Komiks není o komiksu, říká před premiérou v Komorní scéně Aréna režisér Tomáš Dianiška

Proč právě Komiks?

Komiks od Viliama Klimáčka pro mě byla vůbec první divadelní hra, kterou jsem kdy přečetl. Bylo to na střední škole, kdy už jsem věděl, že by mě zajímalo stát se divadelníkem. Chodil jsem na elektroprůmyslovku, slaboproud, což mě nebavilo, a měl jsem trojku z chování za zmeškané hodiny.

Takže jsi pod lavicí četl divadelní hry?

Nechci, aby to vyznělo intelektuálně, ale místo do školy jsem chodil do knihovny.

Jak je to možné? Volný čas se dá přeci trávit tisíckrát jinak?

Neměl jsem peníze na to, abych chodil do hospody, ale spíše mě to tehdy ani nelákalo. Listoval jsem si tak ve všem, co mě bavilo, a jednou mi půjčili časopis Svět a Divadlo z roku 2003. Právě ten ročník, kde vycházel i Klimáčkův Komiks.

Co tě na této hře zaujalo?

Docela mě to dostalo, možná už jen tím, že šlo o mou první přečtenou hru, navíc měla jednoduchou skladbu, takže jsem ji rozuměl. Nešlo o žádnou velkou chytrost.

A jak tedy došlo k tomu výběru pro Komorní scénu Aréna? Byl to dlouhodobý záměr?

Když mě umělecký šéf Arény Ivan Krejčí požádal, abych něco napsal, už jsem věděl, že na to nebudu mít čas, proto jsem se rozhodl vybrat něco od Klimáčka. Poslal jsem jim asi pět textů a Aréna si vybrala právě Komiks.

Takže v Aréně máš dlouhodobě své příznivce, kteří vědí, co od Dianišky čekat?

S Ivanem se známe z Liberce, kde jsem byl v angažmá, dělal u nás tehdy dvě hry. A protože jsou Ostrava a Liberec od sebe velmi daleko, přespával v divadle, ve kterém byly na repertoáru mé čtyři hry. Ivan všechny viděl a líbily se mu, načež jsme se sešli i na Palmovce, kde režíroval Večer tříkrálový, a poté jsem měl možnost vidět pár jeho inscenací v Aréně.

V Aréně mají sehraný herecký tým, možná to bude vítaná změna hrát právě ve stylově odlišném kusu…

Ano, protože Ivan Krejčí chtěl pro své herce nasadit nějakou „blbost“, aby se mohli herci odreagovat. Říkal pič…nu, krátkou a rychlou věc, komedii, kde si zablbnou. V Aréně jsou to výborní hráči, říká se, že jde o takový ostravský Činoherák. Skvěle jim jde psychologicko-realistické herectví. Šéf chtěl zřejmě vyzkoušet jiný žánr.

V současnosti jsi poměrně vytížený, jak jde skloubit práce v Ostravě a hraní v Divadle pod Palmovkou?

Pendluju vlakem tam a zpět, mám skoro každý den večerní představení. Zatím mi spoje vycházejí, i když se bojím, že jednou nějaké představení nestihnu. Když tady skončím dříve zkoušku, stejně jsem v Praze až v pět. Kdyby měl vlak zpoždění, bude to problém. Tajemnice mi dala instrukce, že jakmile nebudu stíhat, musím jí okamžitě volat.

Co pro tebe znamená pracovat pro Komorní scénu Aréna?

Zpočátku jsem měl velký respekt, ale když jsme se blíže s herci poznali, zjistil jsem, že se nijak moc vážně neberou, je to prostě malinké, domácké a rodinné divadlo.

Jak bys čtenářům představil hru Komiks, prý s komiksem přímo nesouvisí?

Komiks není přímo o komiksu, je to povídková hra. Pojmenování je jen obrazné. Každá povídka je složena z miniaturních obrázků, které vycházely za sebou ve Světě a divadle co dva měsíce. Trvalo půl roku, než ses dozvěděl, jak vypadá celek. Koncepce je taková, aby vše vypadalo uměle, barevné paruky a kýčovitá scéna. Každá z povídek představuje mikropříběh s výraznou pointou. Je to rychlé, zkratkovité a úderné. Což vyžaduje výrazné a přesné hraní bez psychologizace, herci by v tomto případě měli exhibovat podobně jako v sitkomech.

Jsi především herec, ale také autor her a nyní se v Aréně uvedeš jako režisér. Co ti sedí nejvíce?

Určitě hraní. Zabývám se jim nejdéle a nemám až takovou zodpovědnost jako třeba režisér, který se musí dokázat rozhodnout a musí umět říct: tak takhle ne. A musí to umět vysvětlit. U hraní je pak štěstí, když se mohu na takového režiséra spolehnout, nechám se jím vést, protože mu věřím. Herectví je dílčí činnost, přeci jen režisér, i když to tak často nevypadá, je na tom jevišti hlavní osobnost. Režie je ale také příjemná, protože jsem si v Ostravě nevybral hru, na kterou nemám, jo, kdybych dělal třeba Čechova, už je to mnohem složitější. Žánru a stylu Klimáčka rozumím, navíc jej znám i osobně a už jsem dělal asi na třech jeho věcech. Snažím se psát podobně jako on a řekl bych, že máme i podobný styl humoru. Vím, jak to má vypadat, akorát tady na tento styl nejsou až tolik zvyklí, takže je to musím naučit, což je příjemné. „Můj“ soubor – Divadlo F. X. Kalby, který působí na Palmovce, už to zná, práce je rychlejší, slyšíme na sebe. Aréňáci si na mě museli nejdřív zvyknout. Není to těžké, jenom jde o jiný žánr, který má přesný timing.