Iluzja Doroty Barové představuje duhový most mezi realitou a transcendentnem

Tvorba Doroty Barové, absolventky Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, je od prvního alba Tara Fuki Piosenki do snu dokladem osobité hudební poetiky, která je sympaticky nezávislá, obratně se vyhýbá plochosti, sentimentalitě a laciné líbivosti. Vedle výrazného instrumentálního projevu, jehož poznávacím znamením je originální rytmika a využití speciálních technik (pizzicata, glissanda, flažolety, perkusní poklepy), strhuje pozornost její zpěv. Sugestivně zabarvený hlas Doroty Barové má mnoho kaleidoskopických odlesků.

Napsat o něm, že zní jako samet, by bylo značně nepřesné a zjednodušující, protože její vokál se vyznačuje bohatou dynamickou škálou i pozoruhodně diferencovanou výrazovostí, která se přimyká a doslova objímá s poezií v dokonale harmonickém souznění. Nejinak tomu je i na jejím novém albu s názvem Iluzja, které vyšlo u hudebního vydavatelství Animal Music.

Album otevírá příznačně song Godziny na text Teresy Drozdy. Polská rozhlasová moderátorka Drozda se v něm zamýšlí nad vnímáním času jako fenoménu, který můžeme krájet na různé úseky. Nejvíc však záleží na tom, jak s časem, který nám byl dán, naložíme. Jak ho prožijeme či neprožijeme. Ambientní smyčky zhmotněné looperem v počátku písně mají meditativní atmosféru. Následující sedmitónový basový motiv je jakýmsi buněčným jádrem: z něj vyrůstají ostinátní figurace kytary i všeobjímající zpěv Barové, která plynule přechází z razantních sytých výšek a plných středových tónů do tmavších spodních témbrů, kde její hlas získává zvláštní, magicky zastřený závoj. Nádherně klenuté je kytarové sólo Mirka Chyšky, který si v mnoha písních citlivě pohrál s hudební barvou i výrazem. Součin všech elementů je intenzifikován mohutnou dynamikou, která evokuje příboj rozrážející se o skaliska.

Dorota Barová. (Foto: Dušan Tománek)

V úvodu jsme předestřeli, že Ilujza je album neobyčejně různobarevné. Dokládá to hned následující skladba Twoje imię. Tato osvobozující nálož pozitivity a bezelstná citová výpověď setrvává v tónině C dur: akustická elektronika je oblačná, flažolety zní snivě, měkce a onomatopoicky. O vokálním talentu Barové nejvíc vypovídá vícehlasý labyrint v písni Taniec, která je napsána na báseň Krzysztofa Kamila Baczyńského, talentovaného polského básníka, který tragicky zahynul jako třiadvacetiletý během Varšavského národního povstání v roce 1944. Reflexivní přírodní lyrika Baczyńského získává ve spletitém předivu vrstvených vokálů Barové mysteriózní rozměr, naléhavost a úchvatnou metafyzickou hloubku.

Z jiného zdroje čerpá v písni To takie proste, která v předehře evokuje zvuk sitáru. Následující ostinátní violoncellový motiv Barové je v kontextu k jejímu rytmicky rafinovaně proudícímu zpěvu jakýmsi mustrem pro melodické rozvíjení fráze. V tomto ohledu nezná rytmizace pěvecké linky Barové hranic a je až s podivem, jaké členitosti dokáže současně hladce zahrát a zazpívat.

Soumračným ohniskem i znepokojivou zřítelnicí křehkého rozhraní jevů mezi realitou a iluzí je eponymní píseň Iluzja na text Doroty Barové. Jedna z nejzásadnějších písní její tvorby má zdrcující dynamickou výstavbu, kterou vydatně podporují oba spoluhráči eruptivními linkami, zakřivenými v prostoru jako blesky. Závěr písně vyznívá i přes pocit bolesti a zklamání smírně, protože přijímá svůj úděl.

Kromě grooveově vydatných basových linek Jakuba Vejnara, jež báječně živí většinu písní, se rozzáří v písni Wiem, że nie wiem klavír Beaty Hlavenkové, s níž pojí Barovou doslova sesterské duševní souznění a pouto. V jejich hudební komunikaci (celá píseň rezonuje pouze klavírem a vokálem) se stírá rozdíl mezi nástrojem a hlasem, formy jsou jako prázdné obaly odhozeny a zůstávají čisté, diamantově vybroušené emoce, které se prostupují a září těmi nejčistšími barvami.

Dalo by se podrobně pojednat o všech písních alba jako o světélkujících drahokamech, v kterých jsou hudebním jazykem začarovány vzpomínky, zážitky a zkušenosti Doroty Barové. Zcela upřímně musím uznat, že vše, co ji na Iluzji protnulo a následně vzešlo z iluze – představy do hudebního tvaru, je hodno obrovské pokory, respektu a uznání. Dalo by se usnout v pomalém, kolébavém tepu písně Wspomnienia, kdyby nebyla opět tak nádherně vygradována. Mohl bych zpívat ódu na nejrockovější song alba A może właśnie, psychologicky neobyčejně výstižný portrét mladé dívky v písni Dziewczyna i na závěrečnou panteistickou oslavu Piosenka śnieżna. Ale bude dobré ponechat albu Iluzja jeho vidiny, sny, představy a naděje také vám samotným.

Každý může Iluzju vnímat mírou své vlastní hudební empatie, s níž se dokáže, či chce napojit na její skladatelskou estetiku. Není na ní nic složitého. Je sycena fusion jazzem, indie folkem, soudobou klasickou hudbou, ale i rezonancí meditační hudby, world music, psychedelie a improvizace, která je přirozenou součástí některých písní.

Příznačné je, že na albu Iluzja Dorota Barová více zpívá, než hraje. A její zpěv je naprosto úchvatný v mnohosti svých možností, proměn a odstínů. Je to hlas, který má dar neobyčejné škály asociací, okamžitě rozpoznatelný, konejšivý, hypnotický i prorocký. Violoncello celek sofistikovaně dobarvuje a harmonicky dolaďuje. Zásadní melodickou funkci má zmíněná kytara Miroslava Chyšky, jehož přínos je stěžejní.

Dorota Barová vydala osobně bilanční album, které charakterizuje a svým způsobem završuje její dosavadní hudební pouť. Je to přímá cesta poznání, za kterou se jednou při účtování nebude muset ani vteřinu stydět. Sálající je upřímnost příběhů, v nichž i skrze bolesti a rány prosvítají prameny světla. Bezelstná je něha a účastný soucit s živými věcmi i věčně zapomínanou historií.

Iluzja je album, které má skromně nevtíravý potenciál zařadit se k největším skvostům české hudební scény. Záleží jen na tom, kolik světla, něhy a tepla dokážete do svého srdce přijmout.