Na dvouletá mrňata v ostravském Divadle loutek čekají Bato a Lato. A stojí to za to

Premiéra hravé inscenace se konala již v dopoledních hodinách na alternativní scéně Divadla loutek Ostrava. Abych mohla nasát celkovou atmosféru skrz dětský pohled, přizvala jsem si svého budoucího divadelního spolusedícího – osmnáctiměsíčního syna. A protože jsem netušila, co nás čeká, předpříprava spočívala pouze ve vysvětlení, že se jdeme podívat na postavičky Bato a Lato. To se mu líbilo a hned si jména obou hlavních protagonistů zopakoval (a opakuje doteď).

Po příchodu do divadla se nejprve všechny děti a rodiče seskupí před schody vedoucí do prostoru alternativní scény. Zde jsou diváci vyzváni k vyzutí a k tiché mluvě. Další iniciativa je pouze na dětech, které nejsou nijak omezovány v prostoru a vzniká tak pokaždé trochu jiná atmosféra. Diváků je celkem 20. Tedy 10 rodičů a 10 dětí. V prostoru scény mají děti dostatek místa se vydat, kam je to zrovna láká.

Dějová linka je velmi citlivě načasovaná (celkově se vše odehraje během hodiny) a celé představení má náležitosti klasického divadla. Začátek hry provází především jemné zvuky, které vytvářejí herci používající hudební nástroje nebo cokoli, co mají po ruce. Upoutávají tak pozvolna dětskou pozornost, která se po příchodu na rozmanitě poskládanou scénu vytvořenou Tomášem Volkmerem zaměřuje především na hraní a objevování.

Po chvíli se postupně pohledy dětí zaměřují na vykukující modrou postavičku s paprskovitými vlásky, ze kterého se vyklube Bato. A stejně jako objevují prostor děti, objevuje ho také tento malý tvoreček, který používá zpočátku zvuky místo slov, která postupně mění v jednoduché výrazy. Děti se soustředí na postavičku a stávají se opravdovými diváky, kteří však stojí v prostoru a každý má možnost vidět radovánky malého kamaráda z jiného úhlu.

Bato nezůstane dlouho sám. Děti se brzy seznamují také s dovádivou červenou Lato. S postavičkami si hrají Karolína Hýsková a Ondřej Beseda. Vedle těchto povedených loutek se objevují na scéně také samotní tvůrci, Hana a Tomáš Volkmerovi, kteří především obohacují představení zvukovým doprovodem. Šestici herců doplňují ještě Tereza Géryková a Jindřich Andrýsek, kteří zlehka navádějí děti, co vše mohou na scéně objevovat. Třeba jak se klouzat s Lato nebo pohoupat s Bato. Také postavičky, Bato a Lato, aktivně zapojují děti do děje.

Postupně  se však od dětí odpoutávají a nenápadně směřují doprostřed scény, aby se zanedlouho schovaly do krabice a zmizely z dohledu. Tvůrci opět docílili toho, že se děti, ať už dělaly cokoliv, zastavily a sledovaly poslední fázi představení. Zamávaly novým kamarádům a samy se velmi zklidnily. Poté děti (s rodiči) mohly zůstat a hrát si než se rozhodnou, že už se prostoru dostatečně nasytily.

Představení pracuje se všemi smysly a reakce dětí předčily má očekávání. Jakoby vycítily přirozeně, jak by se na takovém místě, jako je divadelní prostor, měly chovat, aniž by jim to někdo nařizoval. Můj syn patří mezi neposedy a většina dospělých by ho označila za živé dítě. Je velmi zvídavý a objevuje vše, na co přijde. Během představení byl velmi klidný, během objevování se pohyboval s úctou a nebyl jediný. Pokud jsou mezi čtenáři rodiče, kteří váhají s návštěvou divadelního představení, ráda bych je ubezpečila, že nenajdete lepší příležitost seznámit děti s magickou mocí divadla.

Dokázala bych si představit, že by inscenace Bato a Lato měla další návazné pokračování, vekterém by už nemuselo být tolik předmětů odvádějících pozornost, a děti by se tak už více zaměřily na obě postavičky, díky kterým by se ještě více přiblížily svým diváckým rolím. Tradičně bych ještě vyzvedla program, díky kterému si děj přinesete domů v podobě komiksu – má to jediné úskalí – budete nuceni dětem vše dokola opakovat.