Každá žena má své tajemství. Těšínské divadlo ukazuje, co se může stát, když těch žen je osm

Osm žen je bezpochyby oblíbená hra, která je na českých divadelních prknech hojně uváděná. Největší boom zaznamenala v šedesátých letech, kdy se hrála hned v osmi divadlech. Z komediální detektivky je navíc velmi znatelně cítit inspirace tvorbou Agathy Christie, která je u českých čtenářů oblíbenou autorkou. I proto je hra Osm žen téměř sázka na jistotu, ale ne každá jistota je bez dřiny.

Hlavní dějová linka je velmi jednoduchá. V jednom domě se stane vražda a podezřelých je osm žen. Která z nich za vraždu otce-manžela-švagra-bratra-zetě-pána může? To se v rámci amatérského vyšetřování snaží všechny vzájemně vypátrat. Hlavním kořením Robertovy hry jsou zvraty v na první pohled jednoduchém ději. Všechny ženy mají tajemství a ta jsou ještě propletená tajemstvím ostatních.

Robert Thomas zabrousil na tenký led, když si jako hlavní hrdinky své hry vybral ženy, a to rovnou osm charakterově velmi různorodých postav. Je jasné, že zhostit se této inscenace vyžaduje citlivý výběr správných hereček a precizní práci s textem, který disponuje i jasně načasovanými komediálními prvky, bez kterých se hra spíše jen táhne, čemuž se bohužel nevyhnula ani nová těšínské verze.

Hlavně zpočátku se zdálo, jakoby se diváci nedokázali napojit na tempo inscenace, při kterém veškeré potencionálně humorné vsuvky vyprchaly do ztracena. Postupně, jak se uvolňovaly herečky a tempo se zklidnilo, začaly se objevovat také úsměvy. O ty se postarala především komorná Luisa (Markéta Slowiková), která svou drzostí odbourala afektivní tendence některých hereček a svůj postoj si udržela až do konce.

Z inscenace Těšínského divadla Osm žen. (Foto: Karin Dzadková)

Blíže k přestávce už se inscenace ubírala správným směrem a až na neustálé přecházení v podpatcích po celém jevišti se už nekonalo moc rušivých elementů. Všechny postavy se scházejí v útulném obývacím pokoji, který je po celou dobu představení statický.

Za výpravou stojí Marta Roszkopfová, která je také podepsaná pod autorstvím kostýmů. Ty jsou velmi podobné opavské adaptaci z roku 2015, a tak mne při bližším prozkoumání nepřekvapilo, že za oběma inscenacemi stojí stejná žena, autorka babiččina kanárkově žlutého kostýmu, který se už snad na jevišti nebude opakovat po třetí. Pokud má její symbol hlubší smysl, já jsem ho nepochopila, naopak mi vedle jinak celkem elegantních dámských outfitů připadá vulgárně nevkusný. Co se kostýmů týká, jsem osobně ovlivněná filmovou adaptací Francoize Ozona, která překypovala elegancí. Podobně si s kostýmní úpravou pohrálo i Klicperovo divadlo v Hradci Králové, které podtrhlo také ženskou stránku, ale tento potenciál se v Těšíně minul účinkem.

Z inscenace Těšínského divadla Osm žen. (Foto: Karin Dziadková)

Režisér Jiří Seydler se v Těšínském divadle objevuje podruhé. Společně s upraveným textem dramaturgů Ivana Misaře a Alice Olmové a v obklopení skupiny žen vytvořil s dávkou hororových prvků příjemně mrazivý thriller, jehož pointa je jen třešničkou na dortu. Hlavním předpokladem úspěchu inscenace je právě zmíněná práce s herečkami, které v tomto množství dokázal ukočírovat za jeden provaz táhnoucí tým. Každá z hereček má svou roli a žádná nepřebíjí druhou, naopak všechna mají svůj prostor, který je jí vyhrazen, a tím se v podstatě každá stává hlavní postavou. Vyvážené herecké výkony jsou až na výjimky příjemně dotažené, ačkoli by více civilního hraní neuškodilo.

Škála postav se pohybuje na tachometru od nejstarší (avšak ne na umření) babičky až po nejmladší (ale ne nezkušenou) vnučku. Vykutálená Babi v podání Zdeny Przebindové má na svědomí jemné slovní vsuvky, které fatálně ovlivňují celou situaci. Její dcery, které k vzájemné lásce mají daleko, si rozdělily role – bohaté a nenasytné manželky Gábi (Jolana Ferencová), která místy přehrává svou vlastní roli, což je na škodu, protože svou výraznou osobností stačí „jen“ hrát, a zchudlé a závistivé švagrové Augusty (Lenka Waclawiecová), která se přetvořila časem v groteskní postavu a tím se posunula do sympatičtější role.

Z inscenace Těšínského divadla Osm žen. (Foto: Karin Dziadková)

Mládí zde má zelenou, a tak kromě zmíněné Markéty Slowikové se na jevišti objevují ještě dvě další mladší herečky. Martina Pawerová jako Zuzanka dodává své roli křehkost a její hrůzný výraz v temných chvílích si na nějakou dobu jistě zapamatujete. Příjemně decentní hraní s přesně načasovanou gradací připisuji Elišce Adamovské v roli Katky. Víceméně jsem se neztotožnila s rolí Blanky v podání Petry Sklářové, která jakoby se sama s rolí neuměla popasovat. Slušela by ji více přirozeně ztvárněná mrcha, čímž by jasně charakterizovala svou postavu. Všechny ženy má pod ochrannými křídly Šárka Hrabalová jako paní Chanelová, komorná, která všechno ví, všechny zná a sama svá tajemství nedokáže skrývat pod tlakem situace. Její Chanelka je vyrovnaná jak postavou, tak hereckým přednesem, jednoduše pohlazení po duši.

Na divadelní detektivku nechodíme kvůli tomu, abychom zjistili, zda je vrahem zahradník, ale proto, abychom si užili literární zákonitosti detektivního žánru, který nás stále tak moc baví. Detektivka na jeviště patří, ačkoliv někteří říkají, že ne. Nicméně patří tam, když je dobře utkaná bez uzlíků, a v Těšíně těch uzlíků je více, než by si klasika Thomase Roberta zasloužila.