Petr Opava před premiérou Ptáka Ohniváka v Opavě: Klasické pohádky je nutné rehabilitovat

Proč jste si k zhudebnění vybral právě tuto všeobecně známou pohádku Karla Jaromíra Erbena?

Tato pohádka vlastně nebyla vybrána mnou, ale paní doktorkou Janátovou, která napsala původní libreto. Já jsem hru později dost rozšířil, ale snažil jsem se zachovat styl a ducha jejího textu, který vychází až na malé drobnosti skoro doslova z Erbenovy předlohy. Nicméně právě Ohnivák patřil v dětství k mým nejoblíbenějším pohádkám, takže mi paní Janátová zahrála do noty. Jsem totiž stejně jako ona přesvědčen, že tyto staré pohádky mají naprosto jedinečnou energii že a hluboké sdělení, které nesou, je potřeba předávat dětem pokud možno nezdeformované. V současnosti je to tak, že jsme bombardováni neuvěřitelným množstvím všelijakých fantastických příběhů, kterými jsou děti zahlcovány. Já jako pedagog a otec vidím každý den, jak negativně tyto hlouposti působí na děti a svoje vlastní syny se před touto záplavou snažím chránit.

Jak taková mentální ochrana vypadá konkrétně? A jak se díváte na moderní adaptace klasických titulů?

U nás doma například nenajdete televizi a digitální média se používají výhradně k práci a nikoliv k odkládání dětí. Když už dnes někdo vezme klasickou pohádku a upraví ji třeba pro televizi, je skoro pravidlem, že všechno popřehazuje, přidá spousty dalších postav a jiné naopak vypustí, nebo spatlá dohromady třeba tři i více těchto pohádek do jakéhosi guláše. Zdá se, že to je zábavnější, ale pohádka ztrácí svůj účinek a stává se jen dalším z mnoha fantasmagorických příběhů, kterými jsme obklopeni. Z toho důvodu se domnívám, že je dnes třeba tyto staré pohádky „rehabilitovat“ a ukázat je divákům v co nejpůvodnější podobě, a to přesto, že v této době, tak hladové po stále nových výrobcích, zdánlivě nepřinášejí nic zásadního. Je to omyl. Dobře provedená hra se silnou hudbou dokáže člověka velmi zasáhnout, i když naprosto přesně ví, jak vše bude probíhat a jak to dopadne. Proto se přece znova díváme na své oblíbené filmy a nevadí nám, že je vlastně známe nazpaměť. Dokonce při nich třeba i znovu a znovu pláčeme…

Vaše příjmení Opava je skutečné, nebo jde o pseudonym, který nějakou zvláštní náhodou konvenuje s městem Opavou?

Jsem skutečně Opava, a to od narození, stejně, jako můj tatínek. Příjmení Opava není příliš běžné, ale nositelů tohoto jména je i tak celkem dost. Máme v rodě jednoho badatele, který zmapoval větve rodu Opavů nejen v Čechách, ale i v Americe a v Austrálii. S některými těmito vzdálenými příbuznými se znám přes sociální sítě. Historie rodu je dohledatelná až do počátku 17. století. Pokud jde o pseudonymy, tak jsem naposledy nějaký použil, když mi bylo 17 let, ale mám celkem hodně přezdívek – třeba Opavson, tak mi říká spousta lidí. Vlastně jsem malou chvíli zvažoval, že teď v Opavě  opravdu použiji nějaký pseudonym, aby to lidem nepřipadalo divné nebo nějak falešné, že se jmenuji stejně, jako jejich město. Nakonec jsem si ale řekl, že se přece není za co stydět, vždyť je to krásné jméno a velmi starobylé. Mám rád své příjmení, pochází z prastarého slova „apa“, což znamená řeka.

Proč jste se rozhodl uvést premiéru operní pohádky právě v opavském Slezském divadle?

