Janáčkův Osud: Druhé ostravské premiéře vévodily výkony Veroniky Holbové i Josefa Moravce

Janáčkovo dílo vášně, trpkosti a zklamání podruhé opanovalo jeviště Národního divadla moravskoslezského. Osud je jeho čtvrtá opera, která vznikla bezprostředně po Její pastorkyni. Horečnost a chvat, s nimiž se Janáček pustil do nového díla, byly motivovány osobními zážitky. V létě roku 1903 se skladatel v Luhačovicích seznámil s manželkou lesního správce na Ledečsku, paní Kamilou Urválkovou. Osudové setkání a citové vzplanutí, z něhož Janáček doslova vytěžil podstatnou část své další tvorby, se pokusil umělecky vyjádřit právě v této opeře. Byl to jeho poslední dramatický útvar, který se neopíral o silnou literární předlohu, a Janáček dobře věděl proč.

Z úvodu inscenace opery Osud. (Foto: Martin Popelář)

Ostravské nastudování má několik erbovních motivů. Jedním z nich je postava naběračky vody, která se objeví na pódiu hned v prvním dějství během předehry. Tříčtvrťová valčíková stylizace orchestrální introdukce přivádí na scénu pestrou paletu lázeňských hostů v typickém lázeňském mumraji, který autorka kostýmů Simona Rybáková vyladila dle dobové módy i rázu jednotlivých scén. V prvním dějství si vedli dobře barytonista Jakub Kettner a především sopranistka Veronika Holbová. Hudba je zde nejpestřejší a atraktivní. Orchestru pod taktovkou Jakuba Kleckera se podařilo vystihnout řadu nálad – od sborových čísel až operetně laděných k dramatickému patosu monologů a dialogu obou milenců. Scéna na kolonádě zazářila svěžími tóny v janáčkovské travestii vídeňského valčíku, který zdařile evokoval rozprouděnou náladu, ale i jemnou parodii měšťanského prostředí.

Z inscenace opery Osud, sobotní obsazení. (Foto: Martin Popelář)

Zajímavě vyzněly vstupy sólové violy a klavíru, které spolu s orchestrem velmi novátorským způsobem hudebně asociovaly dobovou atmosféru. Ta je četnými symboly naznačena i na jevišti, například dřevěnými tenisovými raketami a barevně i stylově pojatými kostýmy. Některé sekvence, např. během škádlení dvojic, jakoby vypadly z typického filmu pro pamětníky. Svůj význam mají i barevné fábory sboristů, symbolizující vlajku České republiky, naprosto fantasticky Janáček ve své hudbě zdůraznil vyloženě parodické pasáže, jež můžeme slyšet ve scéně nácviku sboru s učitelkou Stuhlou. Tu ztělesnila s menším úspěchem než Eva Dřízgová-Jirušová během čtvrteční premiéry Zuzana Jeřábková. Klavírní vstupy zde obsahují intervalové pasáže typické pro sborové rozezpívání, které posléze vyústily v krásně gradující sborový zpěv písně Naše zlaté sluníčko.

Z inscenace opery Osud. (Foto: Martin Popelář)

Absolutně jiný charakter má Janáčkova hudba během setkání Živného s Mílou. Zatímco tenorista Josef Moravec musel zvládnout výrazově strhující parlando a prudce vzedmuté tóny, Míla Veroniky Holbové vyzněla v měkčím a poddajnějším tónu. Druhé dějství oplývá imitačními úryvky a motoricky hybnými sčasovkami, které vystihují stísněnou neklidnou atmosféru v domácnosti Živného. Nejsilnějším momentem expresivně vzrušené hudby je zde půvabná scénka Míly a malého Doubka s otázkou „Mami, víš co je láska?“

Dějový spád má nesilnější místo v tragické smrti matky a Míly, která má všechny atributy Janáčkova rapsodicky strhujícího hudebního dramatismu. Postavu šílené matky ztvárnila Jitka Svobodová bohužel v hlasové indispozici. Třetí dějství okouzlilo hudebně sugestivním znázorněním bouře. Temně barevný mužský sbor zde v ponurém líčení živlů zapůsobil velmi přesvědčivě. Skvěle koncipována je také scéna, v níž konzervatoristé předvádějí výjev malého Doubka s matkou.

Z inscenace opery Osud. (Foto: Martin Popelář)

Stěžejní part Živného, kterého v sobotu ztvárnil Josef Moravec, kulminuje ve třetím dějství. Jeho velký monolog patří k tomu nejtěžšímu v Janáčkově operní literatuře. Patos i dojetí se Moravcovi dařilo vyjádřit v optimálním poměru, v dynamicky nejsilnějších a výškově extatických pasážích však jeho hlas postrádal jistotu a především lepší artikulaci, v níž mu ne každé slovo bylo rozumět. V celkovém pohledu však Moravec podal úctyhodný výkon, který se určitě bude vyvíjet. Z dalších sólistů nejvíc vynikla sopranistka Veronika Holbová, jejíž Míla měla ideální pěvecké i výrazové vlastnosti. Pěkně zněl baryton Lukáše Zemana i tenor Rudolfa Medňanského.

Orchestr Národního divadla pod taktovkou Jakuba Kleckera hrál znamenitě. Zejména znázornění bouře na počátku třetího dějství bylo velmi sugestivní, ale nádherně vyzněly také sólové nástroje jako viola, pikola, lesní roh apod.

Z inscenace opery Osud. (Foto: Martin Popelář)

Nedostatkem ostravské inscenace je místy nepřesvědčivá režie Jiřího Nekvasila. Scéna smrti Míly a její matky skokem z okna je realizována tak podivným způsobem, že jistou dobu není vůbec jasné, co se vlastně stalo. Dramatické místo však má pěkný závěr, když přinesou Žán a Nána pouze jejich šaty a položí tyto „obaly“ na zem. Topornost se projevuje také v pohybu a charakteristikách některých postav, které na scéně působí prkenně a škrobeně.

Nejsilnějším prvkem inscenace je hudební a vizuální složka. Sólové, sborové výkony a hudební doprovod se v Ostravě nepodceňují. Stejně tak zapůsobila vyvážeností a synchronizací scéna Daniela Dvořáka, videoprojekce Otakara Mlčocha a již zmíněné kostýmy Simony Rybákové. Jako dramatický stmelený celek však ostravské inscenaci chybí důraznější vedení všech postav a režijně přesvědčivější znázornění klíčových momentů díla.

Čtěte také: Recenze první premiéry ostravského nastudování opery Osud