Festival Hudební současnost začal vzrušujícím spojením cimbálu, elektroniky a loutkohry

Projekt DeCliché sliboval spojení „netradiční“, přesněji „loutkový balet“ a aktivní elektroakustiku, čímž autoři mínili, že všechny zvuky byly vyrobeny a produkovány bezprostředně a na place. Cílem jejich snažení bylo vytvořit svého druhu polemiku se zažitými stereotypy vnímání jak cimbálu a obecně hudby jako takové, tak loutkoherectví. Jednoduše řečeno dekonstrukce klišé a pokus o stvoření DeCliché. A jak se to podařilo?

Na alternativní scénu Divadla loutek vede dobrodružná cesta ve směru šipek. Když jsem si vybral jednu z nemnoha obsazených židlí (což samozřejmě není kvalitativní zřetel), nestačil jsem se ani začíst do stručného prográmku. Upoutalo mne duté ťukání, které se v různých časových intervalech a frekvenci linulo zpoza opony. Zvuk i jeho zdroj měnil svou polohu a jakýmsi podvědomým stimulem napínal mou fantazii jako luk. Ticho bylo taktéž důležitou součástí této kuriózní magické předehry jako šíp, letící různě rychle k terči – úderu do prozatím tajemného perkusivního nástroje. První DeCliché se povedlo.

Cimbalista Daniel Skála. (Foto: Jana Macečková)

Po této motivační performanci se objevil festivalový ředitel Daniel Skála, který krátce přítomné publikum zasvětil do avizovaného programu. Skála se usadil na levé straně k cimbálu, Šenkyřík naproti němu s kytarou zapojil a oživil své krabičky a řídící jednotku Mac. Začala zvláštní komunikace. Cimbalista zpočátku vytvářel krátké oscilační plošky chromatických skupinek, které Šenkyřík následně loopoval a vrstvil. Tento postup se opakoval v akceleračním pulzu, které prostřihával Volkmer s pojízdným vozíčkem, na kterém měl rozloženy různé kuchyňské pánve. Loutkoherec vypadající jako Hanťa ze Sběrných surovostí si cosi brblal pod fousy a zkoušel údery paličkou jejich zvuky, načež vždy zmizel za oponou. Tento obskurní rituál surreálně asociující Švankmarovy Spiklence slasti vyvrcholil úderem do malého bubínku. Nastalo ticho. I druhé DeCliché dokázalo odkrýt nové obzory.

Z úvodního koncertu Hudební současnosti. (Foto: J. Macečková)

Třetí DeCliché mělo nejvýraznější narativní průběh. Příběh byl situován mezi dva domečky a byl hudebně ilustrován zakřivenou deformací vídeňského valčíku. V pravém domku bydlel panáček, který zasadil semínko a zalil ho konví. Když odešel, otevřely se dveře levého domku a vyhrnul se druhý panáček, který vzešlou kytičku ukradnul a dal na její místo pánvičku. Když zahradník zloděje odhalil, začali se oba tlouci pánví po hlavičkách. A znova a znova. Během performance Tomáše Volkmera jsem si nejednou vzpomněl na Krysaře Lubora Barty. Hudba obou muzikantů výborně podpořila absurdně stereotypní děj kakofonními skrumážemi. Dějiny krásy i ošklivosti se prostupují jako jin a jang, jako dobro a zlo. Další DeCliché, které notně pobavilo i ustrnulo.

Z festivalu Hudební současnost. (Foto: Jana Macečková)

Papírová stěna, kterou někdo pozvolna, neúprosně, zvláštně prostřihává. Vy toho držitele nože nevidíte, slyšíte jenom zvuk oceli, která krájí poddajný papír za přítomnosti šustivého, neodbytně trhavého šklebu. Když ještě nůž zcela iracionálně mění svou polohu i rychlost řezání, dostanete se rychle do stavu, kdy bez dechu čekáte na jediné: kdo a co se zpoza pořezané papírové siluety vynoří. Skála s Šenkyříkem zcela správně odhadli k tomuto poslednímu DeCliché, apelující na naši netečnost, hudbu výrazově i počtem not velmi střídmou. Vytvořili atmosféru mysteriózní, která krájela ticho jen občasnými přitlumenými souzvuky čtvera plstěných paliček a klouzavě decentními melodiemi elektrické kytary.

Oceňuji, jak sofistikovaným způsobem se propojila umělecká součinnost tohoto podivuhodného tria Skála, Šenkyřík, Volkmer. Jakou šíři podprahových podnětů a psychosomatických pocitů úzkosti, ohrožení, beznaděje tváří v tvář určité situaci dokázali vyvolat. Jakou souvislost mezi minulostí a budoucností mají rituály včetně klišé, které lze přetvořit v nástroj svobodný, hodný naděje a důvěry. Daniel Skála předvedl místy sebedestruktivní hudební výkon a ukázal opět, že jeho interpretační energie je nezlomná a konstantně novátorská. Jeho uplatnění rytmických struktur pomocí různých částí rukou stejně jako schopnost vyčarovat z cimbálu zcela nevšední témbry byly elektrizující.

Tomáš Volkmer ukázal, že je na dobré cestě k dokonalé ilustraci své vlastní poetiky. Jeho mimika, pohybový talent i dar jemnými nuancemi vyjádřit psychické procesy se v DeCliché sešly s hudbou ve velmi šťastné konstelaci. Šenkyříkovy procesy s elektroakustickými segmenty byly rovněž produktivní, byť místy trochu neobratné (časová disharmonie s cimbálem, zbytečně schematické hudební zpodobení růstu květiny apod.). Hudební současnost zahájila svou podzimní sklizeň zdařile. Semínko jménem DeCliché si budu brát s sebou na každý další koncert. Uvidíme, kde vyklíčí, či nevyklíčí, jak kdysi pravil jeden bývalý básník.