Já jsem se nerozhodl, prostě to tak přišlo. Skoro v každém divadle v republice hrají nebo zpívají nějací spolužáci z konzervatoře a jeden kolega mi prozradil, že se v Opavě uvažuje o nové pohádce. Já jsem byl zrovna uprostřed psaní scénáře pro Ohniváka a už jsem měl hotové nějaké nahrávky hudby. Poslal jsem to tedy rychle do Opavy a ono se to líbilo. Dopsal jsem pak scénář, jak nejrychleji to šlo, a za několik týdnů přišla odpověď, že to chtějí. Bylo to pro mě docela překvapení. Je hrozně těžké takové dílo uvést do života, ale tady zapracovala hned celá řada náhod najednou. Takže Opava v Opavě. To by mě nenapadlo ani ve snu.

Jaké máte předešlé zkušenosti s tvorbou oper, potažmo s tvorbou pro dětského diváka?

S tvorbou oper… no, abych byl přesnější, je to vlastně spíše muzikál s prvky opery. Tak jsem to také prezentoval, ale divadlo se rozhodlo to uvádět jako operní pohádku, tak doufám, že operní diváci nebudou zklamáni. Já jsem měl vždycky potíže s tím, že jsem nerespektoval hranice mezi žánry. Už ve škole, když jsem dělal zkoušky na skladbu, tak mi na oddělení populární hudby řekli, že je to moc klasické, a na klasice zase, že je to populár. Už tehdy jsem měl plán napsat nějakou pohádku jako hudebně-dramatické dílo. Jednu jsem rozepsal asi do poloviny, jenže pak náhle zemřel můj milovaný pan profesor Angelo Michajlov a to mi docela vzalo vítr z plachet. Skončilo to v šuplíku, ale některá témata jsem pak později použil a jedno jsem schválně dal i do Ohniváka – na Angelovu památku. Pak jsem udělal jeden celý muzikál. Objednalo si ho takové malé divadlo ve Strakonicích, ale z realizace bohužel sešlo, protože sponzor nedal dost peněz. O pár let později jsem rozdělal zase takový muzikálově-operní hybrid na téma Velké francouzské revoluce. Měli jsme s tím s kamarády docela velké plány, jenže opět zůstalo jen u plánů. S těmi velkými díly se prostě nějak nedařilo a není divu. Je to taková spousta práce a přitom to, že to napíšete, ještě vůbec nic neznamená.

To vypadá, že jste měl po čertech smůlu! Nebo v tom vězelo i něco jiného?

Tady jde o obchod. Musíte to umět prodat a k tomu je zapotřebí spousta dalších věcí. Pár let jsem potom na nic většího nesáhnul a psal jsem jenom písničky pro sebe a svoje kamarády, ale nelituju těch árií, co leží v šuplíku. Dost jsem se na tom naučil a některé povedené věci možná časem ještě uplatním. Pak přišel rok 2014 a já jsem dostal do ruky text na operu Svatý Václav. Byl to krásný text. Nadchlo mě to a já na tom začal pracovat. Řekl jsem si: „Tohle prostě musím udělat, i kdyby jenom tak!“ Nakonec to nebylo jenom tak. Po roce práce jsem to s kolegy zpěváky provedl, i když zatím bez živého orchestru – jen s nahrávkou. Mělo to úspěch. Našli se lidé, které to zajímá a v současné době se shání peníze a já dolaďuji partituru. Tohle dílo má k opeře asi úplně nejblíž z toho, co jsem kdy napsal, tak jsem zvědav, jak to dopadne. Věřím, že se Václav k divákům nakonec dostane. Dal jsem si na něm záležet.

Tak vám přeji více štěstí než nedávnému novodobému oratoriu Sv. Václav, které mělo velké ambice, ale bohužel u nich z velké většiny i zůstalo. Ale zpět k vám, vy máte tři malé děti, takže se u vás tvorba pro děti logicky nabízí, že?

