Tortura na novinkovém albu Psychopompos provádí temnými branami, a to v češtině

Tohle album je rozhodně na více poslechů. Ostatně, pokud chce člověk pochopit tento subžánr, je nutné nevnímat hudbu jako na běžícím páse, ale jít pod povrch, zkoumat. Deska je však plná i vzájemně kontrastních pasáží. V některých místech je slyšet zcela zřetelně veškeré nástrojové obsazení, jinde se naopak zvuk skutečně slévá. Těžko říci, co je v případě Tortury větším zájmem – zhuštěný a zamlžený blackmetalový sound nebo povýšení subžánru na hudbu, která nemusí nutně jít ve šlépějích tolik provařeného a typického feelingu, který však většina lidí považuje spíše za hudební barbarství.

Textový rámec desky Psychopompos se pohybuje, jak už bylo řečeno, v temných vodách. Hned úvodní Hora Medigo vítá člověka na jeho poslední cestě a i přes apokalyptický skrytý smysl chce posluchač vědět, co bude vlastně dál. Konec je zde začátkem. „…temná předzvěst kloní se k zármutku, rozvrátí svět oddaných potomků nesoucí zvěst: lidstvo je v úpadku.“ Ano, dalo by se říct, že metalových metaforických klišé je v textech skutečně mnoho, avšak opět by se dalo zkoumat, zda některé citace v aktuální situaci spíše více sedí než pesimizují.

Mezi texty se dá hlouběji zamyslet dále ve skladbách My padlí, Pekelné sféry nebo Chaos. Lidské zatracení, zmar, pýcha a bezvěrství jsou vlastně hlavním tahounem veškeré lyriky alba Psychopompos. Některé nuance už mohou být pro mnohé výkřikem jakéhosi obráceného fanatismu, avšak Tortura s tímto motivem ještě stále zachází poměrně vkusně. Jistý agnosticismus je vlastně oním pojítkem, proč Psychopompos vede člověka do hlubin temna.

Složka, kterou je třeba vyzvednout, je dokonalý skřekot, velice charakteristicky zabarvený vokál mezi growlem a screamem. A to přesto, že nemusí být na první poslech zrovna líbivý – opět se potvrzuje teze, že deska je na více poslechů. Velkým plus je také poměrně dobrá výslovnost českých textů, se kterými se takto posluchač může mnohem více ztotožnit (onen problém anglického nebo jinak cizojazyčného textu interpretovaného growlingem jistě každý zná).

Sladění obou kytar je slušné, riffy se vzájemně nebijí, naopak. Ve skladbě Hladomor konečný mix docílil skvělého echa vokálu a kytary a stejně tak typické náhlé změny rytmů, nálady i hudební polohy zde lahodí i náročnějšímu posluchačskému uchu. Použití dvojpedálu je možná v některých skladbách už lehce monotónní, přestože bicí jsou nahrány vůči ostatnímu nástrojovému obsazení naprosto rovnocenně.

Skladatelsky směřuje tvorba Tortury k něčemu, co už bylo nastíněno na začátku recenze. Málokteré kapele se podaří najít svůj výraz při prvním albu, což v případě porovnání s první deskou Heretic Pride platí jak textově, tak muzikálně. V případě Tortury však cesta rodného jazyka, riffů často zabíhajících až do klasických (avšak ne kýčovitých) harmonií a naléhavého vysokého skřekotu je něčím, co propojuje málo tuzemských uskupení.

Charakter hudby Tortury vůbec nespočívá v hraní si na nejtvrdší black metal, ale spíše v inklinaci zanechat za sebou umělecké dílo. Názor, jestli je to dobře, nebo špatně, už si asi utvoří každý sám dle svého hudebního vyznání. Ovšem snaha povýšit black metal na něco hodnotného v rámci celé koncepce se zkrátka cení. Možná více než strojené výkřiky některých jiných rádoby blackařů se všemi archaickými symboly kolem sebe.