Stanislav Šárský: Vždycky mě vytáčelo, když někdo říkal, že herectví je řehole

Vzpomenete si na něco z doby svého příchodu do ostravského angažmá  v roce 1967? 

Ano. Byla tady jenom jedna kavárna. Kavárna Praha. Tenkrát se v Ostravě pilo hlavně pivo a kořalka, žádné kafe.

Byl jste tady skoro čtvrt století. Pak jste odešel do Prahy. Jste pražský, nebo ostravský herec?

Hraju v Ostravě a jsem ostravskej herec. Hraju v Praze a jsem pražskej herec. Narodil jsem se v Praze. Tak si vyberte.

Když se v Praze bavíte s kolegy, mluví o ostravském divadle?

Když jsou v Praze ty ostravské divadelní dny, pár kolegů se na to jde podívat a pak pokývají hlavou  a nechají to být. Někdy něco řeknou. Zrovna teď se mluvilo o Maryši v podání Divadla Petra Bezruče. Někteří lidi z Ostravy na tom byli dvakrát i třikrát. Říkají: Je výborná! Tak jsem se zeptal Pražáků. Jo, je to slušné, jo, dobré. Pořád je to takové, jako to vždycky bylo. Za karlínským viaduktem končí Evropa a začíná Asie. Dřív to bylo jiné. Rozhlas jel na plný pecky, televize dělala čtrnáct ostravských inscenací ročně, točili jsme tady věci, které znali lidi v Praze, všechny nás znali. Nebylo to jenom uhlí a železo.  Znali Ostravu i po kulturní stránce. Dneska nic takového není. Nic takového se neděje. Dokonce jsem slyšel jeden názor od pražského režiséra: Já tam nikoho neznám a já nebudu nikoho učit hrát. Je to lempl! Pan režisér Krejčík, když tady měl něco točit, tak přijel a zhlédl celý repertoár, aby mohl obsadit místní lidi podle svého nejlepšího svědomí.

Když vy jste odcházel do Prahy, tak byla, jak se říká, jiná doba. Dnes odcházejí někteří herci z Ostravy kvůli penězům. Já jim říkám herci s hypotékou. Ale co má dělat mladý dobrý, talentovaný, pracovitý herec, který si založí rodinu a potřebuje si vydělat, když v Ostravě není ani dabingové studio? Naštěstí je tu  ještě rozhlas, který točí věci s místními herci, ale v ostravském studiu České televize si místní herci moc nevydělají. Takže lidé s nadějí odcházejí do Prahy. A s čím se tam setkají?

Těžko říct. Případ od případu. Já měl vždycky to štěstí, že mě vždycky někdo chtěl. Nabízel roli a trval na tom, abych byl u něj v angažmá. Ten přivýdělek pak přišel jaksi automaticky. Nebo taky nepřišel. Ale platí jedno: když jde někdo do Prahy a myslí si, že se z něj všichni zblázní, tak se tedy nezblázní. Bude lítat po castinzích a když ho někde vezmou, bude mít štěstí. Ale myslím si, že většina herců jde odsud za něčím, co je alespoň z části jisté. Protože jsou opravdu dobří herci. Bohužel právě ti dobří odcházejí. Což je samozřejmé. Kdo by si bral špatné herce?

Mluvíte o herectví. Má herec poslání?

Vezmu to trochu zeširoka. Vždycky mne vytáčelo, když někdo říkal, že herectví je řehole. Jakápak řehole? Chci to dělat, tak to dělám! Nikdy jsem nemohl přijít na to, v čem je divadlo řehole. V penězích? Tak ty jsou stejně mizerné jako byly vždycky. A jak ten čas běží a jak nás přibývá, protože v Praze bylo před lety asi čtyřiadvacet divadel a teď jich je tam stovka, tak zároveň ubývá zaujetí, ubývá vnitřního tahu, když nebudu hrát tak umřu – s tím když někdo přijde, tak se mu vysmějí. Ale s tímhle my jsme šli k divadlu. Poslání je jediné: odvádět slušnou poctivou práci.

Navážu na jednu odpověď, kterou jsem dostal od mistra Petra Kostky, když jsem se ho zeptal, co ho mrzí na dnešním stavu divadla. Diletantismus, odpověděl, diletantismus ve všech složkách divadla.

