Kouzlo elegance a krása české hudby. Prvorepublikový galavečer v NDM byl důstojnou oslavou svátku svobody

Program Prvorepublikového gala zahájila hudba Leoše Janáčka, k jehož odkazu se letos důstojně přihlásila celá Česká republika a sluší se dodat, že právě městu Ostrava patří v intenzitě oslav přední místo. Prvním číslem programu (po státní hymně) byla předehra k Janáčkově poslední opeře Z mrtvého domu. Psychologicky nesmírně vypjatou hudbu, vyprávějící o dnu lidství zahrál orchestr s Janáčkovskou razancí a strohou energií. Vynikající výkon zazněl v sólových houslích koncertního mistra Vladimíra Liberdy.

Následovala ukázka z druhého dějství opery Příhody lišky Bystroušky: scénu opanovaly Eva Dřízgová-Jirušová a Anna Nitrová, které Bystroušku a Zlatohřbítka oživily s pěveckou vitalitou a starosvětskou hereckou grácií. Nitrová zaujala především věrohodnou imitací rozkošně neobratných námluv, Dřízgová pak osobní elegancí, z níž vysvítala moudrost, ale též nestárnoucí osobní půvab a svůdná elegance.

Zleva Anna Nitrová a Eva Dřízgová-Jirušová. (Foto: M. Popelář)

Židovský autor Pavel Haas a jeho opera Šarlatán přivedla na jeviště Lukáše Bařáka, Martina Šrejmu, Romana Vlkoviče a sbor NDM. Trio sólistů potěšilo společnou synergií, nešlo ovšem přeslechnout mimořádně kultivovanou barevnost a flexibilní dynamiku barytonu mladého talentu Lukáše Bařáka, který se v průběhu večera představil ještě několikrát v diametrálně odlišných partech.

Janáčkova opera Věc Makropulos je jedním z děl, které naplňují do posledního písmene přívlastek vizionářské. Opera byla dlouho ve stínu ostatních Janáčkových děl. Teprve postupně jí obecenstvo začalo přicházet na kloub. V úloze Eliny Makropulos zazářila sopranistka Linda Ballová, skvělý byl rovněž tenorista Martin Šrejma. Ballová posléze zazpívala ještě finále opery s filozoficky nadčasovým mottem „Ach, nemá se tak dlouho žít!“.

Martin Šrejma a Linda Ballová. (Foto: Martin Popelář)

K Pavlu Haasovi, jehož obrovský talent byl ubit v koncentračním táboře v Osvětimi, se druží Viktor Ullmann, z jehož díla na galakoncertu zazněla ukázka z I. dějství opery Pád Antikrista s názvem „Ó nesmírná propasti mezi člověkem a Bohem“. Trojlístek ve složení Linda Ballová, Lukáš Bařák a Martin Šrejma rozezněli hudbu novátorskou a avantgardní, plnou dramatického napětí a působivých harmonicko-melodických momentů. Byla to jasná ilustrace, jaký myšlenkový rozmach a pevné skladatelské řemeslo tito skladatelé ovládali.

Závěr první části patřil slovenskému mistru Eugenu Suchoňovi a ukázce z jeho rozsáhlého Žalmu země podkarpatskej, která byla příležitostí pro sbor. Bohužel z více než půlhodinové kantáty zazněl pouze úvodní část, která nebyla sto navodit psychologicky účinnou atmosféru tohoto skvělého díla. Bylo by bývalo lépe, kdyby byla dramaturgie zvolila ucelené sborové číslo, spíše než toliko jeho fragment.

Z Prvorepublikového gala. (Foto: Martin Popelář)

Po vážnější první půli večera se v programu druhé poloviny sešla díla odlehčenější, humornější a svižnější. Už vstup v podobě orchestrálního ronda Half-Time Bohuslava Martinů byl šťastný. Orchestr zahrál pod Sedlického taktovkou legendární Poločas jako skvěle seřízený stroj.

