Tichá noc: Mistrovské dílo, nebo vánoční kýč? Anketa s osobnostmi ke 200. výročí vzniku písně

Jan Gajdica (kytarista, komponista a pedagog): Nejsem nějaký milovník koled, ale jako učitel hudby si během adventu musím tímto vždy projít. Proto jsem vždy rozmrzelý, když nějakou slyším již v říjnu, to pak vtrhnu do třídy oné kolegyně a řádně ji upozorním, ať ještě posečká. Nicméně Tichá noc má pěknou melodii a zní dobře tzv. „a capella“. Jingle Bells je ale větší rošťárna, kterou udělali i Sex Pistols.

Eva Dřízgová-Jirušová (operní diva): Tato píseň mě vždy připomene dětství. Nikdy nezapomenu, jak jsme ji coby malí zpěváčci zpívávali na kůru blanenského kostelíku. Pro mne je symbolem vánočního očekávání, radosti, klidu, naděje a lásky.

Petr Čichoň (loutnista a básník z Landeku): Vánoce jsou vlastně německým vynálezem, to Němci vymysleli brutální tradici vánočních stromků a z jejich dílny vyšla i tato krásně temná píseň. Vnímám ji především jako báseň začínající v nezapomenutelných daktylech: „Stille Nacht! Heilige Nacht! / Alles schläft. Einsam wacht…“

Ondřej Hložek (básník a textař písní): Vzpomínám dosti na počátek devadesátých let, kdy se oba moji rodičové učili německy v touze procestovat Západ, kam dříve nesměli. A Stille Nacht byla jednou z prvních věcí, která se u nás zpívala. Dosti často ji zpíval otec, měl zvučnější hlas. Nebyla kýčovitá, byla to tichá připomínka té nejkrásnější noci, noci příchodu Pána.

Jura Veska (písničkář a harmonikář): Tichou noc ani další tisíckrát přehrávané koledy jsem nijak zvlášť neprožíval. A pokud mi má paměť slouží, ani jako děcku nám to u nás doma moc „nekoledovalo“. Tak možná proto. Minulý víkend jsem ale od kamaráda dostal cédéčko, které natočili. Lilium liste. Přes dvacet starých lidových koled, vesměs zcela neznámých. A to je panečku jiná liga než Stille Nacht. Doporučuji!

Yvetta Ellerová (zpěvačka a pedagožka): Tichá noc? Mám ji ráda. Skoro šedesát let se učím nazpaměť všechny sloky, ale ještě se mi to nepodařilo. Tichá noc je moje „dylanovka“ mezi koledami. Tiché noci vánoční přeji všem.

Jan Šnéberger (písničkář a sochař): Jako mladí ministranti jsme s kamarádem o půlnoční tajně zpívali: „Tichá moč přesvatá moč v spánku svém cíká zem půlnoc odbila mne se chce chcát stříkli dávno i pastýři stád…“

Pavel Hruška (literární teoretik a příležitostný hospodský zpěvák): Tu píseň jsem odmala měl tak nějak nerozlučně spojenou se známými Ladovými vánočními obrázky a považoval jsem ji za typickou českou koledu. Až později jsem se něco dozvěděl o jejím původu a historii – kupodivu mi toto poznání onu výše zmíněnou představu nenarušilo. Mám tu píseň docela rád, ale preferuji spíše jakousi „studeně syrovou“ verzi téhle známé skladby (slyšel jsem ji zpívat a hrát takto několikrát, například i ve zdejších kostelích). Hlavně nesnáším všelijaké to afektovaně sebepředvádivé natahování vokálů (jako třeba v idiotském podání Lucie Bílé, jež jsem jednou zhlédl v televizi) a neznechutil mi ji ani přihlouplý videoklip s Karlem Gottem, v němž tento v kožichu oděný seladon za zpěvu Tiché noci prkenně přechází v nějakém skanzenu od chalupy k chalupě ve sněhu vyšlapanou cestičkou.

Radek Jursa (básník a dirigent kardiochirurgických operací): S rodinou jsme zrovna na lyžích tak asi hodinu cesty od místa, kde ta píseň vznikla, v podobné vesnici. Když odmyslím, že to je ikona, a těm se dějí hrozné věci, pak píseň sama je drahokam. Jako kluk jsem se toulal zavátou krajinou a hrál si tu melodii na flétnu. Všichni si už museli všimnout, jak se společnost v Evropě polarizuje. Nedej Bože, ale kdybych se o vánočním čase připletl k rodícímu se násilnému konfliktu ve společnosti, začal bych zpívat Tichou noc a doufal, že se lidé ztiší a snad i smíří. A kdyby ne, přidal bych se k těm, kteří by ji zpívali.

