Monografii konceptualisty Jiřího Šiguta uvedl na svět Petr Hruška v ostravském Domě umění

Na středečním uvedení monografie bylo narváno. Zdržela mě sněhová kalamita, do Domu umění jsem dorazil z osoblažských pustin s dvacetiminutovým zpožděním. Dveře do hlavního sálu byly ucpány davem, uvnitř zrovna četl básně Jakub Guziur, později jsem zaslechl hlas poety Petra Hrušky. Jen úryvky z vět, které působily jako zápalné šňůry v paměti. A tak jsem vzpomínal, a tohle je Šigut v několika obrazech.

Jiří Šigut poslouchá slova Petra Hrušky. (Foto: Martin Straka)

OBRAZ PRVÝ. Ostravská Galerie Jáma v roce 2000. Šigutova výstava s názvem Záznamy. Pamatuji, že vystavené dílo skoro zastínil fascinující výklad umělce. Otevřená zpověď o dobrodružství s fotopapíry, které pokládal různě v krajině, aby s citlivým materiálem namísto fotoaparátu pracovala příroda. Pamatuji si ten večer jako mimořádné setkání s tvůrčím procesem. S autorským odhodláním dát do konceptu i vlastní duši a téměř se upsat ďáblu. Pamatuji na jeho vyprávění, jak se s fotopapíry brodil blátem i sněhem, nahý si lehal do horského potoka, zkrátka sdílel vznik díla tak, jako by sám byl fotopapírem. Záznamem.

Jiří Šigut během křtu knihy. (Foto: Martin Straka)

OBRAZ DRUHÝ. Říkalo se mu v té době „fotograf bez fotoaparátu“ nebo „fotograf bez filmu“. Pokud si pamatuji, nikdy jsem fotografa Jiřího Šiguta neviděl s fotoaparátem v ruce. Možná doma v té době ani žádný neměl. To byl prostě koncept. Stačily mu fotopapíry a ustalovač, díky kterým vznikaly ony Záznamy. Záznamy padajících listů. Stopy světlušek i měsíčního svitu. Trpělivě nechal pracovat náhodu a přírodní energii, přičemž se sám stával její součástí. „Experimenty bez kompromisů,“ jmenuje se výstižně jedna kapitola v Šigutově monografii, kterou si prohlížím v předsálí Domu umění, zatímco v hlavním sále se řeční a tleská.

Ze křtu Šigutovy monografie. (Foto: Martin Straka)

OBRAZ TŘETÍ. Galerie Červený kostel v roce 2006. Jiří Šigut se zrovna vrátil z New Yorku, kde Záznamy vystavoval. V Červeném kostele jsem omámeně sledoval, jak také může vznikat expozice. S přesností na milimetr, s dlouhým výkladem u každého díla. Zažil jsem umělce, kteří bez velkých štrapácí jen natloukli obrazy do stěny, načež se šlo na pivo. Instalovat se Šigutem, to byl obřad. Skoro bohoslužba, jejíž modlitby mi ještě dlouho vibrovaly v hlavě. Tehdy jsem pochopil, že umělec se musí brát vážně. Že je to nutná součást jeho života a díla. „Srandisti“ a vůbec „opilci“ z ostravské malířské bohémy se také nikdy nedočkali (a nedočkají) takové monografie jako Jiří Šigut.

Jiří Šigut během křtu knihy. (Foto: Martin Straka)

OBRAZ ČTVRTÝ. Listopad 2013. Rázným zlomem v Záznamech se stala výstava v ostravské Galerii Dole, kde se Jiří Šigut představil jako portrétista experimentující s „pixelovou“ krajinomalbou. V době klasického kinofilmu se obešel bez filmu i foťáku. Na masový nástup digitálních fotoaparátů pak zareagoval obdobně. Nepotřebuje digitální Canon, ale vzal do ruky štětec a začal si pohrávat s pixely. Napřed skoro vědecky, v současné době zase téměř manýristicky.

V Galerii Dole a v Galerii Rubrum (kde byl souběžně vystaven také jeden pixelový obraz) jsem se tehdy Jirky Šiguta na nový koncept podrobně vyptával. A mimo jiné uslyšel: „Krajinou se zabývám strašně dlouho a při svých nočních privátních rituálech jsem se někdy dostával do stavů, kdy vše okolo se ve mně rozpustilo do jednoho bodu. A celou tu dobu se snažím hledat médium, které by se tomu mohlo přiblížit. A teď mám dojem, že tu redukci nalézám v jednom pixelu, který je součtem všech těch průniků a kompresí. Jakou barvu má krajina, konkrétní místo, jak se ukládají ty miliardy informací a vzpomínek v naší mysli.“

Monografie Jiřího Šiguta. (Foto: Martin Straka)

OBRAZ PÁTÝ. Když si stoupnu na špičky, za davem v hlavním sále Domu umění přece spatřím šedivou, a až skoro „janáčkovskou“ kštici Mistra Šiguta. Zdravím a gratuluji k bichli. Na dálku. Pak vracím knihu paní pokladní, která se zeptá: „Berete si ji?“ Vymlouvám se, že mám před výplatou. Pro dějiny umění je dokumentace Šigutova díla zřejmě důležitým přínosem, ve mně ale více rezonují obrazy z jeho výstav. Vjemy vjemů. Jiří Šigut strávil třiatřicet let zaznamenáváním pomíjivosti, s níž mi tak objemná monografie nejde úplně dohromady.

*

JIŘÍ ŠIGUT. PRÁCE / WORKS 1985 – 2018. Vydaly Galerie výtvarného umění v Ostravě a nakladatelství KANT z Prahy.