Ostrava bude mít novou skulpturu. Kvádr připravený k přesunu na kulatině bude poctou sochaři Handzelovi

Sochař Augustin Handzel, jehož realizace nalezneme na mnoha místech v Ostravě, např. na průčelích paláce Elektra či bývalé Union banky, byl jedním z nejvýznamnějších umělců regionu. Byl činný nejen jakožto sochař a štukatér, ale i jako organizátor spolkové činnosti, předsedal Moravskoslezskému sdružení výtvarných umělců a později se stal členem odtržené skupiny Výtvarných umělců Moravské Ostravy. V jeho sochách nalezneme sevřenou monumentální stylizaci, která byla ovlivněna tvorbou Otto Gutfreunda.

Handzelovy sochy na průčelí Elektry. (Foto: Archiv)

Handzel v sochařském projevu rezonoval s duchem regionu a tematicky se často upínal k motivům práce. Je autorem mnohých pomníků v regionu, např. Pomníku umučeným a padlým za druhé světové války ve Staré Bělé. Jeho dvě monumentální alegorické sochy označované jako Naděje a Osud, které zdobily vstupní bránu dnes již neexistujícího areálu hřbitova v Moravské Ostravě, jsou dnes umístěny na vstupní bráně současného centrálního hřbitova ve Slezské Ostravě, kde je právě jejich autor, Augustin Handzel, pochován.

Sochařská soutěž na nový náhrobek Handzelova hrobu má kuriózní pozadí, vyvěrající z aktivit ostravského okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu. Jeho hlavní hybatelkou je Ilona Rozehnalová, majitelka jedné z nejdůležitějších ostravských kulturních platformem Fiducia. Ta kromě knih nabízí ve svém portfoliu přednášky, diskuze, aktivistická kolokvia, ale také zřizuje Fotografickou galerii Fiducia a Galerii Dole s kvalitní dramaturgií prezentující současné umění. Spolek Fiducia ve spolupráci s okrašlovacím spolkem v roce 2018 adoptoval hrob Augustina Handzela a rozhodl se vypsat sochařskou soutěž na jeho nové pojetí. Finance na tento projekt byly čerpány z fondu městského programu Veřejný prostor a celková částka na realizaci byla určena na čtyři sta tisíc korun.

Půdorys celého projektu je veden dobrým záměrem a má i relativně kvalitní parametry. V otevřené soutěži se hodnotilo celkem osm došlých návrhů od sedmi sochařů a tyto návrhy vyhodnocovala „odborná“ komise. Její obsazení je pro mě trochu sporadické, ale každopádně zde byl nastolen postup kolektivního dialogu nezaujaté poroty při vyhodnocování. Je ale otázkou, zdali je vůbec možné v Ostravě zachovat nezaujatost při hodnocení ostravských sochařů.

Trhlinou celé akce rozhodně byl neadekvátní čas pro odevzdání ideových návrhů, který byl šibeniční (v září vypsaná soutěž, 24. října již známe vítěze). Tahle hektičnost může obecně svádět k plošnosti uvažování, k možné nekvalitě a především odradí spoustu jiných potenciálních sochařů, kteří by se jinak soutěže zúčastnili. Celá akce mohla být procesuálně lépe připravena s předstihem a mohl tak být dán velkorysejší prostor pro umění samotné. Je to ve vztahu k organizátorům tohoto projektu celkem úsměvné, když se pravidelně a systematicky věnují boji za zavedení praxe architektonických a sochařských soutěží v Ostravě. Kvalita soutěže v nastavení podmínek je ale stejně důležitá, ne-li důležitější než samotný fakt, že se soutěží! U vítězného návrhu náhrobku se ale tyhle nedostatky naštěstí zásadněji neprojevily a myslím, že výsledek je nadmíru kvalitní.

Vítězem soutěže se stal sochař a restaurátor Jan Šnéberger, rodák z Českého Krumlova, který je již od dob studií na Fakultě umění Ostravské univerzity usazený v Ostravě a s jehož několika volnými i komemorativními realizacemi se v našem regionu můžeme potkat (např. lavičky v Havířově, pamětní deska T.G.M. v Hlučíně). Článek je psán v době, kdy veřejnosti nejsou známy ostatní soutěžní návrhy. Jejich prezentace je plánovaná ve Fiducii až na 15. listopadu. Každopádně vítězný koncept je z hlediska formy promyšlenosti bravurním zvládnutím zadání.

Vítězný návrh Jana Šnébergera. (Foto: Fiducia)

Výjimečné na celém projektu je vlastně to, že sochař uvažoval o sochaři a tohle prizma vydefinovalo zcela neotřelý přístup. Šnéberger se vědomě vyhnul figurální interpretaci, či nedej bože citaci Handzelova díla. Postupoval konceptuálně a především symbolicky. A právě samotné sochařské uvažování, vlastní oběma aktérům této situace, je promyšleně v soše zakódováno.

Monoblok kamene podepřený typickými manipulačními prvky, tedy kulatinami, je signifikantním znakem sochařské práce. Je čitelný, ale zároveň není banálně popisný. Žulový neopracovaný blok parafrázuje mnohé z toho, co lze o sochařství jako takovém říct. Může to být potenciál možného jako analogie k bílému malířskému plátnu, může to být láska ke kameni, těžký fyzický zápas s matérií nebo třeba krutá nejistota a možnost prohry. Monoblok kamene, přivezený na kulatinách, je nadčasovým symbolem esence sochařství, vnímané jako tradiční disciplína.

Jan Šnéberger nabídl jedinečnou sochařskou zkratkou konceptuálně vyzrálé dílo, které má mimo jiné i jistou kvalitu minimalistického, tvarově redukovaného, ale zároveň monumentálního pomníkového náhrobku. Popřejme tomu ideovému návrhu, aby byl i bez obtíží zrealizován.