Neničme sochy! Špinarová na zastávce má své kouzlo. Zdrchaná rockerka se vrací z flámu

Když už se bronzová Věra Špinarová jednou objevila na zastávce trolejbusů u ostravského Husova sadu, měla by tam podle mého názoru zůstat. A to přesto, že syn zpěvačky Adam Pavlík volá po odstranění díla a s ním i signatáři petice, kteří se pasují na novodobé obrazoborce. A pokud prý objednavatel sochy, což je radnice Moravské Ostravy a Přívozu, dílo dobrovolně nedemontuje, hrozí dokonce Pavlík právním sporem.

Na vyhroceném konfliktu mě děsí odhodlání davu zničit umělecké dílo. Vrací se snad doba husitů, kdy zfanatizovaní reformátoři křesťanství plenili katolické kostely a kláštery a ničili gotické figurální sochy? Nešťastnou úlohu sehrávají i mnohá média, která dávají až příliš velký prostor Pavlíkovým obrazoboreckým výzvám, které pak nebezpečně rezonují v ulicích. Ničení soch ovšem do kulturní společnosti nepatří, to je zpětný chod dějin.

Při realizaci skulptury, která se měla stát poctou nedávno zesnulé ostravské hudební hvězdě, došlo k různým pochybením. Obvod Moravská Ostrava a Přívoz se neobtěžoval vyhlášením veřejné soutěže, ačkoliv šlo o dílo, které bude zdobit veřejný prostor možná i sto a víc let. Konšelé také zřejmě dostatečně nespolupracovali s Davidem Moješčíkem při samotném vzniku díla. Podle zpráv z tisku sice politikové sochařův ateliér navštívili, nevzali však s sebou komisi složenou z umělců, která by s Moješčíkem mohla komunikovat na jiné úrovni než jen banálními větami typu: „Pěkné, Mistře, možná si není úplně podobná, ale my tomu stejně nerozumíme. Moc pěkná socha, pane sochaři.“

Ostrava se přitom pyšní kvalitní Fakultou umění při Ostravské univerzitě, kde tamní katedru sochařství vede zkušený Jaroslav Koléšek. K Ostravě má velmi úzké vazby třeba žijící klasik současného českého sochařství Kurt Gebauer, který byl nominován na regionální Cenu Jantar za rok 2017. A zajímavým hlasem v „poradním uměleckém sboru pro realizaci sochy Věry Špinarové“, který bohužel nikdy nevznikl, mohli být i sochaři mladší a střední generace z Ostravy ctění i za hranicemi kraje, třeba Šárka Mikesková.

Autor díla David Moješčík za chyby radnice nemůže. Dostal zakázku a byl by hloupý, kdyby ji nevzal. Obrazně řečeno, pokud by mi stejní radní nabídli, že vydají mé „sebrané spisy“, nebudu starostce rozhodně radit, že má napřed vyhlásit výběrové řízení, které může nakonec rozhodnout, že místo mého díla vyjdou spisy Ireny Šťastné, Jiřího Neduhy nebo Jakuba Chrobáka.

Sochař Moješčík rozhodně neselhal. Charakterově ani jinak. Udělal, co po něm bylo žádáno, a asi nejlépe jak mohl. Pokud měli radní o soše jinou představu, mohli zaklepat o dveře dál. Třeba právě na Koléškův ateliér, na Kurta Gebauera, Davida Černého nebo klidně rovnou na Augusta Rodina (v Ostravě je přece možné cokoliv).

Od realistické pietní sochy se očekává, že její tvář bude zemřelé ikoně natolik podobná, že nikdo o podobě ani nezapochybuje. Zvláště, když jde o sochu de facto „lidové ikony“, jak byla zpěvačka doma vnímána. O průniku tváře Věry Špinarové s obličejem sochy z ateliéru Davida Moješčíka ovšem v těchto dnech pochybuje snad celá Ostrava. Umělec se ale srdnatě brání slovy, že jde jen o jakousi „esenci“ z mnoha podob zpěvačky, tak jak šel její život. Proč ne, na „esenci“ má sochař právo, vždyť ani zadavatel zakázky se až do chvíle odhalení nijak výrazně nevymezil vůči podobě skulptury.

Z několika úhlů se navíc bronzová tvář Věry Špinarové zpěvačce i podobá. Bohužel, pohled z ánfasu se úplně nevydařil, socha nicméně není dílem, na které se podíváme pouze jedenkrát. Osobně oceňuji, že Moješčík neměl potřebu zpěvačku retušovat podobným způsobem, jako kdyby její snímek vyšel na titulní straně společenského žurnálu. Moješčíkova Věra Špinarová je zdrchanou rockerkou, která se zrovna vrací z nočního tahu na Stodolní a na zastávce „u Baníku“ (tedy v Husově sadu) čeká na první ranní trolejbus.

V raných devadesátkách se stalo několikrát, že jsme s přáteli z legendárního klubu Černý pavouk potkali za rozbřesku právě Špinarku. Naše povadlé „gzychty“ zmožené probdělou nocí se potkaly se stejně zmučeným výrazem zpěvačky, která už měla nejslavnější éru za sebou. A pak jsme se všichni pokusili o poslední „opilecký taneček“, než se slunce vyhouplo nad obzor.

Taneční gesto na vinylové desce proto nechápu jako snahu zvěčnit zpěvačku v nějaké síni slávy, ale jako sympatický pokus o zlidštění celebrity. Však víme, že všechna sláva se stejně rovná polní trávě, proto je mi zdrchaná „pařmenka“ podvědomě blízká.

A možná k podobnému názoru časem dojdou alespoň někteří noční flamendři, kteří by dnes Moješčíkovo dílo nejraději roztavili. Vždyť rozpažené ruce Věry Špinarové nejspíše naznačují: „Vyser se na problémy a pojď mě obejmout! Zatančíme si poslední tanec, než pojede trolejbus. A jiskry z trolejí nám k tomu udělají ohňostroj!“