Tříhodinový maraton Leoš Janáček a Tři Tygři měl své mouchy, ale byl to příjemně strávený čas
5.12.2018 13:00 Milan Bátor Atd. Report
Slavnostní koncert na závěr oslav československé státnosti se uskutečnil v úterý v multifunkční aule Gong pod názvem Leoš Janáček a Tři Tygři. Program připravila Společnost pro kulturu a umění, scénář vytvořil Ladislav Vrchovský, režii Janka Ryšánek-Schmiedtová a kostýmy Jitka Stauder. Ve Stoleté komedii kultury účinkovala například Janáčkova filharmonie, Patricia Janečková, Boris Urbánek, Eva Dřízgová-Jirušová, David Stypka a mnoho dalších. A samozřejmě Tři Tygři.
Tři Tygři zazpívali píseň My jsme ti ostravští chachaři.
Foto: Jiří Zerzoň
Těžko říct, co by tomu řekl lev s bílou hřívou, jak se někdy říká Leoši Janáčkovi. Po absolvování více než tříhodinového koncertu, který byl oslavou české státnosti a především průvodcem kulturními milníky Moravskoslezského kraje, lze konstatovat, že tygři se lvem v jedné kleci nejdou příliš dohromady. Program celého večera byl sice zajímavý, výkony řady umělců obdivuhodné, ale zvolený styl vyprávění působil trochu jako nesourodá tříšť.
Klasickou hudbu reprezentovala Janáčkova filharmonie, která díky vynikajícímu ozvučení nepostrádala vyvážený, plastický zvuk. Také sólisté nezklamali. Výborný byl Václav Morys v dechovkovém dobovém šlágru Rudolfa Kubína Děvčátko z kolonie za doprovodu žesťové sekce orchestru operety a muzikálu NDM. Půvabně zazpívala sopranistka Patricia Janečková, která zvolila dvě ukázky z písňové sbírky Láska a smrt skladatele Eduarda Dřízgy (Zdálo se mi, zdálo a Spanilá cukrářka) i dojemnou melodii z filmu Sergia Leoneho Tenkrát na západě.
Své kouzlo, ale bohužel též stísněné podmínky, měl Soubor lidových písní a tanců Hlubina, který připomněl nestárnoucí choreografii Zdeny Kyselé v Janáčkových Lašských tancích Starodávný II. a Dymák. Potěšili mladíci Lukáš Kolek a Adam Farana, kteří výborně přednesli Tři věty pro saxofon a klavír Milana Báchorka či sopranistka Eva Dřízgová-Jirušová v Modlitbě a monologu Jenůfy z 2. jednání Její pastorkyně.
Klasické umělce postupně prostřídali jejich populární kolegové. Po jazzovém intermezzu Borise Urbánka a jeho kapely zazpívala tři ukázky ze své tvorby pěvecky báječná, avšak autorsky neosobitá Elis Mraz. Jakkoli oceňuji skvělý hlasový fond této zpěvačky, její průvodní slovo, kterým písně uvodila, bylo téměř utrpením poslouchat.
Rozpačitě vyznělo také číslo Edvarda Schiffauera, který je přece jen daleko lepší skladatel než zpěvák a klavírista a je škoda, že se nenašel ze souboru operety a muzikálu Národního divadla moravskoslezského nikdo, kdo by se legendárních písní Divadélka pod okapem ujal. Přitom během večera zpíval písně Voskovce, Wericha a Ježka Jaroslav Rusnák, což na přehlídce kulturní historie Moravskoslezského kraje působilo zvláštně.
Nezklamalo vystoupení mladých kapel Places a zpěváka Davida Stypky a Bandjeez. Jak éterická Eva Konečná, tak charismatický Stypka zazpívali skvěle a jejich muzika je potvrzením, že v dnešní době v kraji vznikají výjimečné věci.
Po písni z filmu Tenkrát na západě, kterou za doprovodu Janáčkovy filharmonie famózně zazívala Patricia Janečková, by mohl už následovat konec, ale ten přišel až s ukázkou z Venkovské vánoční mše Edvarda Schiffauera, kterou zahrála Janáčkova filharmonie a zazpívali sólisté a Svatomichelský sbor Řepiště ve spolupráci s dalšími pěveckými sbory. Záměr to jistě bohulibý, bohužel ve výsledku ale značně vratký.
Janka Ryšánek-Schmiedtová se pokusila oživit dramaturgii večera živelnými hereckými a moderátorskými vsuvkami tria Albert Čuba, Štěpán Kozub a Vladimír Polák, kterým sekundoval ještě Robin Ferro. Jejich improvizace a bonmoty byly zejména v první polovině přiléhavé a výstižné, herci se skvěle doplňovali a pohotově reagovali i na nechtěné přebrepty. Nezapomněli ani na politickou satiru, které bylo v průvodním slovu ke koncertu možná zbytečně mnoho.
Ani řádění Tří Tygrů však nezastřelo nesourodý scénář, který těkal od divadla k filmu bez nějaké zřetelnější koncepce. Bohužel nechyběly ani zmatky na pódiu, kdy někteří účinkující nevěděli (silně pochybuji, že se jednalo o chybu zvukařů, spíše to vypadalo, že chyběla inspice), ke kterému mikrofonu se postavit apod.
Strůjci koncertu si příliš neuhlídali celkovou délku večera, který s přestávkou překročil hranici tří hodin. Místo toho, aby dramaturgie kráčela cestu střídmosti, rozhodla se s gargantuovskou nenasytností ukázat, jak to v Ostravě „mame kulturně razovite a pestre“. Méně je ale častokrát více. Bohužel se večer musel obejít bez velkých osobností typu Marie Rottrové, Jaromíra Nohavici, kapely Buty apod. Škoda, protože pozváni byli, ale z různých důvodů odmítli.
Na druhou stranu, potěšující byly instrumentální i pěvecké výkony: skvěle zahráli saxofonisté Ruda Březina a Michal Žáček, kytarově elegantní byl Rudy Horvat. Zejména mladí umělci v klasickém i populárním žánru potěšili ujištěním, že o kvalitní interprety není v tomto kraji prozatím nouze. S přihlédnutím k tomu, jak jsou tito umělci často finančně podhodnoceni, je téměř zázrak, že to dělají a že je to stále baví.
I když večer nebyl asi úplně podle ideálních představ, nakonec to nebyl promarněný čas. Kdo nebyl přítomen, může si o stovce let krajské kultury přečíst v nové stejnojmenné publikaci.
Nebylo úplně špatné vydržet s jedním „lvem“ a „třemi tygry“ pobyt v jedné kleci. Ale reprízu bych si za takových okolností rozmyslel.
Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.