Každý den se přesvědčuji, jak důležitou roli má divadlo, říká režisér Grzegorz Kempinsky hostující v Ostravě

Komedie Ráno po tom pro vás není novinkou, už jste ji inscenoval v Gdyni, kde trhá divácké rekordy. Proč tedy znovu v Česku?

Tento kus se v Gdyni doposud uvádí, ovšem nevýhodou je, že je to z Ostravy daleko. U nás v Polsku je to s kulturou stejně jako v Česku, je až na posledním místě. Je to podle mě velká škoda, protože moje povolání režiséra vnímám jako misijní úděl, protože chci šířit divadlo mezi lidi. Velmi dobře tento princip funguje v Polsku, i v Česku, ale v okamžiku, když chcete překračovat hranice, už je to velmi složité.

Jaký je podle vás rozdíl mezi polskou a ostravskou verzí této inscenace?

Težko říci, jsem úzce sdílný s oběmi verzemi, v okamžiku před českou premiérou v Divadle Mír jsem ale poněkud oslepnul a ohluchnul, což je typický projev jedné z etap divadelní práce. V každém případě si myslím, že český překlad je lepší. A to říkám i s vědomím, že umím česky o moho hůř než polsky. V polské verzi, i když tato inscenace skvěle funguje a měla šestatřicet repríz během jedné sezóny, mám po celý čas dojem, že jde pouze o citát z angličtiny, kdežto tady se podle mě jedná o velmi českou hru. Je blíže české mentalitě a mám dojem, že tady nehrají Lucy a Tom, ale Lucie a Tomáš.

Jak jste se vůbec s touhle hrou setkal?

Jednoduše, hodně čtu. Mám povinnost hodně číst, navíc bezprostředně texty od překladatelů, protože v Polsku, jestliže chcete nacházet nové hry, jste odkázaní na jeden časopis, kterým je Dialog. Je velmi vyprofilovan jedním směrem, z toho důvodu udržuji přímé kontakty s překladateli. Od jedné mé překladatelky Elźbiety Woźniak jsem tuto hru dostal a jako jedna z nemnoha her mě zaujala. Když přečtu sto textů, tak snad jeden z nich je dobrý, takový je poměr. Tady jsem přečetl první dvě strany a bylo mi jasné, že je to dobré. Pak už jsem se jen modlil, aby to vydrželo až do konce.

Jak vznikla ostravská verze?

Po uvedení polské inscenace jsem hovořil s Albertem Čubou, který se zrovna chystal otevřít své Divadlo Mír a hra ho zaujala. Nakonec se s námi shodl i umělecký šéf Štěpán Kozub. Znali jsme se dobře s předchozích mých ostravských inscenací, a tak mě pozvali k další spolupráci. Přestože jde jenom o komedii, tak v tomto případě se jedná o divadlo, které je tvořeno skutečnými nadšenci. V Polsku mám až desetinásbně lepší honoráře, takový je fakt, v Polsku se platí více, tady je pro mě ale důležité spolupracovat s lidmi, se kterými si rozumím.  Nedělám to pro peníze, naštěstí jsem se totiž dostal ve svém životě do etapy, kdy si mohu vybírat. O to více mě těší, že jsem přijel sem k vám.

Jste prý vášnivý ctitel české kuchyně, máte u nás nějaká oblíbená jídla nebo místa?

K mým oblíbeným místům v Ostravě patří pochopitelně restaurace, kam rád chodím na své oblíbené vepřo knedlo zelo. Například U rady, kde se skvěle vaří. A jak jsem v Polsku nikdy neměl v oblibě plzeň, protože byla hořká, tak tady jsem si dal svěží plzeň a spadnul jsem ze židle, jak byla dobrá. Vím, že to není ostravská značka, ale chci obecně sdělit, že pro mě tady panuje jiná kultura a o to je svěžejší i pivo, které čepujete.

Jíte a pracujete, to vám stačí?

Našel jsme si tady oblíbené obchody s kvalitním masem. Když režiruji, tak funguji v takovém bermudském trojúhelníku, který se skládá z ubytování, kde spím, z divadla, kde pracuji, a z místa, kde jím. Nic jiného mě nezajímá. Existují lidé, kteří mi chtějí ledacos ukázat, ale já se jim bráním. Jsem poloviční autista a podle toho se uzavírám ve svém světě, který si vytvářím, a nechci, aby mi v tom cokoliv překáželo. Dobré lůžko, dobré divadlo a herci a dobré jídlo. Pak jsem spokojen.