No jistěže jo. Jestli se něco bolševikům podařilo dokonale, tak to bylo to zahnat nás do koutů jednotlivých profesí a tam nás uzavřít bez kontaktu se světem. Proč dnes nejsou Pivcové a Štěpánkové? I ti nejlepší z nás jim nesahají ani po kotníky. Ptala se mne jedna mladá kolegyně: Vy jste  viděl hrát pana Pivce? Já s ním stál na jevišti, povídám. A ona se ptá jaké to bylo? No já nevím, jak bych vám to řekl, povídám jí, bylo to úžasné. Já vám těžko můžu vysvětlit, jaké to bylo, protože to dneska nejde k ničemu přirovnat. Tihle herci zmizeli. Nejsou. To musí mít nějakou příčinu. Jeden pan inženýr v Praze mi povídá: Já jsem vždycky chodil do divadla a byl jsem tam najednou v jiném světě. Zapomněl jsem na to, co je venku. Do divadla chodím pořád. Jenže tohle už se mi nestalo víc jak deset let.

Říkáte, že dnešní stav se vám nelíbí. Říkáte, že to musí mít nějakou příčinu. Tak vám něco povím. Znám herce, kteří jsou výborní na jevišti a ještě k tomu učí na konzervatořích, na DAMU nebo na JAMU. A znám stejně dobré herce, kteří učit nechtějí. Jenže od někoho se ti mladí učit musí.

A to nemají oči? To nemají uši? Když se chce učit, ať se dívá na ty, který považuje za dobré. Štěpánek  také neměl žádnou konzervatoř. Musí se chtít.

Ale vy jste bojoval o studia. Přišel jste z dvouleté vojenské služby, bylo vám dvacet. Ale chtěl jste studovat herectví. Napoprvé, po maturitě vás nevzali, ale nevzdal jste se a nakonec jste se na DAMU dostal.

V té době se strašilo tím, že kdo nebude mít školu, nebude moct hrát. Ale hlavně, já to chtěl dělat, za  každou cenu!

Možná že vy sám byste díky svému talentu školu nepotřeboval. Ale kdybyste dnes měl říct třeba svému potomkovi, který je talentovaný a dostává nabídky k angažmá ještě před tím, než dokončí konzervatoř, co má dělat, co mu řeknete?

Jestli chceš užít čtyři roky bezvadného studentského života a být v kontaktu s profesí, běž do školy. Na něco podobného už jsem byl tázán. Jednalo se o velice krásnou mladou šikovnou a talentovanou dívku, která ani nedělala přijímací zkoušky, jen přihrávala v dialogu a oni jí hned řekli, že by ji na školu vzali, a která zároveň dostala nabídku z Divadla na Vinohradech. Ptala se mne, co má dělat. Řekl jsem jí:  Jestli  chcete pořádně hned začít něco dělat, běžte do divadla. Šla tam a je tam dodnes. Ale já tyhle rady dávat nechci. To bych přebíral kus odpovědnosti za toho člověka.

Pojďme k současnosti. Vy teď hrajete v Divadle Jiřího Myrona v Roku na vsi v režii Vojty Štěpánka postavu faráře. To představení má na programu podtitulek: Ta ves, to jsme my. V tom je určité politikum….

…možná estetikum, nebo etikum …

… dobře. Ale ptám se:  Je tenhle Rok na vsi politickým divadlem? Ptám se, protože znám váš názor, vy říkáte, že se herci nemají montovat do politiky. Ale z jeviště právě vaše postava říká: Všichni jsou zadlužení! Všichni kradou! To přece má souvislost s politikou, nebo ne?

Já bych byl docela nerad, aby to bylo politické. Chtěl bych, aby to bylo občanské. Etické. Ano, takhle žijeme. Skrblictví, nevěry, chtění se vymanit z prostředí. To byste jako politikum musel brát všechno. Třeba Jiráskova F. L. Věka, ale i Babičku. Bez popisu sociálního, kulturního a občanského světa neexistuje dobrá hra. Možná některé jsou. Doba vymknutá z kloubů, že jo.  (W. Shakespeare: Hamlet. Pozn. red.)

V Roku na vsi hrajete postavu faráře. Jaký je to farář?

Na to se zeptejte pana režiséra. Nebo by mne zajímalo, co si o tom myslíte vy. Když jste to viděl.

