Bezprostřednost a síla přítomného okamžiku v tanečním představení v Cooltouru

Eva Urbanová uvedla své taneční sólo Una Dua poměrně netradičně. Vůbec poprvé se totiž rozhodla do něj zakomponovat mluvené slovo a posunout tak již existující a na scéně již několikrát uvedený pohybový materiál na další úroveň. Vstoupila na jeviště s civilním, velmi sympatickým a přirozeným projevem (jak jsem se ale později během diskuze dověděli, pečlivě nazkoušený monolog by pro ni největší výzvou toho večera) a v krátkosti divákům sdělila historii svého sóla, definovala důvody, proč vlastně na jevišti jako tanečnice promlouvá a kam ji má tento „experiment“ dovést. V informacích, které podávala, byla Urbanová poměrně konkrétní – vysvětlila, že Una Dua stojí na hledání vnitřní rovnováhy mezi silnou ambicí či emocí a reálným, nezkresleným vnímáním okolního světa. Vyslovila i očekávání, že by také diváci mohli sdělit, co vlastně na jevišti viděli a jak na ně představení zapůsobilo – mnozí z nich tak nabyli dojmu, že na konci představení skutečně dojde k nějaké prezentaci názorů, to se ale nestalo.

Už během úvodního monologu se tanečnice hýbala a místy svůj pohyb i komentovala. Návaly energie přicházely zevnitř jejího těla jakoby nekoordinovaně, mimo její vůli. Když mluvený vstup skočil (byl od zbytku choreografie oddělen velmi jasně, pomocí změny světel i postavením tanečnice na scéně), přišla ryze taneční část představení, v hlavě ale člověku nutně zněla úvodní slova a tendence napasovat pohyb do právě vyslechnutého slovního rámce byla až příliš velká. Za doprovodu hudby z mixu DJ Aid Kida dokázala Urbanová jako talentovaná performerka svým tělem vyjádřit kontrast mezi nezvládnutelnou energií (byla to ona silná ambice?) a celkovým zjemněním.

Eva Urbanová. (Foto: Petr Kiška)

Tato dynamičtější část se přehoupla do klidnější roviny, ve které se tanečnice upnula k pomyslnému cíli a vztahovala k němu svůj pohyb na jevišti. Nakonec se v klidném tempu a za zvuků pomalých, hlubokých beatů vzdalovala ze scény a ztratila se ve tmě. Otevřený konec příliš nenahrával tomu, co Urbanová předeslala v úvodu. Obecenstvo si bezpochyby odneslo skvělý vizuální zážitek, protože tato slovenská interpretka vyniká nádhernou plasticitou pohybu a schopností působivých dynamických změn, mnohá očekávání večera ale zůstala nenaplněna. Proč zůstalo mluvené slovo jen na začátku? Proč nebyla zpětná vazba diváků nakonec vyslyšena? Dosáhne tanečnice cíle, za kterým směřovala? Na tyto otázky může Eva Urbanová zkusit odpovědět během další práce na svém autorském díle.

Po krátké přestávce přišel na řadu finský duet I’ll Bite Back v podání zakladatele Kinetic Orchestra Jarkko Mandelina a jedné z členek souboru Suvi Nieminen. Pokud bychom měli toto představení shrnout jedním slovem, pak by to byla ‚hra‘. Jarrko Mandelin se totiž již delší dobou zabývá právě aspektem hry, akcí a reakcí a přítomností v okamžiku. Velkou roli hrálo i napětí mezi ženským a mužským elementem a také vyváženost jejich sil, bez ohledu na skutečnou fyzickou sílu a tělesnou konstituci. Ačkoli pohyb vycházející z bojových umění, break dance a současného tance vypadal mnohdy nebezpečně a dravě, pořád šlo vlastně o škádlení a pošťuchování mezi dvěma lidmi – jako bychom na chvíli nahlédli do vztahu muže a ženy, kde převahu střídavě přebírá jeden či druhý, aby nakonec zase byli spolu jako jeden.

Z představení I´ll Bite Back. (Foto: Petr Kiška)

Choreografie měla několika částí, stejně jako předešlé vystoupení Evy Urbanové ale nebyla pevně dramaturgicky ukotvená, spíše nabízela scény a obrazy otevřené různým interpretacím. Na začátku si Jarrko Mandelin snažil poradit s bezvládných tělem svém spolutanečnice, jako by studoval fyziologické možnosti lidského těla. Jak představení postupovalo, role se obrátily – Suvi Nieminen „ožila“ a rozvinul se duet, v němž se performeři navzájem vyvažovali, balancovali na těle toho druhého, skákali, proplétali se a padali, to vše s naprostou vzájemnou důvěrou a s maximální koncentrací. Jako předěl mezi jednotlivými úseky sloužilo soustředěné sezení naproti sobě ve světelném kruhu (jaká ale byla motivace tohoto předělu bylo málo jasné). V závěru si tanečníci uvázali kolem pasu pevné pásky a s nimi se zopakovali svůj duet, tentokrát ale využívali možností, které jim nové rekvizity nabízely. Závěrečná gradace v podobě velkých skoků a zvedaček už se překlenula do tmy. To vše se dělo na jevišti za doprovodu elektronické hudby, která choreografii nijak neurčovala ani neomezovala, ale udávala tu správnou atmosféru pro řadu interakcí a situací.

Jaký dojem si z tohoto komponovaného představení odnesl jeden každý divák, se můžeme jen dohadovat. Pravdou ale zůstává, že během tohoto výjimečného večera jsme na scéně neviděli žádná umělá gesta, afektovaný výraz ani nepřirozené přehrávání. Civilnost a odlehčenost zcela převládla, a to i přesto, že výkony na scéně byly nesmírně fyzicky náročné a často na vteřiny a milimetry přesné. Je velmi příjemné vidět, že současný tanec jde tímto směrem a že neustále hledá nové cesty, kudy se dál posunovat.