Ano, musím tvořit prakticky neustále (úsměv). Ne, to je samozřejmě žert, ale ne zas tak vzdálený realitě. Když máte děti, musíte pro ně stále něco vymýšlet a hudbu oni přirozeně milují. Také to byli první pokusní králíci, na kterých jsem si zkoušel Ohniváka. Jinak já mám s dětmi celkem velké zkušenosti. Už jako student konzervatoře jsem 4 roky učil na ZUŠ, byl jsem 7 let profesorem Mezinárodní konzervatoře a mám také soukromé žáky a vedu dětský muzikálový soubor. Hudbou pro děti jsem se hodně zabýval mezi lety 1997 a 2007, kdy jsme objeli pomalu celou republiku s malým divadlem tří herců. Hráli jsme loutkové pohádky i klasické činohry, v kulturních domech, divadlech i pod širým nebem. Hudba v tom hrála samozřejmě velkou roli a tak vznikla spousta dětských písniček, zhudebněných říkadel i operetních árií. Většinu z toho jsem napsal já a měl jsem možnost si hned v praxi ověřit, jak co na děti funguje. To byla opravdu velká a cenná zkušenost.

Překvapilo mne, že pohádka je určena dětskému diváku, přitom premiéra se uskuteční klasicky v 19 hodin večer. Myslíte, že to je vhodný čas pro malé děti?

Je to rozhodnutí divadla. Máme snahu, aby představení bavilo i dospělé diváky. Mělo by to být nejen dětské, ale také rodinné představení. Také bych rád upozornil, že veřejná generální zkouška je den před tím pro děti dopoledne a představení pro školy jsou plánována na obvyklé časy.

Využil jste při tvorbě hudby nějaké specifické hudební prostředky, jako jsou příznačné motivy jednotlivých postav, charakteristiku děje, apod.?

Dalo by se skoro říci, že tam snad ani nic jiného než příznačné motivy není. Aby se celý příběh stihl odvyprávět, nezbývá mnoho prostoru pro nějaké hudební vsuvky a výplně nebo pro více prokomponované plochy. Chtěl jsem, aby to bylo pokud možno co nejvíce tematicky jasné a stručné. Některé pasáže jsem pak musel na přání pana režiséra prodloužit, tak jen doufám, že ta délka bude únosná.

Pro jaké obsazení jste vytvářel svou hudbu? Má vaše instrumentace nějaká úskalí, případně nezvyklé obsazení?

Instrumentace má poměrně velká úskalí. Jak jsem již uvedl, to dílo je na pomezí žánrů a já mám rád hodně velká obsazení a hodně velký zvuk. Snažil jsem se, jak to jen šlo, přizpůsobit podmínkám v Opavě a nebylo to skutečně snadné. Jsem velice rád, že se kromě standardního obsazení podařilo prosadit aspoň klavír a syntezátor, kytaru a dvoje perkuse. To je asi maximum, co bylo možné. Strašně rád bych se doladěním instrumentace zabýval ještě mnohem více, ale při běžné délce zkoušení by to nebylo možné. Navíc v tomto období jsem musel být skoro pořád v Praze, což je mrzuté. Všichni hráči orchestru mají mé velké poděkování a obdiv, protože to je pro ně docela náročná práce.

Kde při takovém zápřahu čerpáte inspiraci pro vlastní tvorbu?

Inspiraci vnímám jako něco trochu magického. Ta opravdová, silná inspirace, není zase až tak úplně obvyklý jev. Někdy se nechá přivolat, ale jindy vám nezbývá nic než řemeslo. Na druhou stranu, když se člověk opravdu poctivě pustí do řemesla a jde do toho navzdory únavě a všemu, tak se ta inspirace nakonec dostaví. Možná za odměnu. Nejtěžší jsou pro mě někdy instrumentálky. Když dostanu dobrý text, tak to kolikrát jde úplně samo. Se zpěvem, který tomu dává ihned obsah, je to pro mě osobně mnohem snazší. Ten text to všechno jakoby nese, zatímco u instrumentálky – co si počít s těmi milionkrát použitými kombinacemi dvanácti tónů? Tohle znám, tohle taky, no tohle už vůbec ne, tohle je jak když kocour vyskočí na klavír. Někdy je to opravdu zvláštní proces a náročný, ale přiznám se, že bych bez skládání asi nemohl žít.

