Divadlo mě vcuclo, říká básník Jakub Chrobák, který hraje na podzemní scéně Absintového klubu Les

Jak byste popsal rozdíl mezi psaním básní, autorským čtením a divadelní rolí?

Oj, tak to trochu zeširoka. Mě prostě divadlo vcuclo. Nevím, čím a proč to tak je, ale je to tak. Je to pro mě cenné vidění světa v tom, že do divadelní zkušenosti promítá setkávání se slovem a obrazem, a díky tomu se asi celkem přirozeně kolem Lesa sešli lidé, kteří si ještě chtějí vzpomenout na divadlo jako zprávu a radost. Já myslím, že jsem pořád štamgast ze trojky, kterého občas přizvou k těm prknům, a je to pokaždé strašný nápor. To už souvisí s tím rozdílem: slovo se rodí v soustředění a samotě, ručíš si za něj sám a můžeš to při čtení či psaní pokazit sám sobě. To je cenné, osvobozující i sžíravé. Ale brát do úst slova jiných, to už je jinačí zodpovědnost. A potom ještě je předvádět s dalšími, kteří povětšinou vědí, jak s nimi zacházet, jak je nechat vyznít. To je vždycky nové, pokaždé jiné dobrodružství. Takže vždycky, když skončí představení, si kladu jedinou otázku: Snad jsem jim to nezkazil? Zdá se, že někdy i ne, soudě alespoň podle sdílené radosti, která je potom, když se člověk převleče a neodejde a zůstane s kamarády, k nezaplacení a vyvažuje všecka ta hledání, tápaní a nejistoty. Aspoň na chvíli.

Pojďme k vašim rolím. Filmař v dramatu o herci Vítězslavu Vejražkovi (Slávek Novák aneb Příběh opravdového herce, který se opravdu stal) natáčí v podstatě porno, které si objedná Státní bezpečnost. Tedy děláte na jevišti pro StB, jak to prožíváte? 

Já především se pořád přistihuji při radosti z původního Vůjtkova textu, z těch rafinovaných šroubování, větných a replikových provázaností, v nichž se propojuje děs i grotesknost celé té doby. Tak je to i s tím kameramanem. Je to vlastně takový idiot, pitomec, který možná kdysi chtěl dělat velké filmy a teď točí porno a prožívá ho jako umění a snaží se tvářit, že se ho dopad a smysl těch filmů netýká. Vlastně hrozný hajzlík je to, a zároveň, aspoň pro mě, působí jako daleko menší svině než dva fízlové v hlavních rolích.

V dramatu Bezruč?! máte roli Petra Bezruče, respektive ducha básníka Vladimíra Vaška, jeho alter ego. Přemítáte díky té roli více i o své poezii? Chystáte další sbírku?

Především jsem si na této roli a při práci s textem uvědomil, jak geniálně a přesvědčivě je to celé napsané. Jak je to vlastně nejpřesnější a pro mě i pravdě nejpodobnější interpretace toho známého sporu Bezruč-Vašek. A že je to vlastně též obecně platný imperativ poezie: někdy se za ní člověk pídí celý život, hrozně chce či touží být básníkem, a ono nic, někdy člověk úzkostně a trochu žalostně čeká, až s ním bude ten svět mluvit, a on drží hubu. A pak se najednou celé to kouzlo, ta uvolněná energie sesype na někoho, kdo se třeba ani neprosil, jako se to, myslím, stalo Vaškovi. Jenže pak jde o to, jak s takovou věcí, s tím zázrakem i prokletím, nakládat. Třeba to může dopadnout i tak, že jeden pak celý život hledá ten pramen, poslouchá a čeká zvuk, rozepíná si za chladných nocí košili, aby to cítil, a ono nic.

Poezii si zkrátka, podle mě, nejde vypřát, jde s ní ale žít a pokoušet se být v její blízkosti. To je ale činnost na celý život, bez nároku na dovolenou, pauzu, odpočinek. Takže ano, i přes tuto postavu se vlastně sám sebe ptám, jestli poslouchám dost, a někdy zas, jestli neposlouchám příliš a jestli ještě umím být klidný, když je svět potichu. S tím souvisí i druhá půlka otázky. Sem tam ještě napíšu báseň a je to pořád stejná radost a já se pořád chovám jak malý kluk: dávám ji číst, koušu si nehty, čekám, zkoumám výraz, jestli dotyčný nekecá a čekám. Básně píšu, dál se uvidí.

