Eva Konečná z ostravských Places: Zpívání je součást mého já. Neumím si představit, že by to bylo jinak

V kapele Places jsi jedinou ženou, a to ještě za mikrofonem. Jak je pro tebe náročné zvládat tuto roli a jak ses k ní vůbec dostala?

Myslím si, že teď to vnímám trošku jinak než před osmi lety, kdy kapela vznikla. Tehdy mi bylo necelých sedmnáct a byla jsem typická puberťačka. Byla jsem ráda, že to, co mám ve svém volném čase nejraději, tedy hudbu a zpěv, mohu někde zúročit. Tehdy pro mě byla kapela mým snem, ačkoli jsem příliš nevěděla, co přesně to obnáší. Dostala jsem se mezi partu kluků, a protože jsem v novém prostředí introvert, trvalo mi strašně dlouhou dobu, než jsem se před nimi dokázala otevřít. Po stránce osobní i té hudební. Na začátku při skládání písniček mi dělalo problém představit svůj vlastní nápad, předvést například melodii, kterou jsem měla v hlavě.

To je taková ta potíž introverta, že se bojí reakce na jeho počínání…

Ano. To mi vlastně pořád ještě trvá, ale nyní už mám tu výhodu, že se všichni známe dlouho. Co se ale týče role zpěvačky, jsem za ni neskutečně ráda. I proto, že je se mnou v kapele zacházeno strašně hezky. Na koncert mě přivezou i odvezou, a přestože nemám zase tolik krabiček, které je třeba zapojovat, tak když se nějaká objeví a já si nevím rady, kluci mi s ní pomůžou. Zkrátka se o mě starají.

Do jaké míry se podílíš na hudbě nebo textech kapely?

Co se týče hudby, já vymýšlím pouze melodii, a to ve chvíli, kdy jsou hudba a podklad složeny. Zpěvovou linku se tedy snažím vytvořit, navzdory tomu, že do hudby nezasahuji. Také převážně píšu texty. Ne všechny, protože občas se stane, že u mě není inspirace a někdo ji naopak zrovna má. Nebo taky proto, že kluci už tu písničku tak moc chtějí hrát na koncertech, že text udělají dříve. Tedy ne všechny naše texty jsou vyloženě mé.

Ty texty jsou z velké části melancholické. Kde pro ně bereš inspiraci?

Líbí se mi lyrika a abstrakce v jakémkoli uměleckém směru, a to se snažím promítat také do textů. Spíše pak nechávám na posluchači, co si ze slov vezme, ačkoli nějaká hlavní myšlenka a poselství v nich jsou a pramení čistě ze mě. Z toho, co já prožívám, co vidím, co se děje kolem mě. Prostě vnitřní pocit, na který se nabalí ta abstrakce, z níž vyvěrá pocit posluchače. I kvůli oné abstrakci se mi píše mnohem lépe v angličtině než v češtině.

Kapela Places. (Foto: Archiv kapely)

Existuje v Places tolerance k odlišným názorům?

Tolerance vůči názoru tam je. Nicméně já jsem sice tváří kapely, ale kapelníkem je někdo jiný a není žádným tajemstvím, že u nás takto funguje a hlavním motorem je bubeník Marcyn. Ten vede zkoušky a veškeré dění, ale názory může sdílet samozřejmě každý z nás úplně bezproblémově a nemusí se bát, že by byl odsouzen.

Mám možnost celou kapelu sledovat od roku 2013 a tehdejší účasti na soutěži University Band Contest. Tu jste sice nevyhráli, ale jako jedna z mála zúčastněných kapel stále fungujete. Co se od té doby všechno změnilo a jak zpětně hodnotíš vaše začátky?

Tak nejenom, že jsme hudebně a samozřejmě i mentálně vyrostli, ale máme za sebou mnohem více koncertů, už nejsme sladcí jako marlenka, jak nám bylo řečeno, a asi už to ani nebereme tak lehkovážně.

Měla jsi před vstupem do kapely nějaké zkušenosti se zpěvem, nebo jsi typ samouka a nadšence, který prostě dostal darem hlas a projev?

Jsem samouk. Zpívala jsem maximálně na školních besídkách, vánočních koncertech a ve sboru, který jsem později se svou kamarádkou i vedla. Jednu dobu jsem ale k učení se zpívat lehce přičichla, protože jsem tuto schopnost chtěla ovládat i jinak, zkusit zpívat lidové písničky a zkrátka zjistit, jak se vede výuka na základní umělecké škole. Vyzkoušela jsem si to a byla jsem na ní asi rok. Byla jsem tam ovšem, dá-li se to tak říct, lehce raritou, protože jednak jsem byla nejstarší, ale také jsem na rozdíl od slečen, které na zpěv chodily už dlouho, zpívala krkem, popověji, žádným hlavovým tónem. Nebylo to zkrátka zcela podle představ, jak má školený hlas znít.

Nicméně hlavový tón už ovládáš?

Když jsem velmi dobře rozezpívaná, tak tam něco zazní, ale neumím jej na takové úrovni, abych s ním zpívala. Navíc, do typu kapely, ve které zpívám, by se to ani nehodilo. Zpívat takto jsem si ale vyzkoušela a bylo to pro mě moc krásné období a zároveň zase něco jiného, ačkoli jsem trochu vyčnívala. Ale šla jsem dál, zase si zpívám po svém a hlavový tón mi nechybí.

Places na archivním snímku.

Tady se ukazuje, že úspěch není vždy jen o školeném člověku, ale spíše o štěstí natrefit na to, co ti sedí. A to si myslím, že se stalo.

