Royal Moscow Ballet připravil Louskáčka podle tradičního receptu a nadchl ostravské publikum

Rusko bylo a je baletní velmocí a cokoli ruského bývá v kontextu klasického tance bráno jako záruka kvality (vždyť si také tanečníci v minulosti dávali rusky znějící pseudonymy, aby si ukrojili alespoň trochu z jeho věhlasu). Ačkoli je tento názor založen na dlouholeté baletní historii a tradici Ruska, stal se z něho určitý stereotyp a zobecněný pojem, který sice navnadí široké publikum, zkušenější diváci ale mohou být skeptičtí – aneb není všechno zlato, co se třpytí… Naštěstí pro kritické duše i pro diváky, kteří se přišli podívat na klasický balet poprvé v životě, se v Gongu žádné zklamání nekonalo, a to z jednoho hlavního důvodu – soubor Royal Moscow Ballet, jakkoli je jeho název odvážný (ba i zavádějící), vsadil na osvědčené stavební kameny baletních titulů a dal divákům přesně to, kvůli čemu přišli.

Ačkoli je Louskáček hrán na světě v různých obměnách a jeho libreto není tak ustálené, v Ostravě byla k vidění (až na detaily) tradiční verze, bez experimentů, v živých, až lehce kýčovitých barvách. Ve dvou jednáních odehrál Royal Moscow Ballet příběh dívenky Máši, která o Štědrém večeru prožije pohádkové dobrodružství. Od svého kmotra, kouzelníka Drosselmeyera totiž dostane dřevěnou loutku Louskáčka, který v noci ožije, utká se v boji s Myším králem a jeho vojskem a po slavném vítězství odvádí Mášenku do svého království. Mášenka se ráno probouzí a váhá – byla to skutečnost nebo sen? Sled variací, sborových scén a stylizovaných národních tanců se nese na vlnách Čajkovského úžasného hudebního libreta, které ani po více než 120 letech od premiéry nepřestává fascinovat – stačí slyšet první tóny, a dostaví se tajemná vánoční nálada, nemluvě o neuvěřitelné tanečnosti jeho melodií.

Z představení Louskáček. (Foto: JVS Group)

V prvním jednání, které líčí oslavu Štědrého večera v domě Mášiných rodičů, se odehrává řada sborových scén – vidíme hrající si děti, společenské tance dospělých, později i armádu vojáčků a myší – i drobnějších sólových výstupů. Ruský soubor zde sice očividně bojoval s prostorem (i přes všechnu snahu Gong není zcela ideálním místem pro taneční produkce) a skupinové pasáže nebyly zdaleka tak synchronní, jak by měly být, dojem ale zachraňovaly jisté výkony sólistů, zejména hlavní představitelky Mášenky, Darii Ivanenko. Choreografie se nepouštěla do extrémů. Osvědčené, ale čistě provedené kombinace převládaly, občas však v ruchu na jevišti zanikala sóla a divákova pozornost marně těkala po barevných postavách. V roli malých myšek a vloček objevily také děti z baletního studia při Národním divadle moravskoslezskému, které odvážně vběhly na scénu po boku zkušených tanečníků a publikum zjihlo.

Druhé jednání dalo více prostoru sólistům. V království, kam Louskáček proměněný v Prince přivádí Mášenku, totiž na počest jeho návratu tančí představitelné různých národů a jejich pas de deux nesou typické znaky lidových tanců daných zemí – tak například. ruský tanec, arabský tanec, španělský tanec, čínský tanec atd. (v nejstarší verzi libreta představují tančící páry různé sladkosti a nápoje, jako arabskou kávu nebo španělskou čokoládu). Zde mohli tanečníci ukázat mnohem lépe své technické přednosti a dařilo se jim to velmi dobře. Obecně zaujala zejména ženská část souboru s nádhernými liniemi, držením těla typickým pro ruskou školu a výbornou prací na špičkách, mimo jiné také ve slavné scéně Květinového valčíku. Mužská složka tolik výrazná nebyla, ovšem představitel Louskáčka – Prince, Dmitry Petrov, dokázal ohromit lehkými skoky a přesností v piruetách.

Z představení Louskáček. (Foto: JVS Group)

Jak tedy shrnout dojem z představení Royal Moscow Ballet, který je prezentován jako jeden ze špičkových ruských souborů? Soudě podle dlouhého potlesku vestoje při závěrečné děkovačce byli diváci velmi spokojeni a odcházeli domů s pěkným zážitkem. Mohli vidět kvalitní taneční výkony (přece jen se ony zvěsti o vynikající úrovni ruských tanečníků zakládají na pravdě) a příjemnou choreografii, a to i přes dávku kýče a hry na efekt, která ovšem ke klasickému baletu tak nějak patří. „Neduhy“ zájezdních souborů se ovšem také projevily, především v absenci živé hudby, v kulisách, které se vzhledem zdaleka nemohou rovnat vybavenosti kamenných divadel, a občas také v nesehranosti tanečníků. Troufám si ale říci, že většina obecenstva tyto nedostatky přehlédla a jednoduše si užívala chvilku zasnění v adventním čase.