Centrum Opavy ovládli světlokopi. Inspirativní světelná výstava probíhá ve čtyřech galeriích

Světlo v kahanu či v čelovce na přilbě bylo pro horníky otázkou života a smrti. A celou šichtu se těšili, až opět vyfárají na světlo boží. Anebo alespoň pod lustry a zářivky hospod za branami šachty, když si odmakali odpolední směnu. Obdobně se ke světlu mohou upínat i vizuální umělci. „Světlo je pro ně materiál sui generis. Některé instalace v proměňujícím se světle výrazně mění svou podobu i obsahy, některé při absenci světla zanikají,“ říkají strůjci opavské výstavy λ ~ viditelné, neviditelné, kurátoři Jakub Frank, Matěj Frank a Martin Klimeš.

Světlokopy je třeba hledat v Galerii Cella, ve Slezance, v Matičním domě a v bývalé telefonní hovorně u hlavní pošty. A rozpoznatelní jsou docela snadno. Svítí. Pokud tedy nedojdou baterky. Každý světlokop ale do světelného spektra rube s jinou silou. Některý zlehka až oduševněle, jiný bláznivě až perplex, další interaktivně ve směru k divákovi i k architektuře výstavního prostoru. Nostalgie se střídá s černým humorem, rauš s modlitbou v kostelní kapli. V každém případě je to výstava pro všechny generace, však se světelnými efekty pracují odpradávna eskamotéři všeho druhu právě proto, aby přilákali početné publikum.

Vstup na výstavu ve Slezance. (Foto: Ivan Mottýl)

Prohlídku je nejlépe začít ve Slezance u cihlové „nohy“ gotického mariánského chrámu za Slezským divadlem. Slezanka je někdejším nákupním centrem z éry raných sedmdesátek a aktuálně jedna z nejdiskutovanějších staveb v historickém středu Opavy. Zbourat, nebo zachovat? Světlo do problému vnese až nové zastupitelstvo města. Nestor mezi opavskými kurátory Martin Klimeš ale právě dokazuje, že využití části Slezanky pro galerii je dobrá vize. Vždyť v Ostravě se v galerii proměnil celý bývalý hobby hypermarket Bauhaus.

Expozice ve Slezance. (Foto: Ivan Mottýl)

Umělecké světlo do Slezanky vnáší například neonová instalace Pavla Korbičky (narozen 1972) z Brna, která znázorňuje světelnou stopu fyzického pohybu tanečníka. Konkrétního jedince, návštěvník má k dispozici i video s tanečním výstupem. Korbičkova světelná kresba je pokusem „zviditelnění neviditelného“, jak napovídá název celého projektu. Obdobně lze „zastavit“ v neonu třeba filmové záběry s vášnivou gestikulaci Adolfa Hitlera nebo proslulý skok punkového bouřliváka Iggyho Popa do diváků. Ve vystaveném díle je kus nostalgie po neonových reklamách na krámech tuzemských obchodů. Ale třeba i po šedesátých letech, kdy Karel Malich trojrozměrně kreslil drátem.

Práce Libora Novotného. (Foto: Ivan Mottýl)

Hříčka ostravského umělce Libora Novotného (1979) s názvem Světelné záření má několik vrstev. Návštěvník se instalaci na hraně vizuální poezie možná napřed pousměje, v důsledku je nucen i k zamyšlení. Třeba nad tím, co může vzejít ze současného konfliktu „sluníčka“ liberální demokracie s „temnem“ vypjatého nacionalismu. Dílo dokazuje, že černá zůstává černou i v záři reflektorů a možná vyzývá k multikulturní toleranci, ovšem s typickým sarkasmem, který je součástí většiny Novotného prací. Bílá je pouhý stín černé, vybledlý a šedivý.

