Janáčkovo operní prokletí jménem Osud? Zdařilá ostravská inscenace vyvrací mnoho zažitých mýtů

S žádnou svou operou nebyl Leoš Janáček tak nespokojen jako s Osudem. Výhrady však obecně směřovaly nikoli k hudbě, nýbrž k literární předloze, kterou si Janáček načrtnul prózou sám, inspirován konverzační Charpentierovou Louisou – operou francouzského skladatele, kterou slyšel v Praze v roce 1903, jakož i Čajkovského Evženem Oněginem. V Osudu je sice narážka na skutečný příběh Kamily Urválkové-Choutkové, ale řada dalších motivů je podnícena osobními zážitky a zkušenostmi skladatele.

Prubířským kamenem se ukázala být literární předloha. Tu Janáček nejprve poslal dvacetileté brněnské učitelce Fedoře Bartošové, která měla vypracovat veršované libreto.  Po mnoha peripetiích a kritických odsudcích literárních osobností (Max Brod aj.) si skladatel odtrpěl své také intrikami tehdejšího pražského vinohradského divadla, kam operu Osud zadal k prvnímu provedení. Dílo se léta odkládalo a Janáček se dokonce rozhodl bránit svá práva soudně, přesto se provedení Osudu za svého života ani v Brně ani v Praze nedočkal.

Z inscenace opery Osud. (Foto: Martin Popelář)

Ostravská inscenace zdařile vyvrací řadu mýtů, kterých se o této Janáčkově opeře za léta nahromadilo víc než dost. Osud je situován na lázeňskou kolonádu Luhačovic, do tísnivého ovzduší městského bytu a v závěru do foyeru konzervatoře. Výtvarník scény Daniel Dvořák vytvořil jako ústřední scelující motiv inscenace symbol klaviatury, která definuje a ohraničuje prostor a stává se jakousi tichou rezonancí tvůrčího i lidského zápasu Živného – Janáčka o dokončení, případně nedokončení svého díla – života. Dvořák v prvním dějství využil řadu zajímavých scénických prvků – od tryskajících lázeňských pramenů, přes listování v časových pohlednicích až po dusivý interiér bytu s šílenou matkou – jeho scéna vždy slouží celku, je minimalistická a monolitní. Poslední dějství mělo scénograficky největší dynamiku. Videoprojekce Otakara Mlčocha má největší prostor v prvním dějství, ve druhém se připomene vizuální ilustrací pádu matky, která strhne dceru Mílu sebou.

Kostýmy Simony Rybákové příjemně korespondují s černobílou klaviaturou, která obtéká scénu:  povedeně rezonují zejména světlé tóny kostýmů lázeňských hostů. Ve druhém dějství Rybáková zdůraznila symboliku barev akcentací černé a fialové, ilustrující nebezpečí a plíživé zlo. Její kostýmy nepostrádají funkčnost, ale i příjemnou eleganci, která nepůsobí pouze coby secesní retrospektiva, nýbrž i jako svým způsobem moderní analogie k současným trendům módních návratů a kontaktů s minulostí.

Z inscenace opery Osud. (Foto: Martin Popelář)

Režie Jiřího Nekvasila vychází z dobré znalosti námětu i dosavadních provedení této opery. Osobní interes je zřejmý také z historické chronologie a rodinné tradice: režisérův otec Osud inscenoval v roce 1978 v Českých Budějovicích a současný šéf Národního divadla moravskoslezského se tak mohl opřít nejen o vlastní fantazii, ale také o uměleckou komparaci a autentické vzpomínky. Nekvasilův Osud se jeví jako postmoderní dílo na pomezí fantazie a reality. Svým pojetím vyvrací zažité klišé o nedokonalém libretu a vrhá veškerou intenzitu k tvůrčí svobodě skladatele, v jehož životě a díle se stírají hranice mezi realitou, vzpomínkou a tvůrčím dílem. Tyto dějové náznaky ve třetím dějství Nekvasil účelně vygradoval do virtuózní umělecké koláže, která Osud sbližuje s avantgardními postupy Janáčkových Výletů páně Broučkových a poslední opery Z mrtvého domu. Také dramaturgie Evy Mikuláškové obstarala zodpovědnou uměleckou spojnici mezi dílem a jeho inscenátory. Jedním z problémů ostravské inscenace je pohybová složka. Povedlo se výrazově silné, metaforické stínování blížící se hrozby Žánem a Nánou, které predikuje katastrofu v podobě vraždy a sebevraždy matky a Míly. Obecně je však Nekvasilovo pojetí pohybu postav na scéně prvoplánové, nedořešené a nezáživné. Naopak osvěžující jsou baletní sekvence Yago Catalinase Heredii v postavě nalévačky vody a také v kohoutkovi ve třetím dějství.

Linda Ballová a Martin Šrejma. (Foto: Martin Popelář)

Martin Šrejma skladatele Živného vystihl jako plastickou, velice zajímavou figuru. Šrejma účelně šetřil gesty, jeho Živný nebyl hypertrofický ani překotný a reagoval na jednotlivé dějové sekvence a katastrofy s pronikavou psychologií a pozvolnou gradací, která vyvrcholí ve třetím dějství. Současně Šrejma zazpíval výškově extrémně přepjatý pěvecký part s elegantní lehkostí a intonační jistotou.

