Důl Michal v nové expozici nabízí i mrazivou sondu do jádra totalitou zdeformované společnosti

Opět trochu zbytnělý a zmatečný dramaturgický koktejl připravili kurátoři ostravského Dolu Michal. V rámci středečního večera byly najednou zahájeny dvě zcela odlišné výstavy a na pozvánce k vernisáži byl také uveden jakýsi projekt „Zimní depozit Sculpture Line“, což pravděpodobně znamená odklizení soch z projektu Sculpure Line z ostravských ulic do areálu Dolu Michal.

Ve strojovně je zároveň představena tvorba ostravských a bratislavských studentů animace a v cechovně pak probíhá výstava umělecké skupiny GesamteEntarteteKunstWerke. Protože si myslím, že zahajovat tři zcela odlišné projekty v jeden večer není úplně šťastný nápad, budu se věnovat v této recenzi pouze výstavě umělecké skupiny, která probíhá v cechovně a navazujících prostorách.

Zmíněnou uměleckou skupinu tvoří Dan Trantina (*1965) a Petr Motyčka alias Petr Sadofsky (*1965), kteří nastoupili na scénu v devadesátých letech a jejich důležitým přínosem byla mimo jiné kritická reflexe posttotalitní společnosti vypořádávající se nejen se svou vlastní minulostí, ale také s novými společenskými fenomény. Právě Petr Motyčka byl jedním ze zakladatelů umělecké skupiny Pode Bal, která byla aktivní hlavně v nultých letech tohoto milénia. Svými kritickými intervencemi do veřejného prostoru, ale i formou přednáškové činnosti a jiným aktivismem, otevírala nová, dnes již do celospolečenské diskuze infiltrovaná témata genderu, multikulturalismu, či politického extrémismu.

Lestrygonias: In Your TIHS, akryl, olej a sprej na plátně, 2017

Trantina a Sadofský vystupují od roku 2014 společně pod názvem GesamteEntarteteKunstWerke. Slovní srostlice je jakousi volnou odvozeninou pojmů Gesamtkunstwerk, což v případě práce této dvojice snad může znamenat vzájemné naladění a společné propracovávání věcí do nejmenších detailů, a Entartete Kunst, tedy v překladu „zvrhlé umění“, kterým byla pojmenována nejen výstava z roku 1937, ale potažmo veškerá produkce neodpovídají nacistické představě o umění. Mezi tisíci umělci na indexu byli v té době např. Vasilij Kandinskij, Pablo Picasso, Oskar Kokoschka nebo Piet Modrian. Toliko k rozboru názvu.

Trantina a Sadofský historickou inspiraci využili pro charakteristiku své vlastní tvorby, která inklinuje k označení zvrhlá. V přeneseném významu možná spíše podvratná a expresivně násilná. V reflexi jejich malby se nelze ubránit srovnání s německým expresionismem a také s tvorbou Vladimíra Skrepla. Formální výbušnost jejich malířského rukopisu je ale pevně ukotvena v devadesátých letech a jako by měla ambici katarzně urychlit proces rozbíjení skličující normalizační klece české společnosti. Nalézáme zde další charakteristické znaky, skrze něž se porevoluční dekáda českého umění vyrovnávala s dozvuky konceptuálních trendů, s nástupem intermediality a s prostupností tradičních a nových médií.

Nová „umělá“ a trashová materialita plastik a instalací, popírání estetické hodnoty díla, ironie, sebeironie, absorpce kýče a politická angažovanost, to jsou všechno znaky umění devadesátých let, které jsou na výstavě přítomné a vlastně působí až trochu jako historický exkurz. Neznamená to ale, že by tahle forma vyjádření ztrácela na naléhavosti.

Bez názvu, kombinovaná technika, asfalt, basketbalový míč, 2015-2018

Nejsilnějším motivem pro ostravské publikum bude asi rozměrná instalace s názvem Reconstruction as Tragedy and Farce (Rekonstrukce jako tragédie a fraška), která byla v roce 2015 odhalena na promenádě před vstupem do evropského parlamentu v Bruselu. Nese v sobě dvě zásadní roviny. Zaprvé vlastně naplnila ono označení „zvrhlé umění“ v tom smyslu, že vzbudila takovou kontroverzi, že hrozilo její odstranění motivované přímo od vrcholných představitelů Evropské unie. Druhou rovinou zvrhlosti pak ale samotný námět, který ovšem není výplodem zvrhlé představivosti umělců, nýbrž pitoreskním přepisem skutečné události, která se stala na slovensko-rakouské hranici v době tuhé komunistické totality.

Velice naturalisticky, ovšem s množstvím dalších symbolických prvků jako je například veverka s hlavou Karla Marxe, je rekonstruován šílený výjev z normalizací zmítaného Československa. Pohraniční strážníci, jejichž gesticita tváří je těžko označitelná jako lidská, sledují jak jeden z psů, speciálně vycvičených pro „lov“ emigrantů, zabíjí nevinného člověka. Ovšem jak již bylo řečeno, výjev není abstrahovanou potencí možného scénáře, je to reakce na konkrétní událost z roku 1986 a tím emigrantem byl Hartmut Tautz, který chtěl emigrovat z Východního Německa přes Československo do Rakouska.

Reconstruction as Tragedy and Farce, kombinovaní technika, 2014

Pokud by ještě někdo měl pochybnosti o zvrhlosti komunistického režimu nebo měl tendenci z jakýchkoliv důvodů zlehčovat její faktické dopady na ty, kteří ji zakoušeli, zcela jistě ho tento vizuální, respektive haptický prostorový náraz přesvědčí o opaku. Je explicitním vyjevením hrůzy a děsivosti totalitní čistky humánních vrstev osobnosti.

Pitoreskní forma figurace a barevnosti jen podtrhuje dehumanizační kontaminaci a posouvá ji až do psychedelické horečky. Je to silné dílo doslova okupující celý prostor cechovny. Jen málokdy jsem se setkal s tak přímou citací konkrétní tragické událostí, která má zároveň tak obrovskou sílu kriticky zobecnit celou dějinnou etapu. Víc už nemůžu dodat.