Pohádka Haló, Jácíčku ve Staré aréně je milá, jemná a něžná jako tvorba Daisy Mrázkové
21.10.2018 18:48 Ladislav Vrchovský Divadlo Recenze
Jednu z nejoblíbenějších knížek pro děti Haló, Jácíčku od Daisy Mrázkové zdramatizoval Antonín Dvořák, který je zároveň dramaturgem inscenace uváděné od neděle ve Staré aréně v Ostravě. Se svými studenty z Janáčkovy konzervatoře ji režijně nastudovala Miroslava Georgievová. Hudbu k inscenaci napsal Vladislav Georgiev, autorkou scénografie a kostýmů je Kateřina Kazická. Ta navrhla i loutky, které vyrobila Daniela Holušová. V neděli se ve Staré aréně odehrály premiéry pohádky v obou hereckých obsazeních.
Robin Ferro, H. Kučová a K. Koudelová při dopolední premiéře.
Foto: Olga Zmelíková
Scéna je velmi jednoduchá: na plátně namalované obrazy se obměňují jednoduchým obrácením na druhou, jiným motivem pomalovanou stranu. Není tak problém vytvořit iluzi krajiny se stromem, který vypadá jako slon, nebo s jiným stromem. Stačí modrý průhledný kus tylu a hned je tu lesní tůň. Iluze nočního hvězdného nebe se dokonce dá vytvořit pouhým vyprávěním vleže na zádech se zmínkou o hvězdách. Stačí pár klacíků a šišek a hned jsme v lese. Dramaturg a režisérka pracují stejně jako autorka knihy Daisy Mrázková s fantazií a představivostí.
Vladislav Georgiev coby autor hudby vytvořil jednoduchou, lehce zapamatovatelnou jemnou melodii. Hadrové vycpané loutky zajíčka Jácíčka, Veverky a protivného Krtonožky loutkoherci rozehrávají jednoduše tím, že je rukama uvádějí do pohybu. V rolích Jácíčka alternují Jakub Georgiev a Robin Ferro, Veverku hrají Barbora Sedláčková nebo Hana Kučová a Krtonožku, slona a tůň vytvářejí Markéta Bílková střídavě s Kristýnou Koudelovou.
Antonín Dvořák ve své dramatizaci neusiluje o převyprávění celé knížky a všech příběhů a situací, které prožívají Jácíček a Veverka. Do ani ne hodiny trvajícího představení by se obsah knihy ani nevešel. Vybrány tedy byly jen některé pasáže či situace. V nich se jedná hlavně o přátelství jako takové, ale také o existenciální otázky na to, kdo jsme, jací jsme a zdali by se dal svět pouhou myšlenkou změnit k lepšímu. Zmínka o tom, že rozbité vosí hnízdo vypadá úplně stejně, jestliže je rozbité schválně nebo náhodou, vede k hlubšímu zamyšlení, i když končí humornou pointou.
Na začátku se Jácíček seznámí s Veverkou, postupně pak meditují třeba nad rozbitým vosím hnízdem, nad brýlemi, skrze které je svět vidět buď velice zblízka nebo hodně vzdálený, velká plocha je věnována slonovi a jeho osamělosti. I když se inscenátoři ne zcela úspěšně vyrovnali s problémem vzniklým charakterem předlohy – nejedná se dramatický text, ale o vyprávění – díky živému a energickému způsobu, jakým je text k inscenaci v hereckém projevu podáván publiku, se daří i jistou popisnost potlačit do pozadí a děti v hledišti se nenudí.
Jednoduché, krátké hudební předěly mezi jednotlivými minipříběhy jsou vítaným osvěžením. Nejpoutavější jsou však ty chvíle, ve kterých se v hracím prostoru odehrává dramatická situace. Chvíle, kdy Jácíček s Veverkou hledají růžovou myšlenku, kdy se na ně osopí Krtonožka a rozhovory se slonem nebo scéna s lesní tůní patří k nejpoutavějším chvílím v představení.
Inscenace má poetiku textů Daisy Mrázkové. Je v ní její něha a lyrika, jemnost a humorný nadhled. Účinkující (recenze je psána z druhého, odpoledního uvedení) se zdárně vyrovnávali s okamžiky vážnějšími i veselejšími. Jakub Georgiev dokázal ztělesnit rozvernost i pochmurnost vyplývající z nevyspání. Barbora Sedláčková vybavila svoji Veverku dívčím půvabem a jemností, zejména pak veselou hravostí. Markéta Bílková dala Krtonožkovi odpovídající protivnost a velmi zaujala (i díky režijnímu řešení) v situacích, ve kterých vystupuje v roli slona. Všichni tři pak velice hezky zpívali.
Poněkud těžkopádně vypadá přechod ze scény s lesní tůní k rozpravě o brýlích, také díky tomu, že se hra o blízkém a dalekém odehrává převážně na podlaze a ne všichni diváci vidí, co se na hrací ploše vlastně děje. Také poslední výstup herečky ztvárňují Krtonožku s jejím přerodem z nerudné postavy v úsměvnou a veselou by zasluhoval konkrétnější identifikaci.
Celek je i přes zmíněné malé nedostatky velmi příjemným rodinným představením, které lze bez obav doporučit všem rodičům s dětmi od čtyř let (díky dobré herecké práci s intonacemi v mluvním projevu se však nebudou nudit ani menší děti). A že se návštěva tohoto představení může stát bohatým zdrojem nápadů pro hry rodičů s dětmi o čemkoliv, co nabízí příroda a vůbec svět kolem nás, o tom se zcela jistě přesvědčí každý návštěvník.
Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.