Jeho partnerku na premiéře vytvořila slovenská sopranistka Linda Ballová, která Mílu pojala rovněž s lehkostí a bez přehnaného patosu. Povedlo se jí vystihnout jemné nuance pochybností během nečekaného setkání s Živným na lázeňské kolonádě, stejně jako emocionálně přesvědčivé vyprávění o době, kdy ji Živný opustil. Ballová přesvědčila i lahodnou hlasovou barvou, dynamickým rozpětím a zřetelnou artikulací.

Linda Ballová. (Foto: Martin Popelář)

Femme fatale Janáčkova Osudu však nebyla ona, nýbrž její matka, ztělesněná Petrou Alvarez Šimkovou. Ta se v prvním dějství jen mihne, zato v druhém se stává ústřední temnou postavou, kterou hudebně charakterizují disonantní souzvuky parodických napodobenin zpěvu Živného o zmenšenou oktávu níž. Petra Alvarez Šimková zazpívala dynamicky exponovaný part s démonickou posedlostí, byla iracionální, nevypočitatelnou hrozbou a neřízenou střelou, která vinou zažitých rodinných stereotypů byla ponechána svému osudu, aby mohla dokonat dílo chaotické zkázy. Její hrozivý, temný i exaltovaný alt byl jednou z nejsilnějších domén premiéry.

Také v dalších úlohách se na premiéře sešly znamenité výkony, které prezentovali Petr Levíček jako doktor Suda, skvělý barytonista Roman Hoza v roli malíře Lhotského a zejména dokonale úchvatný Lukáš Bařák, který se zaskvěl v závěrečné parodii malého Doubka a jeho maminky a převedl nejen své mimořádné pěvecké nadání, ale i hereckou přesvědčivost a pohybový talent.

Slečna Stuhlá Evy Dřízgové-Jirušové vsadila herecky na zbytečně přehnaná gesta a afekt, kterému ve srovnání s dalšími postavami chyběla přirozenost. Velmi šikovně zazpíval pěvecky obtížný part malého Doubka mladičký Ondřej Mager, v drobnějších rolích zaujali především poeta Václava Čížka, student Rudolfa Medňanského, ale i řada dalších.

Z inscenace opery Osud. (Foto: Martin Popelář)

Výraznou a progresivní funkci má v Osudu sbor, s nímž Janáček zacházel velmi invenčně. Sbor Národního divadla moravskoslezského pod vedením Jurije Galatenka opět ukázal, že Janáčka prostě umí a dokáže ho zazpívat autenticky. Působivé bylo střídání ženské a mužské části sboru, jako vynikající lze hodnotit srozumitelnost zpěvu, výraz a barevnost jednotlivých hlasových skupin.

Jednou z největších předností ostravské inscenace je hudební nastudování dirigenta Jakuba Kleckera. Už listování partiturou naznačuje, že se zde setkáváme s interpretačně nesmírně obtížným dílem, které je však hudebně životné a nesené žhavým lyrismem a prudkou dramatičností. Každé dějství má svou hudební myšlenku, která je odvozena z osudového motivu, shodného s klíčovou otázkou malého Doubka „Víš co je láska?“. Orchestr Národního divadla moravskoslezského se popral se svízelnými party srdnatě. Znamenité byly jednotlivé nástrojové sekce, z nichž se sluší vyzdvihnout zejména rytmickou, žesťovou a dřevěnou dechovou skupinu, méně se tentokráte dařilo smyčcům, včetně náročného houslového sóla.

Z inscenace opery Osud. (Foto: Martin Popelář)

Jakubu Kleckerovi se podařilo hudebně vzkřísit velmi barvitého a dynamicky až satyrského Janáčka, který v prvním dějství zpočátku intenzitou trochu zastiňoval pěvce. Tato disproporce se však přiblížením scény divákům i postupně rostoucí vyvážeností celkové dynamiky orchestru a zpěváků úplně vytratila. Klecker představil hudbu Osudu jako emocemi vrchovatě napěchované dílo, v němž není nouze o valčíkovou tanečnost a plenérovou slunnost, subjektivní lyriku i vyhrocenou dramatičnost.

Šokující a odvážné jsou rovněž avantgardní hudební prostředky, které Janáček zvolil: moderně vyzněly promluvy sólového klavíru, sborové pasáže i zjevné ironické momenty, svědčící o očividném nadhledu skladatele, který v posledním dějství de facto představil novátorské postupy divadla na divadle a prolínání skutečnosti s fantazií.

Janáčkův Osud se dočkal v Národním divadle moravskoslezském invenční a důstojné inscenace, která potěšuje v několika důležitých aspektech. Jednak ukazuje, že libreto nemusí být jediným zdrojem k odsouzení celého, zejména hudebně úchvatného díla. Současně se vyjevilo, že osudový zápas o lidské štěstí a umělecký výraz se Janáčkovi podařilo v tomto díle vyjádřit – díky vynikajícímu nastudování a výkonům všech – s jedinečnou originalitou a smělostí, která dodnes bere dech.

Čtěte také: Recenze druhé premiéry ostravského nastudování opery Osud