Zdařilým uvedením geniálního Pucciniho Triptychu dosáhla ostravská opera další mety

Puccini si vždy hlídal literární kvalitu svých libret a zasahoval do jejich vzniku. Často si námět volil sám. Pozoruhodná trilogie operních jednoaktovek Triptych vznikla po jeho velice zajímavých experimentech s žánrově odlehčenějšími tituly. Děvče ze zlatého západu zpívala v premiéře v Metropolitní opeře Ema Destinová a Enrico Caruso, taktovku třímal slavný Toscanini. Bohužel opera nebyla příliš úspěšná. Podobný osud měla i následující Vlaštovka.

Puccini nerezignoval a pokračoval v práci sérií tří drobnějších oper, které souborně nazýváme tzv. operním Triptychem (Trittico, 1918). Nejblíže k verismu má Il tabarro (Plášť), který je první částí této minitrilogie. Sugestivní líčení atmosféry v přístavu má rysy moderního sociálního dramatu, s každodenní dřinou, vykoupenou jídlem a sklenkou alkoholu. Na jeho pozadí se odvíjí tragický milostný trojúhelník, který končí katastrofou. S drsným závěrem Pláště kontrastuje introvertní Suor Angelica (Sestra Angelika), která vypráví o svobodné matce a jejím tajemném provinění, za něž byla vsazena do kláštera. Hudebně sférický, impresivní i mysteriózní příběh Angeliky je příznačný absencí mužských hlasů a senzitivní zvukovou průzračností orchestrace, stejně jako obrovskou gradací v závěru.

Nejznámější částí Triptychu je poslední díl trojlístku Gianni Schicchi, burleskní veselohra s námětem z Florencie 13. století. V této jediné Pucciniho buffózní opeře vykročil italský operní mág daleko za hranice starých mistrů tohoto řemesla a vytvořil jedno z nejsvěžejších děl operní literatury. Hledání závěti po zesnulém bohatém florentském měšťanovi, u jehož lože se sešlo devět truchlících příbuzných, se zvrhne v dynamickou grotesku, která hýří černým humorem, typickým italským temperamentem a mistrným charakterizačním uměním.

Z první části Sestra Angelika. (Foto: Martin Popelář)

Ostravské nastudování se přidrželo koprodukční bratislavské varianty a uvedlo Pucciniho Triptych v jiném pořadí, než je obvyklé. Jako první zazněla Sestra Angelika. Scénografie Pavla Boráka se inspirovala specifickou tónomalbou partitury: asketická běloba kostýmů Petera Čaneckého byla přenesena i na dekorace. Klášterní prostotě konvenovaly trsy rostlin i světelný náčrt kříže na zadní stěně jeviště. Pomyslným centrálním bodem scény se stala kašna s křišťálovou vodou, jejíž matérie byla později zajímavě vtažena do děje. Sestra Angelika měla pomalejší rozjezd, ale v okamžiku, kdy zazněla zpráva o návštěvě, získal děj energický spád. Velmi zdařilé byly režijní inovace Romana Poláka, který projektoval do dění na jevišti surreálnou postavu dítěte Angeliky. Také závěrečná modifikace sebevraždy a posloupnost výjevů měly svou logiku a přesvědčivost.

Linda Ballová jako Angelika. (Foto: Martin Popelář)

Sestru Angeliku v premiérovém znění ztvárnila slovenská sopranistka Linda Ballová. Její kreace byla provázena pěveckou lehkostí a lyrickým vylehčením tónu, ale i ztemnělým zatížením středních poloh a vždy opodstatněných dramatických akcentů. Svou Angeliku podpořila Ballová skvělým hereckým projevem, který byl gradován od přitlumené touhy k vášnivým výtryskům mateřské něhy a mučivé skepse z poznání vlastního osudového omylu. Ballová svým mimořádným výkonem zastínila další postavy, z nichž byly výrazově nejzajímavější Anna Nedorezova a Sonja Runje.

