Každá skladba je neopakovatelný originál, říká Martin Kasík o hudbě Leoše Janáčka před Hudebním maratonem

Martine, jste příznivcem maratonů? Jak se díváte na formát, v němž se ve čtyřech dnech rozezní pouze hudba Leoše Janáčka?

Moc maratónů jsem nezažil (ten dvaačtyřicetikilometrový ani jeden), takže to bude i pro mne dobrodružství. Vnímám to jako příležitost zažít v bezprostřední blízkosti různá díla téhož autora, což jistě přinese lepší vhled do skladatelovy hudební řeči a jeho uměleckého vývoje. Ne vždycky to musí být ku prospěchu skladatele, jsou takoví, kteří celý život „píší jednu skladbu“, takže jste „slyšel jednu a tudíž všechny“. Janáček samozřejmě takový ani omylem není, každá skladba je neopakovatelný originál.

Potkáváte se jako rodák z Frenštátu s Janáčkovou hudbou odmalička? V tom případě se vaše vnímání a rozumění jeho hudbě určitě značně proměnilo, je tomu tak?

Vyrůstal jsem na stejném folklóru, ze kterého rostla Janáčkova hudba, takže mi je přirozeně blízká. Vždycky jsem z ní cítil mimořádnou psychologickou hloubku, schopnost pár skromnými tóny vyvolat hluboké dojetí. Jeho dílo je pozoruhodnou sondou do samého nitra lidského srdce, bez velkých gest a slov. Postupně jsem si uvědomoval, že je Janáček rozkročený mezi romantismem a 20. stoletím – na rozdíl od ostatních autorů té doby je výsostně citový a současně moderní a originální.

Kterých klavírních skladeb Leoše Janáčka si nejvíc považujete a proč?

Ono je jich tak málo, že se mezi nimi nedá vybírat, všechny jsou skvělé. Nejexpresivnější a nejtragičtější je jistě jeho Sonáta, kterou Janáček nepochopitelně sám po prvním provedení zničil. Nebýt opisu prvních dvou vět (původně měla skladba tři části), ztratili bychom nejlepší českou klavírní sonátu v historii. Jeho cyklus V mlhách je jemnější, má blíže k impresionismu. Nejprostší, nejintimnější a mně osobně nejbližší je cyklus Po zarostlém chodníčku, který nejvíce odkazuje k lidové písni a k Janáčkovu kraji.

Je na Janáčkových klavírních skladbách poznat, že vycházejí z výborné znalosti klavírní faktury a technických možností tohoto nástroje?

Myslím, že nástrojovost Janáčka příliš nezajímala. V tom (a mnohém jiném) mi připadá blízký Beethovenovi, který prohlásil „když ke mně mluví Bůh, nemyslím na vaše skřipky“. Přesto, anebo možná právě proto zní jeho skladby originálně, netradičně. V klavírní faktuře kolikrát slyšíme cimbál nebo harmonium.  Janáček byl také známý tím, že si sám linkoval notovou osnovu, aby nebyl sváděn k blokové instrumentaci.

Právě cyklus Po zarostlém chodníčku byl původně napsán pro harmonium. Zkusil jste si jej někdy zahrát i na tento nástroj?

Nezkusil, ale je to jasně patrné například ve Frydecké panně Marii, kde píše velmi dlouhé tóny, které by vyzněly lépe na harmonium.

V rámci Hudebního maratonu Leoše Janáčka zahrajete vzácně uváděnou skladbu Capriccio pro levou ruku a dechový soubor. Janáček ji napsal pro jednorukého pianistu Otakara Hollmanna, který přišel o pravou ruku během I. světové války. Jaká je to skladba?

Je velmi zvláštní, hlavně instrumentací – mnoho důležité hudby tam například hraje tuba – nástroj, které se používá skoro výhradně v doprovodu. Janáček byl původně k napsání koncertu pro levou ruku skeptický. Chudáka Hollmanna na první schůzce dost odbyl – doslova prý řekl, že psát pro jednorukého klavíristu je jako tančit o jedné noze. Pak zřejmě změnil názor, ale musel mít k napsání Capriccia jiný, ryze osobní důvod. Na Hollmanna moc nemyslel, protože mu ani nedal vědět, že koncert napsal.

Doktor Bohumír Štědroň v Capricciu viděl „ohlas radostné pohody v době lásky k paní Kamile, a to všemu navzdory“. Souhlasil byste s jeho výrokem?

Je to možné, Janáček dal Capricciu podtitul „Vzdor“. A od té doby, co Janáček Kamilu Stösslovou poznal, snad nenapsal nic, co by jí nebylo inspirováno. Byl to vůbec podivný vztah. Kamila byla pro Janáčka jedinečnou múzou, přitom to ale byla prostá žena, která jemu ani jeho hudbě nerozuměla – v podstatě jí byl Janáček lhostejný. Ale nakonec to nebylo vůbec podstatné – bez ní bychom neměli Lišku Bystroušku, Sinfoniettu, je v podstatě zodpovědná za víc než polovinu Janáčkova díla.

Myslíte, že nevýhodou a méně častým prováděním Capriccia je právě její originální instrumentace?

Asi ano. Janáček si byl vědom, že party trombónů a tuby jsou na hranici technických možností těch nástrojů. Prý taky v žertu poznamenal, že je to snad poprvé, co členové České filharmonie jsou nuceni doma cvičit.

Prý se dokonce skladatel o této skladbě vyjádřil, že je „samá schválnost a vtip“. Můžeme tyto atributy skutečně zaslechnout?

Je to jasné už jenom z toho, když vám tuba začne hrát elegantní tanec. Ale je to humor janáčkovsky břitký.

Co všechno musí zvládnout v koncertu vaše levá ruka? Dostane pořádně zabrat?

Ano, protože hraje „za dva“. Musí taky zvukově zápasit se všemi těmi trombóny atd., jsou tam velmi netradiční postupy, figurace, které nikde jinde nenajdete. Klavírista musí být ve formě a dobře rozehraný, jinak se taky může „zadřít“.

Na hudebním maratonu se také představíte v doprovodu sopranistky Kateřiny Kněžíkové a barytonisty Romana Hozy. Zazní Janáčkova Moravská lidová poezie v písních a Ukvalská lidová poezie v písních. Můžeme v obou písňových cyklech pozorovat rozdílnosti a specifičnost? 

Jsou si v podstatě blízké, řekl bych, že Ukvalská poezie je prostší, pochopitelně je ten cyklus také mnohem kratší. Moravská lidová poezie je bohatší už jenom pro ten větší zeměpisný záběr.

Jak je koncipována v těchto úpravách klavírní stylizace? Je klavír rovnocenným partnerem v hudebním dialogu?

Je velmi originální, většinou zvukově křehká, ukazuje na lidové nástroje, hlavně cimbálovou hudbu. Naprosto geniálně podtrhuje náladu jednotlivých písní. Je pozoruhodné, že se Janáčkovi podařilo současně vyvolat dojem lidové písně a současně velmi originálně pracovat s harmonií.

Jaké místo zaujímá hudba Leoše Janáčka ve vašem žebříčku hodnot?

Je samozřejmě na vrcholu. Myslím, že na této úrovni už nemá smysl srovnávat. Bach, Mozart, Beethoven, Chopin, Brahms, Dvořák, Janáček – to jsou světy samy o sobě, jeden vypráví o Bohu, jiný o člověku, o přírodě a podobně, ale nelze je vůbec mezi sebou kvalitativně porovnat.