Sbormistryně Mužského komorního sboru Permoník Dominika Škrabalová: Vítězství v Gruzii je odrazový můstek k další práci

Jak jste se jako dlouholetá členka sboru Permoník dostala až na post sbormistryně Mužského komorního sboru?

Ta cesta začala, jak říkáte, před dlouhými lety. Když jsem šla po střední škole na univerzitu do Brna, neznamenalo to pro mne jako pro mnohé přerušení styku se sborovým zpíváním, ale stále jsem tady jezdila a zpívala v koncertním sboru a komorních seskupeních. Tohle mě stále udržovalo při životě, ačkoli jsem dělala jiný obor, který mě ne zcela naplňoval. I proto jsem se po ukončení bakalářského studia rozhodla, že zkusím zpěv, k čemuž mě tak trochu navedla i paní Juríková, sbormistryně koncertního sboru Permoník. Vzala mě ke své bývalé paní profesorce zpěvu Elišce Pappové a posléze jsem se přihlásila na Fakultu umění Ostravské univerzity. V té době už Mužský komorní sbor Permoník existoval a fungoval pod vedením jiné bývalé permonice Zuzany Widnicové. Když musela odejít na mateřskou, poprosili mě. Brala jsem to jako výzvu, a když jsem šla do druhého ročníku na Ostravské univerzitě, přijala jsem tuto nabídku a od té doby spolupracujeme.

Byla aktuální cesta do Gruzie první příležitostí výjezdu s tímto sborem?

Vlastně nebyla. Poprvé jsme soutěžili před rokem a půl ve Španělsku na festivale Golden Voices of Montserrat a ještě předtím byli kluci jakožto kvinteto v Koreji v roce 2014. Teď to bylo ale úplně poprvé, co kluci vyjeli sami bez děvčat a takhle to dopadlo.

Jak vnímáte úspěch na soutěži? Jako odrazový můstek, nebo naopak jako vysoko nasazenou laťku?

Neberu to jako laťku, ale právě jako odrazový můstek k naší další práci. Vidět obrovskou radost i u chlapců a mužů, navíc s přidanou hodnotou, že překročili svůj stín a nejsou už ve vleku děvčat, ale naopak sami za sebe, bylo motivující. Existovaly určité obavy, jestli budou tak dobří jako holky, a oni zkrátka potvrdili, že jsou. Věřím tomu, že nás tato zkušenost povede k mnohem náročnějšímu repertoáru, protože dokázali, co všechno zvládnou.

Permoníci v Gruzii. (Foto: Archiv sboru Permoník)

Mužský komorní sbor je důkazem, že zpívání je radost i pro kluky. Jak se stavíte ke konceptu mužského souboru a jak vnímáte tento zájem u mužského pohlaví? Jsou kluci zapálení stejně jako děvčata?

Mužský kolektiv je úplně jiný a zároveň jednodušší v tom smyslu, že se tam spousta věcí zkrátka neřeší. Členové jsou k sobě trochu tolerantnější než děvčata. Zvláštní představa, kterou tady my v Evropě máme, je fluidum zpěvu a především ženského sboru, který je zženštilý v každém slova smyslu, nemá grády, náboj a energii. To je pravda jen v případě, když se vše dělá špatně. Všude na východ od nás, což jsme mimo jiné viděli i nyní v Gruzii, má zpěv i tanec obrovský švih a tolik životní energie, že rozhodně má co předávat. Většina folklorních souborů, které jsme viděli, byla mužského obsazení a takový ten chlapský princip umí prodat vše, co v danou chvíli při zpěvu muži nemusí krotit. Zkrátka to baví publikum, které jim to posléze vrací.

A jaké je to pro ženu vést sbor složený z mladých mužů?

Já se bavím a často se neuvěřitelně nasměji. Práce s nimi je uvolněnější, vždycky vím, na čem jsem. A když se v krajních situacích stane, že jim něco nejde a mě to vytočí, přičemž jim po svém něco řeknu, oni se na mě neurazí. V tom je pro mě tato práce hrozně příjemná, protože atmosféra je skutečně přátelská.

Co mužský komorní sbor plánuje na zimu a kam vyjede v rámci další sezony?

Určitě chceme vyjet, nicméně zatím nevíme, kam, vše záleží na vedení, sponzorech atd. Chceme ale zkusit něco nového, co zde za padesát tři sezon ještě nebylo. V jednání je dát dohromady i chlapecký smíšený sbor, tedy zapojit také malé kluky, nyní na Vánoce nacvičit několik skladeb, např. ze sbírek od skladatelky Jolany Saidlové, dále čtyřhlasou úpravu Tiché noci a do toho i nějaký gospel. Chceme jít i tímto směrem, každopádně hlavním gró bude stále Mužský komorní sbor.

Permoníci v Gruzii. (Foto: Archiv sboru Permoník)

Máte nějaké osobní milníky, které vás osudově formovaly, i ty, kterých ještě chcete dosáhnout?

Jedním z prvních milníků bylo první místo se sextetem na Stonavské Barborce, kdy se tehdy můj hlas na základě velké dřiny opravdu posunul a já si řekla, že chci zpíval dál. Poté když mě paní Martina Juríková vzala k paní profesorce Pappové. Třetím milníkem byla nabídka vedení Mužského komorního sboru. Jinak jde samozřejmě dopředu i má pěvecká dráha, sbormistrovská se také nějak vyvíjí a jestli se to časem vyprofiluje na jednu či druhou stranu, zatím nevím. To, co dělám, chci dělat naplno a dobře, nejlépe tak, aby z toho měli radost i ti kolem mě.

Je pro vás i nyní, kdy už nejste pouze bezstarostným členem koncertního sboru, ale i zaměstnancem, zpívání ještě stále radost, která povznáší?

O to větší, protože teď už to znám i z druhé strany a práce s mladými lidmi je nesmírně obohacující.