Jak se daří vašemu literárnímu pořadu Na posedu s Jakubem Chrobákem? Jste zatím na čekané, nebo už padly rány a na stěnách klubu Les visí první trofeje?

Na čekané snad zůstane ten pořad furt, protože kdybych měl pocit, že už vím, jak vypadá literatura a jak vypadat má, přestalo by mít smysl v ní objevovat, zkoušet a hledat. Ale několik hezkých příběhů už se tu odehrálo: Ivana Myšková se do lesního podzemí zamilovala a lesní podzemí do její prózy. Já pořád chci věřit, že jde hlavně o lesní pořad, vždyť originální „posed,“ před kterým autoři čtou, vytvořili Petr Szyroki a Gabriela Fraisová, plakát nakreslil Benda, v úvodních čteních připomínajících autory už fyzicky nepřítomné vystupují herci, kamarádi a štamgasti Lesa, zkrátka, chtěl bych, aby to byly takové malé slavnosti literatury a potkávání.   

Jaké další autory uvítáte Na posedu?

V úterý 27. listopadu přijedou autoři spojení s nakladatelstvím Trigon, jedním z těch publikačních domů, kde ještě pořád jde hlavně o dobrou a důkladnou knihu, o její podobu, svébytný hlas, i kdyby se měl rozeznívat jen pro několik málo citlivých uší. Božena Správcová představí svou prozaickou knihu Dárek, velkou oslavu vyprávění a paranormálních jevů, které jsou ale vlastně úplně v řádu věcí, a to i těch dnešních. A Michal Jareš zase přečte ze své sbírky nominované na Magnesia Literu Začátek eposu, takový průlet časy pradávnými i dnešními každodennostmi. V prosinci přijede Luděk Marks, což mě těší velice, protože v Ostravě nikdy nečetl a ve mně osobně jeho poezie hraje stále hlasitěji a intenzivněji. Příští rok bychom pak chtěli představit celou škálu osobností a dál také objevovat a hledat, a snad i nacházet.

Nedávno Na posedu vystoupil prozaik a známý monarchista Petr Placák. I Les je také takovou malou monarchií, které vládne král Přemysl. Jakou pozici v tomhle království zastáváte?

Já se v Lese cítím spíš jak doma, jako v prostoru, kde můžu spokojeně i naštvaně dýchat a mluvit s přáteli. Nejvíc asi jsem štamgast a kamarád. Rád se taky slovem i činem pletu do různých nápadů a událostí, které se tu u stolu rodí, vznikají a pak se také stávají.

V poslední vaší sbírce Imrvére jedna báseň končí slovy: „Před čtyřiceti rokama / jsem se narodil. / A pořád – nikde – žádný cíl.“ Vzhledem k vašim aktivitám v klubu Les se mi vůbec nezdá, že byste neměl konkrétní cíle. Anebo jste ta slova myslel jinak?

Cílů a přání mám pořád dost, jen pořád nedokážu najít to pevné ukostření, umístění ve světě, ale přece je tu změna. Zatímco jsem to nedávné pokládal za děsivé a nebezpečné, dnes se z toho tak trochu raduju, protože to neusazení zvláštním způsobem osvobozuje.

A ještě jedna ukázka ze sbírky: „Co budu / až nebudu?“ Nedávno jste prožil těžkou operaci, je vám čtyřiačtyřicet, to je čas na bilancování i na ještě vážnější úvahy. Co bude, až nebudete?

Můj zpovědník mně kdysi řekl: „Ty musíš už enom dúfat, že Kristus není úředník,“ udělal pomlku a dodal: „Ale on není.“ A tak doufám, že skutečně není a že má s námi nějaké své úmysly a je úplně liché pokoušet se je rozklíčovat, jen tu nějak pevně a co nejúplněji být. V té nemocnici jsem si třeba uvědomil, jak velkým darem je schopnost radovat se ze čtení. Mí spolunemocní se mohli unudit u telefonování a sledování televize, a já si vlastně docela radostně četl.

Lesu je občas vyčítáno, že si „hraje na underground“. Co ale dneska znamená underground?

