Z pocty Prostějovskému a vzpomínky na Joska se vyloupl nejzdařilejší muzikálový koncert sezóny

Ostrava začala muzikál systematicky zavádět na prkna Divadla Jiřího Myrona s počátkem nového milénia. Rokem 2010 se zažehla také intenzivní spolupráce s Michaelem Prostějovským, v jehož nadčasových překladech zde zaznělo už rovných pět světových muzikálů mága tohoto řemesla Andrewa Lloyda Webbera. Není to tak dávno, kdy dětské diváky po řadu let lákal Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť se skvělým Romanem Harokem. Fenomenální Hana Fialová uchválila publikum hned v několika inscenacích: jako Evita, Norma (Sunset Boulevard) i v současných Kočkách v roli Grizzabelly.

Pocta dvěma velmistrům svého řemesla Jiřímu Joskovi a Michaelu Prostějovskému byla královsky dělena rovným dílem. Nádherná čeština zazněla v podání žijící legendy Josefa Nováka Wajdy, který přednesl v Joskově překladu Shakespearův Sonet 60. To byl překrásný pozdrav Joskovi tam za horizont modrého jevu. Také muzikály Funny Girl a Vlasy dokázal tento překladatel převést s jedinečnou kultivovaností a citem pro spád verše, rytmický důraz slabik a eufonii.

Večerem provázel současný šéf činohry NDM Vojtěch Štěpánek. Snad se tento pán neurazí, když napíšu, že jeho průvodní slovo bylo tím nejzábavnějším, nejvitálnějším a nejpřirozenějším, jaké jsem letos slyšel. Štěpánek si mne získal jednak svou civilností, s níž vedl rozhovor s Michaelem Prostějovským, jednak upoutal zajímavými a laskavými vzpomínkami na Joska a jeho ostravské štace i zážitky z chaty, kde překladatel pracoval na slavném muzikálu Vlasy. Až mne mrzelo, že se v druhé polovině večera tento sympatický moderátor už neobjevil.

Malé herecké intermezzo připravil rovněž dirigent Jakub Žídek. Tohoto bezmála dvoumetrového pána taktovky nejprve vynesli nohama napřed šibalové a dobří skřítci zdejší muzikálové scény Juraj Čiernik a Jan Vlas. To proto, že Žídek nemínil jejich duet „Píseň gangsterů“, při kterém obecenstvo slzelo smíchy, ukončit.

Juraj Čiernik a Jan Vlas. (Foto: Martin Popelář)

Následně pan dirigent zapojil publikum do „hry“ v instrumentálním čísle Mambo z Bernsteinovy West side Story. Přitom ukázal, že je vyznavačem obrovské srandy, navázal vtipnou komunikaci s diváky a společné číslo nepostrádalo spontánní energii a hromadně skandovaný slogan. Žídek ale hlavně opět dokázal vytříbenou dirigentskou průpravu ve všech skladbách večera. Orchestr pod jeho vedením hrál znamenitě, angažovaně a jeho situování na pódium smazalo pomyslnou bariéru mezi lidmi a muzikanty.

Některé večery bývají posvěceny přítomností dobrých elementálů, kteří drží stráž nad účinkujícími i nad diváky. Nevím, jak tomu bylo ve středu na premiéře, kdy se seznam účinkujících mírně lišil, ale čtvrteční reprízu Fantoma a gentlemana muzikálu od počátku provázelo neviditelné jiskření a jakási kolektivní radost, která dokáže překlenout čas, jež slovy Shakespearova Sonetu č. 60 „běží jak vlna za vlnou a řítí se ve věčném spěchu vpřed“. Od prvního do posledního čísla provázely výkony všech aktérů obrovské salvy potlesků, ovací a skandování.

Hana Fialová předvedla svá nejlepší čísla. (Foto: Martin Popelář)

A taky byl vskutku důvod. Vynikající byly dámy v čele se zkušenou a jedinečnou Hanou Fialovou, která „Vzpomínkami“ i božskou „Utiš svůj pláč, Argentino“ doslova vmáčkla diváky do křesel a učarovala svým vytříbeným pěveckým výrazem, kultivovanou srozumitelností a instinktivním darem čarokrásně se převtělit do kterékoli role. Neméně se dařilo i Martině Šnytové a Veronice Prášil Gidové, v kterých spatřuji zajímavé hlasy i kontrastní herecké talenty, jež mohou výrazně zaujmout.

Veronika Prášil Gidová a Martina Šnytová. (Foto: Martin Popelář)

Mužům vévodil dechberoucí zpěv Romana Tomeše: jeho „Maria“ z West side story měla všechny atributy: krásné falzetové výšky, sametové barytonové kontury a ukázkově vygradovanou dynamiku. Za Tomešem nezaostával Jakub Hübner, kterého jsem slyšel „live“ vůbec poprvé a musím přiznat, že mi jeho hlas, skromný projev, intonačně i artikulačně vybroušený zpěv velice lahodil. Nerozlučnou dvojici Čiernik – Vlas jsem již zmínil. Nepřehlédnutelnou figurkou, byl také Lukáš Adam, který si s celou sestavou zazpíval mimo jiné závěrečnou Lloyd Webberovu „Superstar“ s celým pěveckým kolektivem a company.

Lukáš Adam (třetí zprava¨) a company. (Foto: Martin Popelář)

Večer pojatý jako pocta a pieta měl vzácně kompaktní dramaturgii a kontinuální gradaci. Hudební ukázky byly voleny nápaditě s cílem ukázat nejen překladatelskou, ale i hudební variabilitu a různorodost ostravské operetní a muzikálové scény. To, že se během večera lidé báječně bavili, z plných plic smáli, dojímali se a na závěr povstali k bouřlivému velkému aplausu, se také neděje vždy. Dějiny ostravské hudební kultury si tímto koncepčně skvělým večerem připsaly mimořádně šťastnou a cennou kapitolu. A pevně věřím, že se díval a poslouchal i Jiří Josek, jehož verš „navzdor zpívá dál pro věky budoucí“, jak přesvědčivě o jeho překladatelském díle jinými slovy predikoval Vojtěch Štěpánek.

Vzpomínka na Jiřího Joska. (Foto: Martin Popelář)

Večer s Fantomem a gentlemanem muzikálu byl pro mne ještě něčím zvláštní. O přestávce jsem se seznámil s útlým mladíkem v lesklém saku, který seděl celý večer vedle mne. Vyklubal se z něj pražský student muzikálového herectví, který se přijel do Ostravy podívat, jak má vypadat dobrý, poctivý muzikálový zpěv. Posteskl si také nad tím, že to bylo výjimečně, co se mu podařilo urvat na něco v tomto městě lístky, jinak je prý stále vyprodáno. Tak jsem ho pochválil za dobrý vkus, popřál mu v Praze hodně štěstí a přitom si taky vzpomněl na historii. Kdysi do Ostravy jezdili pražští i brněnští umělci, aby zde nastartovali skladatelskou tvorbu i kulturní život. Dnes se jezdí mladí adepti uměleckého kumštu učit do Ostravy, jak má to řemeslo vypadat. To nejsou špatné vyhlídky. Jen neusnout na vavřínech.