Půvabná byla také ukázka z opery Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší skladatele Jaroslava Křičky, v níž se sešel pěvecký oktet ve složení Linda Ballová, Eva Dřízgová- Jirušová, Markéta Cukrová, Anna Nitrová, Martin Šrejma, Petr Němec, Lukáš Bařák a Roman Vlkovič. Číslo hudebně domaloval zkušený a spolehlivý klavírista Michal Bárta. Také ukázka „Ach, kéž bych byla nikdy z domu nechodila“ z Veselohry na mostě Bohuslava Martinů v podání Lindy Ballové a Lukáše Bařáka měla svěží půvab a výborné pěvecké ztvárnění.

Zleva Eva Dřízgová, Anna Nitrová a Markéta Cukrová. (Foto: M. Popelář)

Prvním vrcholem večera byla ukázka ze znovuobjeveného díla skladatele Theodora Veidla Maloměšťáci, v němž se sešlo skvěle pěvecky i výrazově sladěné trio Markéta Cukrová, Eva Dřízgová-Jirušová a Anna Nitrová. Veidlova hudba ukázala zcela mimořádný talent, který měl jedinečný smysl pro ironii, hyperbolu a pronikavý humor. Zajímavá byla orchestrální předehra Plameny ze stejnojmenné opery Ervína Schulhoffa, která poukázala na styčné body s avantgardním obdobím Sergeje Prokofjeva, stejně jako dříve Stravinského vliv na Half-Time Bohuslava Martinů.

Galavečer vygradoval posledními dvěma čísly. První s velkým úspěchem ztvárnil Lukáš Bařák za doprovodu dívčího vokálního kvartetu v árii „Mé toužení, mé blouznění“ Ericha Wolfganga Korngolda. Z jeho opery Mrtvé město zazněl i duet „Štěstí, které mi zbylo“, v němž se sešli Linda Ballová a Martin Šrejma. Korngoldova hudba z roku 1920 ilustrovala výrazný melodický talent a současně velmi zajímavý souběh vlivů, v nichž už krystalizovaly muzikálové postupy.

Závěr večera opanovaly písně Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha z let 1933 – 1936 v skvostné orchestrální adaptaci Jana Kučery. Nesmrtelné melodie Když jsem kytici vázala a Svítá, které dle mého skromného názoru dodnes v české populární hudbě nikdo nepřekonal, zazpívala Markéta Cukrová odzbrojujícím způsobem.

Markéta Cukrová. (Foto: Martin Popelář)

Cukrová je uznávaná jako specialistka na starou hudbu, vynikající je také v koncertním a písňovém repertoáru dalších období. Netušil jsem však, že dokáže svůj operní a klasický pěvecký styl utlumit ve prospěch swingově mazlivého a perfektního frázování, s dokonale archaickým vibratem a výrazem, který by jí mohlo mnoho zpěvaček, zabývajících interpretací prvorepublikové hudby závidět. V poslední písni Nebe na zemi se sešli všichni sólisté večera, ještě předtím však zazněla orchestrální úprava Klobouku ve křoví se znamenitými sóly na trubku, které nepostrádaly pravověrný jazzový feeling.

Úspěšný galavečer v den 17. listopadu připravil krásný a hodnotný program. Velice vkusnou, netuctovou a nápaditou dramaturgií Evy Mikuláškové ukázal, jak stylově rozmanitá, pestrá a interesantní byla prvorepubliková hudba včetně jejího vizuálního zpracování (půvabné kostýmy a další propriety). Největší přínos spatřuji v oné progresivní lince, která upozornila, že neznámá a neprávem pozapomenutá jména české hudby představují tajuplné ostrovy plné světla a naděje. Jejich čas byl sice násilně ušlapán a přerušen, ale čas je, jak známo, relativní. Historii nelze obelhat, kvalitu nelze obejít. A světla v kontextu dnešní doby, kdy nám vládnou lidé, kteří chodí uctívat milníky české historie v noci jako zloději, není nikdy dost.