Těšínské divadlo se uvedením Jízdní hlídky Františka Langera poklonilo československým legionářům

Výběr takové dramatické předlohy pro inscenování v roce stého výročí naší státnosti lze pochopit, pokud by byl spojen s uvědoměním si nástrah spojených s uvedením na jeviště po třiaosmdesáti letech. Hra je napsána prvorepublikovým jazykem s velkou mírou patosu. I když František Langer v příběhu hrstky legionářů, kteří se v nuzném stavení brání proti přesile bolševického vojska, vytvořil velmi silné charaktery, pracuje jako dramatik převážně se slovem.

Jsou zde dlouhé pasáže, ve kterých se jen mluví. V rozpravách, které vedou legionáři mezi sebou, případně s bolševickým parlamentářem, ze kterého se vyklube leninský ideolog, zaznívají teze o třídním boji, o podstatě odvahy a hrdinství, nebojácnosti ve střetu s hrozící smrtí, o padnutí v boji. V textu není mnoho dílčích dramatických situací, jedná se v podstatě o situaci jedinou, o situaci s předvídatelným tragickým koncem, která probíhá od začátku až do konce hry.

Vedení Těšínského divadla si jako hostujícího režiséra pozvalo Jiřího Fréhara, velezkušeného divadelního režiséra, pedagoga, textaře, ředitele divadla, uměleckého vedoucího, porotce Ceny Thálie, muže, který prošel všemi divadelními profesemi. Režii Jízdní hlídky lze vnímat i jako dar k letošním Fréharovým osmdesátinám. Dramaturgem inscenace je Ivan Misař.

Z inscenace Jízdní hlídka. (Foto: Karin Dziadková)

Scénograf Jan Dušek postavil na scéně interiér sibiřské chalupy s velkou bílou pecí. Do prostoru vyčnívají dřevěné trámy, zadní stěnu tvoří polorozbitá prkenná vrata. Interiér má i vyšší patro, ze kterého lze střílet na útočící vojáky. Jan Dušek navrhl i kostýmy, vojenské stejnokroje s dlouhými plášti. Představitelům bolševických jednotek dal na hlavy papachy s rudými pruhy, případně s rudou hvězdou. Hudbu k inscenaci navrhl David Švorc a využil hudební téma připomínající patetické monumentální sovětské propagandistické orchestrální skladby i českou lidovou písničku hranou na tahací harmoniku.

Režisér Fréhar ctí Langerův text. To by nebylo na škodu, kdyby tento přece jen přestárlý Langerův jazyk prošel úpravou vstřícnou k uším dnešního diváka. I když autor nechá například v jedné ze situací postavy vojáků prozradit, že jsou převážně dělnických, potažmo rolnických profesí, všichni mluví vzhledem ke svému sociálnímu statusu knižně, místy až nepřirozeně. Ano, ve třicátých letech minulého století by takový slovní projev mohl působit mnohem přirozeněji než dnes.

Z inscenace Jízdní hlídka. (Foto: Karin Dziadková)

Práce s jazykem ale není tím hlavním kámenem úrazu. Jiří Fréhar se rozhodl jevištní obraz ozvláštnit postavou smrtky. Ženské postavy v dlouhé bílé říze s bíle nalíčenou tváří a černě namalovanými rty, které dává do rukou kosu, aby jejím mávnutím ukončila životy několika v boji padlých legionářů. Je to zbytečná a mimo žánr použitá ilustrace, navíc retardující děj. Omyl režiséra v této věci potvrdil smích v publiku v závěru představení, kdy smrtka naprázdno několikrát pohne našpulenými v okamžiku, když jedna z postav umírá bez jejího přičinění. Pokud chtěl režisér tímto ozvláštněním narušit patos předlohy, není to to ani v takovém případě šťastné řešení.

Z inscenace Jízdní hlídka. (Foto: Karin Dziadková)

Jednotlivé legionáře hrají Zdeněk Hrabal, Vítězslav Kryške, Tomáš Hába, Jiří Krupica, Miroslav Liška, Tomasz Wladyslaw Przybyla, Petr Sutorý a Ondřej Frydrych. Do role bolševického politruka Tajožného byl obsazen Miloslav Čížek, postavy dvou bolševických zajatců vytvářejí Josef Bičiště a David Depta. Mužika hraje Zdeněk Klusák a smrtku ztělesňuje Adéla Krulikovská.

Ze všech hereckých výkonů k těm nejvýraznějším patří herecká kreace Miloslava Čížka, který velmi věrohodně ztvárňuje postaršího sovětského revolucionáře nejen díky svému vzhledu, ale hlavně díky užitým hereckým prostředkům. K dalším výrazným výkonům patří postava Matějky vytvořená Zdeňkem Hrabalem, Saidl Jiřího Krupici a Hašek  v podání Miroslava Lišky.

Z inscenace Jízdní hlídka. (Foto: Karin Dziadková)

Uvedení Jízdní hlídky navzdory nedostatkům inscenace přináší na jeviště pravdivou historii, protože František Langer zažil cestu československých legií na vlastní kůži a popsal osobní životní zkušenost. Dnes, v době, kdy slova o vlastenectví a hrdinství připadají většině zejména mladých lidí jako nabubřelé fráze ze starých slovníků, je příběh padlých legionářů připomenutím hrdinství a odvahy i smrti na bojišti, která (byť jako každá válečná smrt je politováníhodná a zbytečná) přece jen v historických souvislostech dostává smysl. V tom je také hlavní deviza této nenovější českotěšínské premiéry.