Propojování racionálních a iracionálních obrazových vrstev slouží Andrzeji Cieślarovi k hledání vlastní malířské cesty
19.12.2018 00:19 Jaroslav Michna Obraz & Slovo Recenze
V Galerii Obecního domu v Opavě jsou k vidění malby současného slezského malíře Andrzeje Cieślara (1981). Kolekce jeho nejmladších prací nazvaná „Mezi pro story“ dobře poslouží jako obecný vhled do autorova malířského rukopisu. Výstava je k vidění až do 3. února 2019.
Z vernisáže výstavy Andrzeje Cieślara v Opavě.
Foto: Renata Foltysová
Racionální polohou v díle Andrzeje Cieślara je jednak vědomé vztahování se ke konkrétním námětům a jejich označování (Hlučínské jezero, Jaro, Motýl), ale především malířova obsesivní manýra vnášet do obrazového prostoru geometrický řád, respektive architektonickou vztahovost hmoty, prostoru, hloubky a kompozice. Díky této obsesi můžeme levitovat nad kubickými strukturami, vstupovat do rozličných skelet anebo se účastnit ohniskové hry, v níž jsou zdánlivě rozběhnuté linie obrazu v odstupu od plátna spojovány do ucelených tvarových souvislostí. Iracionální složkou Cieślarovy tvorby jsou pak expresivně nastříkávané barvy, někdy až pastózní divoké tahy štětcem a proškrabávání povrchu.
První kontakt s autorovou tvorbou, pokud zaměříme pozornost na již zmíněné architektonické struktury, může svádět k jeho hodnocení jako přísného geometrického strukturalisty. Pohled na plátno zblízka ale poodkryje utajený svět povrchu plátna plného expresivních a rozvolněných vrstev. Navíc Cieślarova iluzivní architektura není ve své hmotě pevná a neprostupná. Naopak. Je spíše jakousi průhlednou skořepinou levitující v prostoru.
Cieślar neustálým vynášením linií a ploch prozkoumává možnosti geometrických vztahů ústící v architektonické vztahové utopie. Ty jsou v důsledku spíše teoretickou možností než pevně uchopeným názorem (definitivním tvarem). Hra, kterou s námi tyto obrazy hrají, je sofistikovaně promyšlená. Geometrické, vzájemně se prostupující a nepevné struktury má náš mozek tendenci spojovat a dotvářet do komplexnějších vazeb, celků a staveb. Když se mu to podaří a autor mu nabídne prvoplánovější řešení, může zažít slastné pocity štěstí. Když mu to ale kompoziční struktura nedovolí, emoce zmaru je stejně silná.
Na opavské výstavě ale nejsou jen tyto, pro autora vlastně dosti typické geometrické polohy. Stejnou měrou jsou zastoupeny obrazy, v nichž je přítomné impresivní vrstvení utvářející nálady a krajiny. Cieślarova komplexní tvorba, ale vlastně i samotná tato výstava hodně svádí k povrchnímu hodnocení autora, který se utápí v omezené škále barev. Navíc dost ponurých. Velký podíl totiž hrají odstíny černé, hnědé a šedé. Když ale do obrazové struktury vstoupíme pohledem zblízka, otevře se mnohem variabilnější barevný svět. Stejně tak pokud se pozorně znovu a znovu kontaktujeme s celkem výstavy, nalezneme ostřejší, sálavější a hlavně překvapivé výpovědi v odstínech červené, žluté, zelené, či modré. Tohle byl pro mě příjemný emocionální pohyb v instalaci.
Naopak trochu nudné jsou dosti schematické rozměry pláten, s nimiž autor vesměs pracuje, i jejich liniové či triptychové zavěšení v prostoru. Příbuzný charakter maleb hustě kladených za sebou okrádá pozornost a v důsledku devalvuje solitérní výrazy jednotlivých obrazů. Méně je někdy více. Rozhodně jedno atypicky velké plátno by výstavu dobře osvěžilo.
Co se týká časového výběru jednotlivých obrazů, najdeme zde starší ročníky (od roku 2013) a samozřejmě nejaktuálnější malby. Zajímavý je autorův aktuální příklon k malování hlav, které nesou povětšinou zastřenou, těkavě rozptýlenou fyziognomii. Na výstavě se ale setkáme pouze s jednou hlavou, a to Franze Kafky, navíc konstruovanou pro Cieślara typickou architektonickou adicí.
Jedna malba z komplexu výstavy radikálně vystupuje. Jedná se o obraz Cieszyn. I když se jeho barevný rozvrh drží zklidňující zelené barvy, v celkovém výrazu na mě působil mohutnou energetickou potencí. Kompozice sevřená po stranách vertikálami stromů vnáší do obrazu hluboký, chce se mi říct, starobyle moudrý řád. Je faktickým rámcem kompozice. Diagonální náklon jednoho ze stromů v prvním obrazovém plánu ale vnáší první znejistění. Vše ostatní je už pak na obraze v těkavém pohybu. Není to ale zběsilá dynamika. Charakter pohybu je subtilní, spíše světelný, konstruovaný kvanty drobných skvrn a jemných tahů a odehrává se přesně uprostřed plátna. Za touhle vší živelnosti je vynesen horizont jako znovu uzemňující prvek. Do obrazu je vepsána přesná charakteristika Slezska plného divokých zvratů a emocí, ale stejnou měrou plného i jisté racionality spojené s prací a technickou manipulací krajiny.
Andrej Cieślar: Mezi pro story. Galerie Obecního domu v Opavě. Výstava je otevřena od 12. prosince 2018 do 3. února 2019. Vstup zdarma.
Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.