Noční světlo Richarda Loskota. (Foto: Ivan Mottýl)

V Matičním domě (Matiční 2) nedaleko Slezanky se Richardu Loskotovi (1984) z Ústí nad Labem vydařil bezprecedentní citový atak. Alespoň pro ty z návštěvníků, kteří někdy v životě spávali v ložnici, do níž pronikaly záblesky projíždějících automobilů či jiných dopravních prostředků. Sám jsem taková představení prožíval každé prázdniny u babičky v jednom pošumavském městečku, kde se na stěny a strop ložnice po celou noc promítala přízračná světla modelovaná okenními rámy i vzorkem na zácloně.

Světlokop Richard Loskot tohle světelného divadlo schoval do kukaně, která připomíná peep-show. Netančí zde lepé děvy, nýbrž sentimentální vzpomínky na dávné barvy noci. Sám už je nevídám, spím v pokoji s výhledem do tichého dvora. Pro miliony našinců je to ale pořád každodenní realita, pokud tedy okna neobrní neprůsvitnými žaluziemi. Loskot s pomocí technologií zadokumentoval jev, který lze v reálném bytě nazvat každodenním spontánním uměním. Pro mnohé diváky je to ovšem neviditelné umění, a to už jsme opět u názvu výstavy: λ ~ viditelné, neviditelné.

Perplex Jiřího Suchánka. (Foto: Ivan Mottýl)

Ve stejné budově rozehrál tanec světel a zvuků také světlokop Jiří Suchánek (1979) z Brna. Instalace nazvaná Perplex působí na laika trochu jako scéna ze sci-fi filmu, od níž se ovšem nelze jen tak odtrhnout. UFO. Suchánek vytvořil kinetické dílo, které využívá principů násobných odrazů, koncentrací a odlesků zvuku i světla. Fyzik by ocenil i další „vychytávky“, básník má pocit, že se ocitl třeba v rauši nějaká básně z díla Allena Ginsberga.

λ ~ viditelné, neviditelné. Určitě návštěvníkům doporučuji také instalaci pražského výtvarníka Martina Janíčka (1961), který v Galerii Cella představuje jakousi „industriální vitráž“. A práci Jitky Rufferové (1990) z Brna, jež v telefonních hovornách zavěsila svítící jmelí.

Instalace Martina Janíčka. (Foto: Ivan Mottýl)

Světlokopi v Opavě pracují s různou frekvencí světla, které lidské oko vidí jako barvy. Od červeného světla s nejnižší frekvencí a nejdelší vlnovou délkou (značkou pro vlnovou délku je řecké písmeno lambda – λ) až po fialové s nejvyšší frekvencí a nejkratší vlnovou délkou. Jana Bernartová (1983) z Prahy se ovšem ve Slezance dobře baví tím, že barva může být i pouhou šalbou.

Ultramarín Jany Bernartové. (Foto: I. Mottýl)

Barva je tak trochu klam. Existují třeba vzorníky barev, jenže i ty se díky kvalitě tisku barevně odlišují od továrně namíchaného odstínu. Také dílo Ultramarín Extra Blue II. Jany Bernartové má odlišnou barevnost, než jak ho teď vidí na fotografii čtenáři Ostravanu. Lidské oko, světelné podmínky a moderní technologie si totiž s barvami všemožně pohrávají, takže „pravda barvy“ selhává. Světlo je mámení! λ ~ viditelné, neviditelné. Název výstavy byl vybrán přesně, doslova s pečlivostí vynikajícího optika.

*

λ ~ viditelné, neviditelné. Otevřeno do 26. října (kromě pondělí) od 11.00 do 18.00 hodin. V úterý 23. října v 17.00 hodin se uskuteční komentovaná prohlídka. V pátek 26. října v 18.00 křest katalogu výstavy ve Slezance, v Matičním domě koncert Jiřího Suchánka a poté ve Slezance vystoupení Martina Janíčka. Vystavují: Jana Bernartová, Martin Janíček, Pavel Korbička, Richard Loskot, Libor Novotný, Jitka Rufferová a Jiří Suchánek. Výstavu připravil spolek Bludný kámen.