Literární večer očima výčepního: Ohně Nové huti, psí román, tichý básník a hlasitý bar

Záskok. Už jen díky tomuto skvělému představení Divadla Járy Cimrmana je pro mě každý záskok výzvou. A pokud jde o záskok na literárním večeru, je to dvojnásobná pobídka. Zvláště, když nemusím nic předčítat, jen se schovat do kukaně výčepu a snažit se do diváků a literárních hostů nalít co nejvíce alkoholu. Však o tom je práce hospodského. Splnit plán! Vytočit alespoň sud piva a rozlít do štamprlí kvanta kořalky. Vítám vás na Posedu Jakuba Chrobáka v klubu Les.

Splnění plánu se od počátku komplikuje. První objednávkou je limonáda a druhou nealkoholické pivo s příchutí višně. Limonáda vypění a druhé slečně omylem podávám nealkoholický jantar. Omlouvám se, nabízím výměnu. Holt učený z nebe nepadá, takže v pokladně už se mi pomalu nabírá na manko. Třetím hostem je Michal Jareš z Prahy, básník a literární vědec Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky. Autor skvělých Dějin československého komiksu 20. století i duchovní otec vynikající komiksové série Zlá ovce, která vycházela ve čtrnáctideníku Tvar.

Michal Jareš. (Foto: Klub Les)

„Slivovici,“ poručí Jareš. „Neplať to, ta je na mě, na pořadatele,“ vstoupí do hry Jakub Chrobák, který spolu s majitelem klubu Přemyslem Burešem literární Posedy pořádá. Nemám ovšem zájem zvyšovat manko, tak tvrdě stojím za svým: „U nás platí i literáti, na výjimky nehrajeme!“ I kdyby si slivovici objednal třeba Jáchym Topol, Orham Pamuk nebo Michel Houellebecq, cálují též okamžitě. Z ručky do ručky, žádné karty a další finanční šidítka.

Ti dva posledně jmenovaní spisovatelé sice pořád nepřicházejí, zato na baru vítám překladatele a pedagoga Miroslava Zelinského. A pivo točím i vydavateli Jiřímu Macháčkovi, načež překvapivě vstupuje i prozaik Petr Pazdera Payne, jemuž zrovna vyšla povídková kniha Děravým dnem do noci. Payne je vnukem sochaře Bohuslava Schnircha, autora Trig na střeše Národního divadla v Praze. Věru pěkná společnost se tu schází, ale na sekeru pít nikdo nebude! „Čím dál tím víc říkáme / KOLIK / místo ANO,“ snaží se mě ještě poeta Jareš obměkčit veršem ze své básně Ozeáš, ale marně. Výčepní musí být tvrďák.

Vojtěch Štěpánek a František Večeřa. (Foto: Klub Les)

A to už z dřevěného posedu, který pro literární večery v Lese vyrobili sochaři Gabriela Maňáková a Petr Szyroki, míří šéf činohry ostravského národního tyátru Vojtěch Štěpánek. A s ním herec František Večeřa. Jak známo, Chrobákovy pořady vždycky začínají „vykopávkou“, tedy oprášením polozapomenutého autora. Tentokrát je na řadě D. Ž. Bor, což je umělecký pseudonym spisovatele, výtvarníka a hermetika Vladislava Zadrobílka (1932-2010). A také zakladatele vydavatelství Trigon a člena hudebního seskupení Žabí hlen.

Bor alias Zadrobílek prošel v padesátých letech těžkými provozy v Ostravě, na což vzpomíná ve své autobiografii Časobraní. „Jel jsem do neznáma. Z ostravského nádraží do Kunčic jsem dorazil až pozdě večer. Ubytovatel už byl pryč a dřevěná bouda blízko brány zavřená. Moje plány se od samého počátku začínaly hatit,“ začíná číst Štěpánek. Na výčepu rozumím každému pátému slovu, však kvůli literatuře tu přece nejsem. Stejně jako skupinka hostů, která sice přišla na autorské čtení, ale zasekla se na baru. Věc to běžná na každém setkání diváctva s písmáky, pokud se v koutě sálu podává něco alkoholického.

Pivo, kontušovka, pivo, kontušovka, pivo, pivo, pivo, kontušovka, nestačím nalévat a vždy poctivě vydat i EET účet. Babišův LEsní účET, který má podobu básní o chlastu. Zrzavý mok spouštím po sklenici pro pedagožku Moniku Horsákovou i pro mladého talentovaného básníka Radka Touše. Co účtenka, to jiná „pivní poezie“, třeba tato:

KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ
PŮJČKA ZA OPLÁTKU

Hodná žena byla,
Pán Bůh ji dej věčnou slávu!
Jenže po celý rok pila
Pětkrát za den škodnou kávu!

Řádný manžel byl,
buď mu nebe milostivo!
Jenže jednou denně pil
Do desíti džbánků pivo. 