*

Plášť odhalil divákům Národního divadla moravskoslezského milostné mikrodrama stárnoucího majitele vlečné lodi na pařížské Seině Michela, jehož mladá žena Giorgetta po ztrátě společného dítěte citově vyhasne a hledá útěchu v náruči mladšího Luigiho. Pozoruhodnou psychologii Puccini vykreslil i v dalších výrazných postavách této napínavé, mistrné opery, která končí mordem milence Giorgetty. Scéna Pavla Boráka i napodruhé zaujala účelností a logikou. Tentokrát se proti bělostné samotě klášterních zdí divákům zjevila maketa lodi s palubou, kajutou, podpalubím a nepostradatelnými námořnickými lany, které byly využity i k metaforickému vyjádření citových prožitků.

Martin Bárta v opeře Plášť. (Foto: Martin Popelář)

Michela ztělesnil barytonista Martin Bárta se svou pověstnou nekompromisností, úsečností a strohostí, kterým jeho ostře tesaný vzhled dokáže propůjčit adekvátní herecký výraz. Bárta dokázal svou frustraci z odtažitého, podivného chování manželky dusit a tajit. Přesvědčivou, zdrcující destruktivitou vygradoval i finální konflikt s Luigim Michala Lehotského. Zasmušilý, podrážděný a přece v jádru dobrý charakter postavy Bárta podpořil výrazovou přesvědčivostí a zvláštní intenzitou, která měla navzdory jeho zločinu zvláštní téměř sympatický náboj.

Jeho manželku Giorgettu zpívala Zuzana Šveda, která udělala v dramaticky náročné úloze velký dojem. Čistota jejích tónů byla překvapivá, včetně kulatého, zlatého barevného nádechu ve výškách, souměrné dynamiky a příjemně vyklenutých frází. Sopranistka potěšila i hereckým talentem a přesvědčivostí, s níž vystihla počínání zamilované ženy navzdory možné katastrofě. Velký drajv do Luigiho vložil Michal Lehotský, jehož bohužel v nejvypjatějších pasážích zradil hlas, to ale nezastřelo jeho zdařilé pojetí.

Z druhé části Plášť. Foto: Martin Popelář)

V dalších rolích se střídavým úspěchem účinkovali Martin Gyimesi, Martin Gurbaľ a další. Strhující však byla chorvatská mezzosopranistka Sonja Runje, která z role lehce potřeštěné ženy jednoho z nosičů učinila svým pěveckým i hereckým podáním jednu z nejvýraznějších postav celé inscenace. Pucciniho Plášť neměl v Polákově režii slabé či hluché místo. Dusná atmosféra, ne nepodobná Zločinu a trestu, se dala krájet. Současně se inscenátorům podařilo vyhnout se klišé v nadužívání typických symbolů (symbolika lana) a naopak propůjčili inscenaci nové dynamické prvky v postavách mladého páru milenců (Patrícia Smoľáková a Tomasz Suchanek), kteří vdechli opeře svěží a kontrastní kouzlo.

*

Závěrečná opera Triptychu Gianni Schicchi byla jednoznačným vyvrcholením celého večera. Ve třetí aktovce se sešlo také premiérově nejšťastnější obsazení a režie se zde vyřádila skutečně po italsku (nechyběly ani aluze typické pro filmovou poetiku Felliniho), s typickou jižanskou horkokrevností, výsměchu zkostnatělým tradicím, vitalitou a zmateností. Zpočátku klasický poklidný průběh dědického řízení se díky nečekanému přání nebožtíka zvrhne v dokonale chaotickou grotesku, ze které v závěru těží ten, který přechytračil méně chytré – Gianni Schicchi.