Vít Slíva (básník a milovník hudby): Někdy ke konci devadesátých let jsem prožil adventní koncert pěveckého sboru v kostele svatého Jana Křtitele ve Velkých Hošticích na Opavsku, na „modré straně“, jak by napsal Bezruč, tedy na území někdejšího Pruska. Program byl bohatý, mě ale doslova zdrtil Čajkovského sbor Svjatyj Bože; mráz mi při něm běhal po celém těle a chtělo se mi brečet… Na závěr zazněla píseň Stille Nacht. Pak jsme se v pohnutí zvedali z lavic, a já jsem se mohl přesvědčit, že jsem „na pruské straně“: jeden starý pán se naklonil k druhému a zaslechl jsem: „Nejlepši byla ta naša!“

Antonín Dvořák (divadelník a dvojník proslulého skladatele): Stille Nacht pro mě znamená sílu mocnější než lidská zloba a zášť.

David Bátor (básník a organizátor literárně-hudebního Branského festivalu): Nádherná píseň, která ve mně evokuje především překrásné obrazy Josefa Lady, které mám spojené s dětstvím. A to všechno se tak nějak vnitřně promítá do kouzla skutečných Vánoc se sněhem, chalupami, zamrzlými okny, kostelíčkem, saněmi, psem a ponocným. Já vím. Skutečnost je dávno jiná. Přesto dál vnímám vánoční čas prismatem svého vlastního dětství. A Píseň Tichá noc k tomu neodmyslitelně patří. Je pro mě jakýmsi gongem nebo zvonem v srdci. Probouzí lásku a naději.

Jiří Neduha (písničkář a frontman Zpocenýho voka): Pro mě ta píseň moc neznamenala, byl jsem odkojen koledami českými a lidovými. Stille Nacht nebyla v repertoáru obyčejných děti, poprvé ve čtyřiceti, když jsem ji hrával v dětském představení, jsem ji vlastně plně akceptovat.

Miroslav Zelinský (literární vědec a překladatel z libozvučné slovenštiny): Jsem si ji hned zanotoval a vyšlo z toho toto: Tichá noc a já. Vytřeštěné oči nejprve mých starších dětí, potom mladších dětí a dnes i vnukovy poté, co jsem se jal svým mocným, ale falešným tenorem zpívat.

Vítězslav Mikeš (dramaturg Filharmonie Brno): Tichou noc mám bohužel zařazenou do předvánočního zvukového balastu, kterému se snažím vyhýbat. Když už, tak si ji poslechnu v aranžmá Alfreda Schnittkeho, které mi vyhovuje.

Milan Bátor (hudební kritik): Pustím si její nejkrásnější úpravu z pera Alfreda Schnittkeho! Větší pozornost však osobně zaměřím na 200. výročí moravského pozdně barokního kantora a skladatele Josefa Schreiera, který je autorem nádherné pastýřské mše Missa pastoralis. Česky se jí přezdívá Čuj, Miko, čuj a je dokladem úžasné lidové invence i osobitého křížení barokních forem s valašským folklorem. Takže ona tichá noc u nás doma zahřmí i spontánním veselím, nejen stylizovanou a pro mne osobně přeslazeně pompézní skladbou F. X. Grubera.

O PÍSNI TICHÁ NOC

V Praze bylo roku 1818 založeno Národní muzeum, Evropa se zotavovala z napoleonských válek a na trůně habsburské monarchie seděl František I. České země však tehdy byly součástí rakouského císařství, takže z tohoto úhlu pohledu historie Tiché noci vlastně začíná v tuzemsku.

Když toho roku kalendář ohlásil, že nastal 24. prosinec, šestadvacetiletý pomocný farář Joseph Mohr z Oberndorfu se od místního varhaníka, učitele a příležitostného skladatele dozvěděl nemilou zprávu. „Pokazily se nám varhany,“ oznámil Franz Xaver Gruber. To by ovšem znamenalo sloužit slavnostní půlnoční mši v místním chrámu sv. Mikuláše bez muziky. Expresní oprava nástroje nebyla možná, a tak se muselo improvizovat. Legenda praví, že si farář Mohr vzpomněl na jednu svou báseň založenou v šuplíku, v níž oslavoval narození Ježíše Krista. A nejistě se zeptal Grubera, zda by k ní dokázal rychle napsat melodii. Pak stačí varhany nahradit kytarou a půlnoční bude zachráněna.

„Stille Nacht, heilige Nacht,“ začínala báseň napsaná důstojným pánem. „Tichá noc, svatá noc.“ Učitel Gruber souhlasil, vzal si text a za pár hodin k němu složil jednoduchou, ovšem působivou melodii, která při štědrovečerní mši ohromila kostel. Kněz Mohr zpíval tenor a drnkal na kytaru, kantor Gruber zpíval bas a malý dětský sbor se zhostil refrénu. Svým způsobem vtíravá a zároveň něčím vznešená vánoční koleda v tu chvíli začala vítězné tažení do světa.