Institut tvůrčí fotografie ve Fiducii: Štreit už neinspiruje, studenti zkoumají sami sebe

Opavský Institut tvůrčí fotografie (ITF) formoval od počátku devadesátých let právě někdejší dispečer Státního statku Ryžoviště. Kantor odsouzený za údajné hanobení republiky a zřejmě jeden z nejlepších dokumentaristů někdejších Sudet. Jindřich Štreit. Traktor v kostele, opilec v příkopu, domorodci s pytli brambor na schodech vesnické bytovky, to jsou jeho ikonické snímky, které se nedají jen tak vymazat z paměti. A v devadesátých letech se proto skoro každý student ITF snažil fotit jako Štreit.

Ano, bylo to jen lhaní do vlastní kapsy, neboť jsem dobře tušil, že ve Fiducii na žádné štreitovské snímky nemohu narazit. Píše se rok 2018, ne 1998. A fotografové vyškolení na uměleckých institucích se snaží zaujmout především inscenovanými snímky a vůbec koncepty všeho druhu. Nic proti, jen mi v oboru začíná scházet klasická reportážní fotografie, tedy díla s osobitou poetikou „vystřižená“ z běžného života.

Pohled do výstavy. (Foto: Ivan Mottýl)

Trochu se sice mění kulisy, lidé jsou ale pořád stejní jako před třiceti a více lety, kdy vznikaly nejlepší Štreitovy snímky. Život je stále příběhem lásky i nenávisti, poledních obědů a večerních hádek. Každodenní lopotou i kouzlem nechtěného, zrovna minulý týden se třeba na Černém potoce v Ostravě pásla kráva v kolejišti linky číslo 11, kterou musel řidič vyhnat z dráhy. Jenže je stále méně fotografů, kteří takové situace touží zachytit obdobně jako třeba Viktor Kolář, Dana Kyndrová, Karel Otto Hrubý, Miroslav Pokorný a mnozí další. Neřekl bych přitom, že se dramaticky změnilo jeviště života. Jiní jsou spíš samotní umělci.

„Ve skutečnosti neexistuje žádné umění. Existují pouze umělci,“ shrnul svého času soudobé umění výtvarný teoretik Ernst Gombrich. Empatii výše jmenovaných mistrů fotografie nahrazuje tvrdý individualismus. Byť na aktuální výstavě s názvem Bez stanika ve Fiducii je sebestřednost vystavujících alespoň zlidštěna nadhledem a ironií. Studenti uměleckých škol jsou dnes vůbec zaujati výhradně sami sebou, což ukázala i nedávná výstava diplomantů Fakulty umění Ostravské univerzity v prvním poschodí Domu umění. „Šestice autorů z České republiky a Polska se zamýšlí nad přijímáním svého těla a s notnou dávkou humoru reflektuje niterné pocity a své okolí,“ napsala o výstavě studentů ITF ve Fiducii fotografka a kurátorka Štěpánka Stein.

Autoportréty Jiřího Kociána. (Foto: Ivan Mottýl)

Prvním z vystavujících, na jehož práce narazí návštěvník po vstupu do galerie, je Jiří Kocián, o němž kurátorka mimo jiné podotýká: „Hlavním těžištěm jeho současné tvorby je pozorování sebe sama.“ V pořádku, takhle prostě Kocián vidí svět. A docela vtipně se stylizuje do role playboy zajíčka, Ježíše či batolete. Ve výsledku je to však spíš záznam sezení u psychologa než série uměleckých fotografií. Koláž jako ze studentského časopisu. Nikoliv zásah, který si je třeba uložit do pomyslné „kroniky spatřených výstav“.

Obdobně se student Adrian Lach z Polska ve snímku Show must go on stylizuje do rockové ikony Freddieho Mercuryho. I to je koncept na hraně lékařské zprávy od psychoterapeuta. Pro umělce jistě očistná věc, pro diváka docela nuda. V jednom semináři na nejmenované umělecké škole je podobný postup součástí osnov. Každý student si vybírá osobnost, která ho ovlivnila, stylizuje se do ní a vytvoří autoportrét. Zábavný školní úkol spojený se sebepoznáním, proč ale takovou seminárku hned tahat na výstavu?

Adrian Lach jako Freddie Mercury. (Foto: Fiducia)

Víc věřím opavskému Adamu Wiltschovi a jeho souboru Synthetic, který se zabývá problémem „umělosti“ v životě současníků, z jejichž světa se vytrácí autentičnost. Snímky vnímám jako sekvence z videoartu, a hned celý snímek bezděky domýšlím. Dost katastroficky, z čehož se zachraňuji vírou, že i ten „nejumělejší“ člobrda stále chodí na toaletu, čistí si zuby a občas pozdraví mámu u snídaně, což by také stálo za snímek.

Kateřina Sýsová v souboru Angst pracuje se svými sociálními fobiemi. Hravě až poeticky, s humornými odkazy na kýč. Nedovedu si ale představit, že bych její fobie sdílel třeba v obýváku. Hraný strach je nedůvěryhodný, raději bych od autorky viděl snímky zachycující běžné úzkosti, kterých jsou plné ulice. Jindřich Štreit je dokázal vnímat s neobyčejnou citlivostí, je ovšem otázkou, nakolik jsou dnes jeho postupy vůbec určující v aktuální výukové koncepci opavského institutu.

Karolina Wojtas (vlevo) a Marcin Kaczor. (Foto: I. Mottýl)

Nechci být účelově kritický. Výstava Bez stanika je mi sympatická už svým názvem, který tvoří polské sousloví „bez podprsenky“ čili „nahoře bez“. A zkuste si dnes  v konzervativním Polsku sundat „podprdu“ někde v rozhicovaném varšavském parku nebo na běžné pláží na Baltu. Skláním dokonce tomuto typu angažovanosti hold, a to především pro vytříbený nadhled téměř ve stylu Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Ale není to výstava fotografií, na jakou se těšilo moje vnitřní já, a to přitom dobře vím, že v galerijním světě platí: „Očekávání je zabiják.“ Sorry, milí studenti.

*

Bez stanika. Fotografická galerie Fiducia. Skupinová výstava studentů ITF v Opavě. Vystavují Marcin Kaczor, Jiří Kocián, Adrian Lach, Kateřina Sýsová, Karolina Wojtas, Adam Wiltsch a Ivo Žídek. Výstava je k vidění do 11. prosince 2018.