Básník Marek Pražák zvedl rukavici odhozenou Bezručem a vydal Hallady o Olejovém Městě

Halladář na haldě halladuje. Hallady jsou ostravské balady, které Marek Pražák nerecituje, nýbrž je halladuje. S hlasivkami napjatými jako dráty vysokého napětí, s třeskutou energií i nečekanými zkraty, které část diváků literárního večera dokážou vyhnat ze sálu, zatímco ostatní jsou uhranuti ostravským bleskem. A tak tomu bylo i při oficiálním uvedení sbírky Hallada o Ocelovém Městě v ostravském Domě umění.

Je vcelku pochopitelné, že čtenář Pražákových veršů si podvědomě vybavuje i autorův jedinečný hlas. Mrazivé vytí i temné hrdelní zpěvy. A také jeho obrazy, malby stejně divoké jako rozvodněná řeka Ostravice. Nebo tajemná vosková plátna, kterými pečetí osud Ostravy. Coby ediční poradce právě vydaných hallad nemám právo napsat recenzi, ale jsem přesvědčen, že Pražákovy volty měly dostat podobu pouhých liter. A že obstály. Už jen proto, že básníkova Ostrava je střídavým proudem, jemuž rozumí jako málokterý elektrikář: „Každý život každá smrt má svůj příběh / u nás si můžeš vybrat ze dvou krás / herna nebo sekáč / kostitřas.“

Prozradím, že z pozice poradce jsem hlásal, aby kniha vyšla bez jediné ilustrace, vydavatel ale nakonec propašoval trochu Pražákových maleb na obálku a do dvou výřezů z větších pláten uvnitř knihy. Pro mě bylo důležité vyzkoušet, zda jeho texty obstojí zcela bez ilustrací, tak jako se to stalo třeba v případě výboru z díla Milana Krupy To pivo je mým topivem. I Krupova poezie je totiž bytostně propojena s jeho „kresbičkami“, ale ukázalo se, že texty mohou žít i samostatně. A že jim to prospívá.

Marek Pražák představil své hallady. (Foto: Martin Straka)

Během uvádění knihy jsem také slyšel stesky, proč není svazek doplněn CD s nahrávkami hallad. Před časem dokonce jeho hallady hrával celý band, jemuž kromě Pražáka dominovala hlavně kytara Pavla Macury. Zapomeňte ale pro jednou na intermediálního umělce a zkuste autora vnímat jako skutečného básníka. Poetu. Barda bezručovského typu. Jde to docela snadno.

Ale možná to všem Pražákovým ctitelům nepůjde. Pražák je totiž přírodní úkaz, respektive industriální zjevení. Na jevišti, i mezi čtyřma očima. Tento svazek hallad je proto do jisté míry také odvážným počinem nakladatelství Protimluv, zda texty čtenář přijme i bez obvyklých výbojů, s nimiž Pražák při živém vystoupení pracuje podobně jako tepelná elektrárna v Ostravě-Třebovicích s kilovolty.

Básník svůj ostravský příběh začíná poněkud překvapivě indiánskou předehrou, i to je však v naprostém souladu s Ostravou. S městem kolonizátorů, kteří si bez skrupulí brali „černé zlato“ a v jeho jménu zotročovali bezelstné Haličany, Kysučany, Valachy, Lachy, Goroly, pruské Moravce, Lemky a mnoho dalších kmenů, jejichž potomci se v Ostravě zatím pořád necítí doma.

Marek Pražák je halladářem a zároveň indiánským náčelníkem Olejového Města, jak Ostravu také nazývá. „Pokus o únik z Olejového Města. Zeď ještě nedosahuje požadované výšky,“ píše v jedné básni. A ačkoliv žije a tvoří v ateliéru v Nádražní třídě, na ocelového oře, aby opustil rodiště, snad hned tak nenasedne. Ostrava totiž svého Pražáka potřebuje. Praha, nechť si jen laskavě přečte předkládané texty. A gdyž ni, tak dva piva, olej a rana z transformatora.

*

MAREK PRAŽÁK: OLEJOVÉ MĚSTO 

Město v oleji
město samý flek duhová kola
město pluje v oleji
srdce města v krvi oleje
město je srdce a srdce je město
město bez místa
místo města skvrna flek
samý flek duhová kola
v moři města moři oleje
v papírové lodičce z novin
píšu dopis silám světa
nejvyšší nejvnitřnější síle
síle lásky
namáčím pero husí brk přes okraj papírové lodě
na podlaze velká fotografie
rozrastrovaný obraz turínského plátna
noc v olejovém městě
dno lodi ještě neprosáklo mazem
vydržím ještě den čekám na holuby
bude jaro
přiletí odebrat můj dopis
modlím se aby nikdo neodhodil sirku
do duhových kol 

*

Marek Pražák, Hallady o Olejovém Městě. Protimluv, 2018.