Pivo, kontušovka, pivo, kontušovka, pivo, pivo, pivo. Mezitím mi uteklo skoro celé čtení z Vladislava Zadrobílka, takže druhý den běžím pro jeho vzpomínky do knihovny. „Už samotný hutní kolos budil respekt. Výhružně syčel, prskal, duněl, kouřil, blýskal a páchl jako peklo. Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ líčí autor svůj nástup na Novou Huť Klementa Gottwalda. I setkání s místními umělci někdy kolem roku 1958, třeba s výtvarníkem Edou Ovčáčkem. A také tajemnou historku, kdy ho jeden štamgast z pivnice U Helbicha v Zábřehu (stále se tam čepuje) pozval do cimry na blízké ubytovně, v níž od podlahy ke stropu visela plátna starých mistrů: Karel Škréta, Guido Reni, Joos van Cleve a mnozí další. Originály. Když ale Zadrobílek druhý den hledal na ubytovně stejnou cimru, už ji neobjevil. Ostravská záhada.

Ivan Mottýl čepuje pivo. (Foto: Klub Les)

Vydavatel Jiří Macháček si stěžuje na kvalitu piva. „Čepnu ti ho do tenčího skla, každý milimetr v tloušťce sklenice vyvolává jiné chuťové efekty. Pivo, to je alchymie, teprve se učím,“ snažím se ze všech sil, aby Jirka vydržel v Lese a neodběhl na pivo do svého oblíbeného podniku Hoppy Dog. Mezitím vylézá na posed básník Michal Jareš. Jemná duše s ještě jemnějším hláskem, takže za pípou opět neslyším ani slovo. A navíc se na výčepu vytvoří celý chumel, který neposlouchá a touží po jiné slasti, takže tady alespoň malá ukázka získaná další den v knihovně. Pár veršů z tísnivé Jarešovy básně o bezčasí letních prázdnin z jeho poslední sbírky.

Zbytečně prázdné město
v řece kočárek a smetí
smrad z teplovodu
prázdniny si nestříhají nehty.

Sbírku Začátek eposu vydalo nakladatelství Trigon, stejně jako nový román Boženy Správcové s názvem Dárek. Autorka má mnohem silnější hlas než Jareš, ale výčep je výčep, kus živé ulice v interiéru. Studentky si objednávají sklenice vína a jedna slečna se ptá, zda si může sama natočit hladinku. Hned uvažuji jako židovský krčmář: „Samozřejmě, ale bude to s přirážkou.“ A skutečně jsem dostal pětikačku do kapsy. Tohle si nechám patentovat…

Na Posedu sedí Božena Správcová. (Foto: Klub Les)

Pivo, kontušovka, pivo, kontušovka, pivo, pivo, pivo. Všechno souvisí se vším. Les s pouští, poušť s žízní, žízeň se sklenicí, sklenice s absintem a absint s lesem. Monika Horsáková pouští vizualizaci básně experimentálního poety Pavla Novotného z Liberce. Horsáková tímto projektem zfilmovaných básní, který realizuje se studenty Slezské univerzity, dělá skoro buditelskou práci při šíření poezie mezi „youtubový lid“. Všechno souvisí se vším. Novotný je ilustrátorem Dárku Boženy Správcové, a ač žije kdesi pod Ještědem, jeho sbírku Tramvestie vydal ostravský Protimluv.

Pivo, kontušovka, pivo, kontušovka, pivo, pivo, pivo. Pípa se zahřívá, chlaďák také. A Božena Správcová mezitím čte: „Hnal se po stopě. Štval. Porost byl ponořen do tajnosnubné dubnové tmy, ale jemu to nic nevadilo. Zajíc voněl na dálku, sálalo z něj tisícero vůní a šustění větví a lístků o jeho kožich bylo tou nejskvostnější symfonií. Chudáček se snažil kličkovat, ale tomu se náš predátor mohl jen smát. Letěl na vlnách extáze, letěl čím dál rychleji, omámený mládím, vlastní rychlostí a silou. Ještě pár skoků! V duchu už zatínal tesáky do něžného krčku, teplá krev bude, a to nejlibovější maso, jakési jen lze představit.“

Přes veškerý šrumec si stačím i na baru všimnout, že Božena Správcová čte „psí román“. Příběh z pohledu čtyřnohých miláčků. Geniální nápad v zemi, která psy zbožňuje, a o níž polská spisovatelka Małgorzata Rejmer říká: „Poláci mají Boha, Češi psy.“ Jen ještě zvládnou marketing a román Dárek se stane českým bestselerem. To moje tržba až tak velkým bestselerem není. A tringelty jsem propil.

*

Psáno z posledního pořadu Posed, jehož hosté byli Michal Jareš a Božena Správcová. Další Posed v Lese se koná ve středu 12. prosince a zastřílí si na něm legendární undergroundový básník Luděk Marks. Úvodní vzpomínka připomene Ivana Martina Jirouse. Začátek ve 20.00 ve sklepě pod Lesem.