Tajnému deníku psanému v Divadle loutek Ostrava suverénně kraluje zakřiknutý teenager Adrian Mole

Pankáči, ABBA, kalhoty do zvonu, boj za barevné ponožky, třídní kráska, vysportovaná Pandora, despotická ředitelka, rozpadající se rodina, protivný stařík, záletná maminka, otec jezevec, šikana, to vše a hlavně spousta loutek v netradičním pojetí dělá z inscenace velmi zábavnou podívanou prošpikovanou dobovými hity a retrokomediálním stylem. Bavit se budou spíše rodiče než děti, které se ale i tak ledacos dovědí, například o sahání na prsa nebo o čichání k lepidlu.

Příběh dodržuje vypravěčský styl předlohy, třínáctiletý Adrian (Marian Mazur) sděluje své dojmy publiku alias nepopsanému deníku. Rozmlouvá s ním a svěřuje se stejně, jak to známe z podobně laděných příběhů stejného zrna. Adrian je sice zakřiknutý, leč uvnitř nesmělého brejlatého otloukánka při těle dýmá žár a touha po dobrodružství. Má své každodenní starosti i radosti, nabízí zábavu, ale také pochopení, protože ledacos z jeho peripetií se již dříve přihodilo každému z nás.

Z inscenace Tajný deník Adriana Molea. (Foto: Roman Polášek)

Tajný deník Adriana Molea je patrně jednou z nejvyzrálejších inscenací na repertoáru Divadla loutek ve smyslu divácké přístupnosti a rozhodně se nepředpokládá, že by na něj chodily děti předškolního věku. Tomu odpovídá i výrazný činoherní podíl nad rámec využití loutek, i když ani tady divák nepříjde zkrátka a musí ocenit hravost některých nápadů výtvarníka i scénografa Tomáše Volkmera. Jeho scéna je stavebnicově prostá, jednoduché kvádry, lichoběžníky, kola, rozkládací gauč, antigravitační stoleček v obýváku, monstrózní katedra ředitelky školy, to vše má své dramaturgické opodstatnění hrajících rekvizit s významovým dovětkem.

Z inscenace Tajný deník Adriana Molea. (Foto: Roman Polášek)

S tím se pojí retro kostýmy s pestrobarevnou kombinací, takže herci, co kus, to originál, mohou dobře uplatnit své jednoduché, srozumitelné stylizace z přelomu 70. a 80. let. Celek má příznačný šmrnc staré dobré Anglie, kde se naše story odehrává. Je to éra výživného teenagerského punku, ale také ještě převládající hudby starší, rodičovské generace. Když si Adrian koupí svou první desku (od ABBY), je to zatraceně znát, minimálně na tvaru vinylu v podobě obří kulaté placky s jasně mordou barvou. Zářívé tóny hrají i na nábytku nebo šatech, zcela přesně v nich vyniká kdokoliv dle svého temperamentu. Zejména Adrianova záletná maminka (Lenka Macharáčková), ale také pánové působí, jako kdyby vykročili rovnou z nějakého dobového muzea slávy či panoptika voskových figurín, prostě skvělé retro maškarní show s licousy a špičatými botami.

Z inscenace Tajný deník Adriana Molea. (Foto: Roman Polášek)

Tento vizuálně přitažlivý koktejl v sobě nese i výbornou hudbu, pod kterou je podepsán Tomáš Rossi (velký potlesk v závěru děkovačky) za výrazného podílu Vladislava Uziho Uskova z ostravské kapely February. Deník Adriana Molea je sice bristsky jizlivý a tragikomický, ovšem s ostravským hudebním drajvem. Přitom se v něm ani nezpívá.

Kus pro starší dětské publikum se dá v prvé řadě sledovat jako nadprůměrná činohra s množstvím vzrušujících hereckých výkonů včetně seznámení s novými tvářemi souboru. Nesmělý Adrian v podání Mariana Mazura a třídní hvězda Pandora v podání Karolíny Hýskové jsou jejich první velké kreace. Dvojí debut dopadnul na výbornou a rozhodně nabízí příjemné osvěžení. Jenže ani známé tváře v dobře sladěných kostýmech nijak neozaostávají, naopak o to více překvapí, kam až se dá loutkoherecká šarže odhodit  a naopak vyměnit za svěží, neotřelý nápad.

Marian Mazur jako Adrian Mole. (Foto: Roman Polášek)

Oba senioři – Adrianův otec (Richard Liberda) a záletný soused (Ivo Marták) – jsou nenásilnou karikaturou dvojakého rockerského osudu. Jeden domácí hračička hromotluk, druhý omšelý donchuán. O to více vedle nich jiskří a vibruje dámská část souboru. Lenka Macharáčková coby neodolatělně svůdná, leč zároveň nevyzpytatelně záletná maminka, ale třeba také na první pohled zdaleka ne až tak zcela upjatá babička Vladimíry Krakovkové. Naopak Lenka Pavlíčková v roli školní semetriky je přímo esencí strachu z nabubřelé autority.

Školní mládež pořádně rozpumpuje Petr Sedláček se svou oblíbenou rekvizitou, závodním kolem. Propíchnutí ucha obrovským zapínacím špendlíkem v Sedláčkově podání je mnohomluvným gestem plným fantazie i přiznané skutečnosti. Naprosto jedinečnou hereckou kreaci pak disponuje Karel Růžička coby zdánlivě nerudný důchodce na vozíku Bert Baxter. Namaskovaný k nepoznání baví publikum téměř každým svým gestem, za což sklízí dokonce potlesk na otevřené scéně. Zdá se, že tento jediný a jedinečný Adrianův kamarád má v dramaturgii zvláštní roli, která je maximálně využita, včetně vzájemného popichování se v nemocnici.

Z inscenace Tajný deník Adriana Molea. (Foto: Roman Polášek)

I když je to s jediným kamarádem zřejmě hodně zlé, vždy je možno hledat jistou naději. I v jádru rozpadající se rodiny, v níž se sice všechno celkem nepravděpodobně udobří, ale důležitější jsou právě ty nuance mezi tím. Tehdy se ke slovu dostávají loutky, a není jich málo, třeba hned dva typově rozdílní psi, charakterizující své majitele, vlčák i pudl. Pozoruhodná je hra s kulisami, třeba onen nakloněný stůl, na kterém překvapivě drží skleničky s pitím. Ještě vetším zpestřením je ovšem hra s fotografickým potrétem rodičů, který Adrian rozdělí nůžkami. Bitka mezi ostřím svůdce a fotografií otce je epickou alegorií na rodinný svár, kde se vítězem stává právě zakřiknutý teenager, a o tom to celé je.