spolupráce, ačkoliv samozřejmě zase úplně jiná už z toho důvodu, že Kočky stojí především na choreografiích. Velice děkuji za práci, kterou v Národním divadle moravskoslezském mám, baví mě.