Účinkujete jako herec v muzikálovém divadle Kalich v Praze. Máte rád i rockovou operu. Odrazí se něco z vaší profese také v hudbě a pojetí Ohniváka?

Určitě mě všechna ta odehraná představení nějak ovlivnila, ale na druhou stranu si troufám říct, že mám svůj vlastní hudební názor, který se za léta až tak moc nezměnil, spíše doufám, že tak nějak zraje a propojuje všechno se vším tak, jak jsem vždycky chtěl. Co mě ale určitě ovlivnilo, to byly scénáře a dramaturgie všech těch muzikálů a oper a také samozřejmě režie. Díky tomu jsem si troufnul začít sám psát scénáře a režírovat, přestože jsem to nikdy nestudoval. Když se 20 let díváte do kuchyně úspěšným režisérům a scénáristům, tak přece jen něco pochytíte. Další věc je, že jsem zpěvák a to má určitě vliv na to, jak píšu. Ten zpěv je tam pro mě vždycky zásadní a vždycky píšu jenom to, co bych sám dokázal zazpívat, aniž bych měl pocit, že mi exploduje hlava, nebo že budu muset navštívit foniatra.

Co je podle vás na příběhu této pohádky nadčasové a trvale platné?

Asi úplně všechno. Tyhle staré pohádky jsou opravdu zvláštní. Děje se v nich spousta dost divných a nelogických věcí. To je také jeden z důvodů, proč se je autoři snaží všelijak modernizovat a předělávat. Ale to podle mě není správný přístup. Tyhle pohádky nejsou příběhy v tom dnešním slova smyslu. Nejde v nich totiž o děj, ale o velmi starou mystickou symboliku. Jistě, najde se mnoho lidí, kteří s tímto pojetím pohádek nesouhlasí. Tvrdí, že jsou to jen výmysly a že si tam může každý najít, co chce. Jenže trochu jiná situace nastane, když ty pohádky začnete číst – nebo ještě lépe vyprávět – malým dětem. Mají na ně zcela zvláštní účinek, odlišný od toho, jak působí ty fantazijní pohádky současnosti. Zatímco po sledování televize jsou děti rozmrzelé, plačtivé, roztěkané a agresivní, poslech starých pohádek je naopak zklidňuje a vede ke kreativitě. Navíc je zcela běžné, že je chtějí poslouchat stále dokola. Někdy mi připadá, jako by tam byl nějaký podprahový vysílací kanál, který na ty děti působí. A on tam skutečně je.

V čem konkrétně ho vidíte?

Všimněme si, že skoro ve všech těchto pohádkách musí hlavní hrdina projít branou smrti nebo něčím velmi podobným smrti. Pak teprve dosáhne skutečného osvícení a může naplnit svůj osud. Princezna je ve všech pohádkových příbězích symbolem lidské duše – té skutečné, opravdové duše, nezakryté žádným balastem a špínou. Proto je to často Zlatovláska. Zlatá symbolizuje zlatou auru, ty nejčistší vibrace. A po spojení s tímto skutečným středem sebe sama touží každé vědomí – tedy princ. Koně zase symbolizují mysl, se vším, co jako dokonalý nástroj vědomí dokáže. Tuto bohatou symboliku popsala autorka libreta paní doktorka Anežka Janátová v knize O tajemství pohádek, neboli o skutečné lásce k moudrosti. Určitě se najde dost těch, kteří řeknou, že jsou to jen náboženské bláboly či podobné nesmysly. Na tom ale vůbec nesejde. Důležité je, jaký blahodárný vliv mají pravé mysterijní pohádky na naše děti.