Já si myslím, že vidím postavu faráře, který nenaplňuje poslání správce duší…

Kterému se nedaří naplňovat svoje poslání! To je rozdíl.

A proč se mu to nedaří?

Protože ty lidi, ke kterým mluví, nejsou dostatečně připravení na to, aby mohli přijímat jeho slova. Vždyť je to tam v tom románu několikrát řečeno. Co říká farář? Mluv k nim andělsky, kaž jim jako  prorok, ukazuj jim příklady nejčernější – přikývnou a po chvíli, avšak ještě týž den, se chovají jako  hovádka. Tam to všechno je. Kdo pozorně poslouchá – ale možná že to blbě hraju a že to není dostatečně srozumitelné.

Jako by házel hrách na zeď?

Ano. Vždyť farář říká: Ta Vrbková, ta toho Rybáře zničí, vzpomeňte si na moje slova! To je zatemnělá  duša. Nikdo mu nepomože. Farář ví, jak to všechno dopadne. A jinak to ani dopadnout nemůže. A farář říká: Varuji! Z celé duše varuji!

Mluvil jste o srozumitelnosti. Vy jste skvělý rétor, herec, jehož technika řeči je obdivuhodná. Seděl jsem v hledišti Divadla Jiřího Myrona v třinácté řadě. A místy jsem vás neslyšel. Je to tím prostorem, tím sálem a akustickými podmínkami?

Tam to není dobré. Nechci se na nic vymlouvat, ale jsou sály, kde můžete šeptat na jevišti a někde úplně nahoře na nejvzdálenějším balkoně je slyšet úplně všechno. Sál v Divadle Jiřího Myrona, to je neštěstí. A nejen sál!  Po rekonstrukci orchestřiště zjistil dirigent, že se houslisté píchají smyčci do očí. Protože se tam skoro nevejdou.

Úroveň jevištní mluvy ale obecně poklesla…

Zajisté. Mohou za to ty televizní seriály, dabingy a podobně. Na všechno se spěchá, režisér vám nic neřekne, jen aby to bylo rychle hotový. Herec, když vejde na jeviště, má vědět, a co vědět, má to být  v něm, ty zákonitosti jevištní řeči. Třeba rázy. Nemůžete říkat „takjsemšla“, ale „tak jsem šla“, a po hlásce k a po hlásce m musí přijít ráz, důraz na tu hlásku a oddělení od hlásky následující, jinak vám nikdo neporozumí. Lidi budou slyšet, ale nebudou rozumět. Ale nejde jen o řeč. Lidi se nevnímají. Neslyší se, nevidí se.  Vzpomínám na pana Štěpánka. Když byl na Vinohradech, tak mu Čapek říká: Štěpec, voni by se měli na sebe koukat. Štěpánek šel a koupil si zrcadlo. Pak před ním panáčkoval, až zjistil, že je to volovina. Přišel na to, že Čapek myslel vnitřní pohled. A po čase mu Čapek řekl: No, voni už se časem naučili na  sebe koukat, co?

Ještě k Roku na vsi: Co by si měli lidi odnést z představení?

Já nemůžu takhle mluvit, když v tom hraju. Celé to vyznění má na starosti režisér. Ten nám musí říct,  odkud a kam máme jít. Režisér má mít obraz té inscenace před sebou. A teď by měl vést ty lidi pomocí výkladu a připomínek k tomu, aby se zařadili do toho proudu, který je schopen výsledný  obraz naplnit. Jan Bor ve svém pojednání o Divadle na Vinohradech píše: Někteří říkají: Reinhardt, Stanislavskij, to je staré. Jenomže vyučenci z těchto škol toho uměli tolik, že naší povinností je naučit se to, co uměli oni, a to svoje nové k tomu přidat. A co dneska vidíme? To staré nikdo nezná a vymýšlí své nové kolo. Herectví znamená nasávat ze života úplně všecko. Jak říká Jan Kačer: Musíte mít tykadla  na všecky strany.

Od otázky na Rok na vsi jste mi trochu utekl…

Když jdu domů po představení, ptám se těch, kterým věřím. Nebo něco se pozná už na potlesku. Na Ost-ra-varu byli ti mladí studenti z vysokých škol. A tleskali velice dlouho.

A ptal jste se po Roku na vsi?

Jo, ptal,

A co řekli?

Dobré.