Polákova režie vsadila všechny karty na akci, nadsázku a výrazné herecké etudy. Přitom osazenstvo sólistů nezapomnělo ani na kvalitní pěvecké výkony, které zazněly v neobyčejně náročných ansámblech i jednotlivých sólových číslech v čele s úchvatnou a výrazově vděčnou árií „O mio babbino caro“ v podání skvělé slovenské sopranistky Evy Hornyákové.

Z třetí části Gianni Schicchi. (Foto: Martin Popelář)

Ve finální části Triptychu excelovali i jednotlivci – půvabně komediální i pěvecky dostatečně důrazná byla Monika Jägerová, přirozeně belcantový hlas i styl Luciana Mastra byl adekvátní žánru, nezapadli ani další včetně Martina Gyimesiho, Martina Gurbaľa, Jakuba Tolaše, Adriany Banásové a Martina Zezulky, byť dotyční zapůsobili spíše herecky než svým zpěvem.

Roznětkou, pilířem i pojistkou druhé půle opery se stal Gustáv Beláček, jehož výkon patřil k nejlepším, které se letos objevily. Slovenský baryton hýřil rozmarnými průpovídkami i jízlivými úsměšky, jeho energie sršela na všechny strany a byla provázena po všech stránkách precizním zpěvem. Beláček disponuje mimořádně barevným a velkým hlasem, bezpečnou muzikalitou, ovládá dokonale češtinu a jeho osobnostní šarm je bleskově nakažlivý. Není přemrštěné uvést, že svým mistrovským pojetím a kultivovaným zpěvem vytvořil Schicchiho jako figurku klasickou a vzorovou: bez přehnané artistní efektnosti, avšak inteligentními prostředky a mimořádným charismatem, s nímž řádil v posteli, pleskal nohama a měnil barvu hlasu k nepoznání, jsa přestrojen za nebožtíka Donata.

Z třetí části Gianni Schicchi. (Foto: Martin Popelář)

Operní orchestr Národního divadla moravskoslezského podal pod taktovku Tomáše Braunera pozoruhodný výkon. Dirigent nepodcenil individuální zvláštnosti jednotlivých partitur – v Angelice gradoval vkusně religiózní atmosféru do bolestného dramatického oblouku prozření. V Plášti rozehrál dokonale synchronizované soukolí vášnivých emocí s perfektní psychologickou drobnokresbou jednotlivých postav. Závěrečnou partituru dokázal rozeznít s lehkostí až muzikálovou a operetní, s níž nadčasové melodie Pucciniho zněly tak, že by mohly okamžitě nahradit současnou nejoceňovanější produkci.

Ve všech rolích se sice nesešlo obsazení, které by vyhovovalo typologii postav, ale stěžejní individuální výkony byly znamenité. Výbornou práci odvedli i individuální herci v dětských rolích připravení operním studiem NDM pod vedením Lenky Živocké. Sborové souzvuky měl tradičně plně pod kontrolou Jurij Galatenko. Orchestr sice mohl být v některých jednotlivých sekcích pozornější k větší hráčské semknutosti, ale v individuálních výkonech zazněly přesvědčivé kreace a Pucciniho hudba byla prezentována v širokém spektru její úžasné barevnosti.

Na závěr se sluší ocenit, že odvážné přehození prvních dvou oper Angeliky a Pláště mělo svou scénickou i dramaturgickou logiku. Především pomalejší rozjezd první zmíněné opery byl druhým dílem eliminován a finální kus už byl spanilou jízdou Národního divadla moravskoslezského, které si nastudováním tohoto titulu splnilo jeden z dalších důležitých cílů.

A nejen to. Současně jednoznačně dementovalo neoprávněné historické klišé, ulpívající na tomto ojedinělém a naprosto geniálním operním díle Pucciniho. Ve skutečnosti se jedná o mimořádně atraktivní, hudebně moderní, trvale aktuální a sdělný titul, který obecné motivy lásky, viny, trestu a smrti nasvěcuje nadčasovým a mimořádným sugestivním způsobem.

Čtěte také: Recenze druhé premiéry operního Triptychu