Nemůžu si absolutně vůbec stěžovat, ale za tím úspěchem jsem primárně nešla. Na začátku jsem vůbec netušila, že budeme hrát tak dlouho a že nám to vydrží. Vlastně úspěch ve svém pravém slova smyslu nijak zvlášť nevnímám a spíše si žiji svůj vlastní život. Pro mne je skutečnost, že nás po koncertě přijdou posluchači chválit, spíše něco neuvěřitelného. Je to srážka s realitou, kterou normálně nevnímám. Samozřejmě ale na druhou stranu vnímám to, že máme za sebou velké festivaly a vydané CD, což za úspěch považovat lze.

Hudba Places je i přes svůj místy popovější feeling plná znepokojivosti a depresí. Z čeho tyto tendence a specifický rukopis plynou?

Každý z kapely poslouchá něco jiného. Ale myslím, že ten pop jsem do kapely přitáhla převážně já. Melodie zkrátka popové jsou, to se jim neodpáře, a myslím si, že k té lehce náročnější hudbě, která u nás občas vzniká, se ta harmonická linka zpěvu hodí. Co se týče té deprese a znepokojivosti, tak ta už vyloženě pramení z hudby, co kluci složí. Já to vždy jen doplním mým osobním pocitem, který však vychází právě z hudby, kterou textem a melodií už jen dokončím. Zároveň i ze mě jakási znepokojivost přirozeně vychází. Nevím, proč, ale je tomu tak.

V tomto týdnu kapela zveřejnila singl s klipem pod názvem Anxiety. Videoklip je opět pojatý minimalisticky a způsobem, který ne každý může pochopit. I vizuální stránkou, která je zjednodušená a přitom má v sobě kus složitosti, jste specifičtí a vymykáte se mnohým jiným kapelám vašeho věku. Kdo za tím vším nejvíce stojí? A proč jste se novým singlem rozhodli opět cílit na spíše náročnější publikum, které chce více hledat, než prvoplánově vidět?

Za klipy stojí náš kytarista Jakub Vašíček, který má pro tyto věci velký cit a zároveň je to i technicky zdatný člověk, takže ví přesně, jak na to. V jeho hlavě se rodí skvělé nápady. Když se dá tohle všechno dohromady, vznikají naše klipy. Za vizuálem, tedy grafikou nebo plakáty, pak stojí Marcyn. Mají to pěkně rozdělené. Nicméně naším cílem není zaměření na náročnější publikum, ale přirozeně to z nás vyplývá. Kluci rádi a často při rozhovorech říkají, že hrajeme to, co z nás leze, a já se k tomuto jen přidávám.

Letos jsi byla nominována na moravskoslezskou kulturní Cenu Jantar v kategorii zpěvačka roku. Ocitla ses tak po boku Vladivojny La Chia a Ewy Farne. Jak s odstupem na tuto nominaci nahlížíš?

Nominace přišla naprosto nečekaně. Byla jsem nominována se jmény, kterých si já sama vážím, a proto to byla pro mě neskutečná čest. Když se mě zároveň někdo zeptá na to, jaké to pro mě je, trochu se stydím, protože ani zas tak nemám pocit, že mám na to, abych stála na této pozici mezi nimi. Nebýt kapely, nikdy se to nestane, protože bez ní bych neměla možnost se takto projevit. Rozhodně nechci někde figurovat jako Eva Konečná, ale jako člen Places. Za vším, co se děje, absolutně nejsem sama, takže když už nějaká nominace, tak pro celé Places.

Cítíš se v ostravském hudebním prostředí dobře a jako doma? Ptám se proto, že mnohé kapely, které už za sebou něco mají, po čase zvedají kotvy.

Ostrava je ještě stále takový malý rybníček. Kdybychom se snažili působit například v Praze, tamní konkurence je mnohonásobně vyšší. Nemohu mluvit za celou kapelu, ale z Ostravy bych momentálně asi neodešla. Jako kapela jsme tady našli zázemí při našich začátcích, ačkoli jsme ještě hráli méně náročnou hudbu. Později jsme se lehce hudebně přeorientovali a snažili jsme se Ostravu neopustit, zároveň však jít i dál, protože jsme chtěli, aby se o nás vědělo i někde jinde. Dá se říct, že mimo Ostravu, třeba i v Praze, aktuálně hrajeme ještě radši, navzdory tomu, že Ostravu vnímáme jako domovinu.

Jaký je tvůj pohled na kapelu ze strany té, která dává všanc svou tvář, svůj hlas a mnoho emocí? Ještě stále tě to naplňuje? A existuje ve tvém životě ještě nějaký jiný zájem či aktivita, které stojí za zmínění? Dokázalo by něco kapelu nahradit?

Teď už kapelu vážně nemůže nahradit vůbec nic. Za těch osm let je to pro mě absolutně nedílná součást života a neumím si představit, že už by to všechno najednou nebylo. S tím, co máme za sebou, s tím, jaké máme plány, s tím, že chceme být neustále hudebně aktivní. Ani nevím, jestli bych se samostatně na nějakou hudební dráhu vydala. Spíše bych brzy pocítila jakousi prázdnotu. Za sebe tedy mohu říct, že vedle hudby a práce „pančelky“ není žádný větší koníček, za který bych mohla aktuálně kapelu vyměnit. Kdybych se měla znovu rozhodovat, co chci dělat, pravděpodobně bych přičichla k farmacii a později si možná vymýšlela vlastní receptury někde v horách, protože jsem taková babka kořenářka. To je ale více než realita spíše sen, nic, co by se mělo kdy uskutečnit.

Kdyby tedy kapela neexistovala, vedla bys spíše klidnější život?

Ačkoliv se potřebuji v určitém smyslu vyžít a vybít, tak pravděpodobně ano.