Permoník na své domácí půdě opět dokázal, že hudba se dělá nejen od plic, ale také od srdce

Magnificat samotné je rozděleno do sedmi částí a je zkomponováno pro ženský či smíšený sbor, sólový soprán, smyčce, piano a varhany. V případě Permoníku se postů sólistek zhostily sopranistka Natálie Bordácsová a mezzosopranistka Dominika Škrabalová, roli orchestru zastal Janáčkův komorní orchestr, na piano zahrála Hana Šobrová, na varhany pak Marta Wierzgoń. Jako dirigent se představil Petr Šumník. Koncertní sbor si možná vzal za úkol poměrně tvrdý oříšek, protože veškerá interpretace soudobých skladatelů je náročná, avšak právě tyto projekty ověřují také disciplínu i kultivovanost celého souboru.

Skladba začíná v poměrně pochmurnějším duchu, který se nese celou počáteční Magnificat anima mea i následující Ecce enim, kde už však napínavější charakter zajišťují smyčcová staccata. Právě ve druhé části Ecce enim se stala stěžejním partem chvíle nástupu mezzosopranistky Dominiky Škrabalové, která svým opravdu silným a znělým hlasem dokázala probudit i ve sboru v pozadí určité světlo, které ve všech hudebnících zůstalo až do konce koncertu. Silnou stránkou bya všechna sóla, která byla bravurně a disciplinovaně zazpívaná, také Natálie Bordácsová jako sopranistka dokázala přes svůj mladý věk zaplnit svým hlasem celý prostor.

Sbor Permoník během sobotního koncertu. (Foto: Michaela Strzelecka)

Do konceptu perfektně zapadly postupně vrstvící se sborové první soprány, které na sebe dokázaly navazovat i ve chvíli jejich sólové části. Sbor sám, a to jak jeho ženská část, tak mužská část složená z chlapců z Mužského komorního sboru Permoník, nejvíce vynikal v synchronizaci v částech rychlejšího a temperamentnějšího tempa. V páté části Fecit potentiam sbor dokázal dynamicky přeskočit právě z této nálady do poměrně odlišné a rozvleklejší.

Co je třeba pochválit, je také celková síla zvuku navzdory plošší akustice a dokonale čistá zřetelnost tónů, při kterých posluchači zcela jistě slyšeli polohy harmonické, ale i občasné záměrně disonantní prvky. Úhlavní melodický motiv, kterým skladba začínala i končila, prověřil schopnost sboru i sólistů pro jistou dramatičnost a nutno uznat, že i přes určité vyčerpání a únavu (během koncertu museli do sakristie odejít jedna sboristka a jeden sborista – při teplotě v kostele a délce skladby se není čemu divit), byl výsledek nadstandardně kvalitní a přesahující limity sborového studia. Za jedinou, avšak spíše kosmetickou vadu by se daly považovat rozdíly ve výrazech sborových pěvců.

Sbor Permoník během sobotního koncertu. (Foto: Michaela Strzelecka)

Celé provedení díla Magnificat lze shrnout jako sebevědomý výkon, který rozhodně měl co nabídnout posluchačům díky harmonické, převážně mollové líbivosti a rozkošným výkonům sboru i mladých sólistek – rozkošným zkrátka proto, že léty a dřinou vyšperkované hlásky všech zpěváků i zpěvaček působí na nezainteresovaného člověka neskutečně průzračně.

Koncert v karvinském Kostele Povýšení svatého Kříže v rámci jeho druhé části nabídnul symbol českých Vánoc – Českou vánoční mši od Jakuba Jana Ryby, kterou však není nutné představovat tolik, co dílo Magnificat. Tentokrát se jako hlavní pěvecké těleso představil Sbor přátel zpěvu Permoník. Co lze o jeho vystoupení říci? Zásadní věcí bylo především nasazení a neskutečná radost, která byla znát po celou dobu trvání České mše vánoční. Takzvaná „rybovka“ ale přece je o určité radosti a uvolnění se od běžných starostí, přičemž každý ví, že když zazní, přicházejí chvíle, které bychom měli trávit s rodinou a nejbližšími.

Na koncert se skutečně přišli podívat blízcí lidé všech vystupujících a také spousta přátel hudby a veškerého umění. A právě to povzneslo letošní Vánoce zase o stupínek výš. Ne dokonalostí, ani precizností, ale obyčejnou snahou ještě stále dělat něco, co sice ocení jen hrstka lidí, ale v čem každý rozezná, že se to dělá od srdce.