Ostrava je město plné průmyslových atrakcí, to vás nevzrušuje?

Ostrava má podobnou historii jako měly Katovice a Lodź, všechna tato města se zmohla díky průmyslové revoluci. I když se podíváte na architekturu v centru měst, tak jsou si velmi podobné. Já se v Lodźi narodil, taže se v těchto místech velmi dobře cítím. V podstatě jsem takzvaným asfaltovým dítětem. Nemám rád přírodu a mám rád vůni benzínu a téru. Tehdy pociťuji klid a dobře se cítím. V Ostravě se cítím báječně, je to město, ve kterém jsem strávil už více než rok mého života. Nevracel bych se tam, kde mi není dobře.

Jak se vám pracuje s ostravskými kolegy? Liší se nějak jejich nasazení od polských herců?

Velice se mi líbí nasazení českých herců. V Polsku se stává, že začínají zanikat dobré divadelní zvyky. Mladí herci a režiséři nectí dobrou tradici, všechno chtějí zalít betonem a vápnem, aby se to nehýbalo, kdežto já pojímám divadlo jako evoluci. Má své kořeny a jisté věci slouží jistým věcem. Třeba už jen to, že na scénu nevstoupíte v botech přímo z ulice. Polsko je v tom ohledu hodně postižené. Je to znát na herecké technice, na výslovnosti herců, nedbá se o divadelní povolání, kdežto tady v Ostravě to ještě funguje, což se mi velice líbí.

Jak dalece by podle vás mělo být dnes divadlo aktuální?

Nemám rád politické divadlo, protože je podle mě příliš aktuální. Často se stává, že jde o hodně banální věci. Nedotýkají se obecných pravd a myslím, že dobré divadlo by se jich dotýkat mělo.

Vaše současná hra v Divadle Mír se takových pravd dotýká?

Má jich hodně. Málo režisérů dělá komedie, protože se jich bojí. Když děláš drama, můžeš se schovat za filozofií, dotvořit si komentář, když mu nerozumíš, tak se k tomu nepřiznáš, prostě něco vždycky napíšeš. Komedie je v tomto směru velmi prostá a když není smích, není úspěch, tečka.

Kromě toho, že Ráno po tom je komedie, zaujalo mě, že je napsáno v mroźkovském duchu. Třikrát mi nabízeli, abych inscenoval jeho Tango, ale pokaždé jsem odmítnul. Kdybych měl teď dělat Tango, tak jedině jako dokument. Mroźek byl vizionář, ale čas některé věci, které si vymyslel, předběhnul. Takže Ráno po tom je dle mého názoru současné Tango, s přimhouřením oka. Tak jsem vedl své herce a tak jsme ho chtěli udělat, aby echo z Mroźka bylo čitelné, aby divák věděl, že někde v podhoubí se ozývá právě ono Tango. Plešatá zpěvačka byla samozřejmě mnohem absurdnější, ale i tento kus je absurdní. V podstatě mám absurdní věci rád, na rozdíl od naturalistických komedií nebo frašek.

V Polsku jste uměleckým šéfem čtyř divadel, co vám nabízí vaše současná divadelní zkušenost?

Každý den vidím na vlastní oči, jak důležité je podporovat umění. Vedu několik divadel a pokaždé vidím, jak silnou terapeutickou roli má umění. A za druhé, zaniklo u nás společenství obyvatel ve smyslu komunitní komunikace. Z občanů jsme se díky finančním korporacím stali konzumenty. A konzumenti nepotřebují vykazovat sounáležitost, jdou nakupovat, jdou jíst, usednou před televizory.

To známe i v Česku…

U vás je to zatím v menším stupni, protože nemáte tak velkou rozlohu jako Polsko. Protože jste menším trhem, přichází to mnohem pozvolněji než u nás. Komunitní společenství v Polsku zcela zaniklo, ale ukazuje se, že jej může zastoupit divadlo. I kolem divadla je možné vytvořit něco jako divadelní rodinu, pro kterou se samotné představení stává jenom určitou částí. Diváci přicházejí dříve, dají si kávu, napečou si zákusky, rozmlouvají mezi sebou, jdou na představení, poté si povídají o tom, co viděli. Když se někomu pokazí auto, volá někomu z divadelní rodiny, jestli by jej nemohl přivézt. Je to případ mého nového divadla, děláme sbírky na kočky a psy i speciální sváteční setkání. Každý člověk má potřebu být menší částí celku. Když jsme osamělými ostrovy, jsme velmi nešťastní, když jsme ale součástí většího celku, žije se nám lépe. I taková je role současného divadla.