Popravdě, asi co člověk, to odpověď. Mně dnes přijde na Lese podstatná jedna věc: že dokáže spojovat lidi, kteří chtějí dělat věci, protože jsou přesvědčeni, že se musí dělat právě takto, s tímto nasazením a s touto energií. Bez ambicí dobírat se slávy, uznání či čeho možného. A takto si to pamatuju, jako mladíček, ta třebas hrozně zidealizovaně, i z konce let osmdesátých. Radostně se hraje, křičí, tančí, i když se dobře ví, že nanejvýš za to může přijít rána. A asi toto je živé na undergroundu: ta schopnost nekolaborovat ne s mocí, ale s požadavkem doby, požadavkem úspěchu, sledovanosti, atraktivity, známosti. Prostě dělat věci, protože je takto dělat musím a chci.

Vraťme se k divadlu. Jaké máte v Lese další dramaturgické plány? A vlastně nemyslím jen ty divadelní.

Jéje, těch přání a tužeb je. Především je to vždycky práce společná, v ní už se řada věcí vykrystalizuje a vyjasní. Určitě je to fenomén scénických čtení, protože se zdá, že je to způsob, jak oživit i texty, které třebas na první pohled divadelně vůbec nepůsobí. Příští rok věřím bude pokračovat Na posedu a literatura bude dál nedílnou součástí lesního světa, pokud vím, jsou naplánovány další dobré výstavy, ještě do konce roku proběhne několik výborných koncertů, Květy, Už jsme doma, křest nového CD Kazachstánu, ke konci prosince bychom si rádi zahráli Slávka a hlavně, to je ale trochu smutná věc, 17. listopadu se derniérou uzavře jedno z krásných představení v Lese, Spolu Tomáše Vůjtka v dokonalém provedení Pavly Gajdošíkové a Zuzany Truplové. Určitě bychom chtěli i nějakou činoherní premiéru, inu, věcí bude, jak doufám, baňa.

Kolem Lesa se točí osobnosti jako na orloji. Dříve tam denně sedával Petr Hruška nebo Jiří Neduha, teď se mi zdá, že novou energii dodává klubu hlavně slovenská spisovatelka Ivana Gibová. Jak si vůbec ze Slovenska našla cestu zrovna do ostravských lesních tišin?

Ivana Gibová na čas v Ostravě zůstala, aby tu psala, protože když přijela Na posed, zamilovala se do synergie, kterou tu cítila. A pak zjistila, že je Ostrava výživné, a přitom paradoxně klidné místo na psaní. Těším se, co z toho nakonec bude, ale je pravdou, že její energetická stopa je a myslím i zůstane silná.

Pořádali jste v Lese s Ivanou Gibovou dokonce slovenský kulturní minifestival, jak se vydařil?

Myslím, že dopadl dobře. Byl to podle mě jedinečný večer a dobrý způsob, jak oslavit společnou existenci. Představili se na něm držitel slovenské Anasoft Litery Ondrej Štefánik, který jako vždy dominoval především v přilehlých místnostech svým neutuchajícím humorem a schopností ke každému názoru připojit hrozen historek, které by samy vydali na několik kapitol jak ze Švejka či Hrabala. Pro sebe jsem si objevil Janu Micenkovou, v níž už je obsažen jakýsi dramaticko-prozaický svár a tím jsou její texty takovou houpačkou mezi rychlou akcí a přesnou sondou. Viděli jsme i první popřevratové nezávislé divadlo Stoka a do rána vyhrávali se čardáše a další slovenské rytmy. Jediné, co mně chybělo, bylo víc literárních i jiných přátel, nicméně i tak to byl večer velmi soustředěný a intenzivní.

Na Lese se mi líbí, že je to prostě „pajzl“ pro bohémy. Někdo si tam honí ego, jiný je rád, že ve svém bezútěšném stavu najde stejně bezútěšný prostor k meditaci. Nadchlo mě, že když se teď slavilo páté výročí Lesa, ten pořad dostal název Pět let v tahu. Když si uvědomím, kolik jsem v Lese strávil za tu dobu zbytečných večerů u piva, bylo to opravdu „pět let v tahu“. Ale stejně přijdu zas. Les musí člověk zároveň proklínat i milovat. Jak těch pět let v Lese hodnotí Jakub Chrobák?

Pět let v trapu. V prudkém, divokém pohybu. Na tom je dobré to, že člověk zapomene stárnout a naučí se intenzivně si říkat o slovo.