Spanilá jízda ostravského nevkusu pokračuje v Husově sadu. Ani socha Věry Špinarové se nepovedla

Připomínání trojice osobností, které městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz vyhodnotil jako s Ostravou úzce spjaté, tedy zakončila odhalená socha Věry Špinarové. Ta je na rozdíl od předchozích dvou ryze ostravskou personou a často byla skloňována jako symbol překonávání perifernosti Ostravy. Domácí publikum jí zbožňovalo pro její ryzost, upřímnost a především proto, že zůstala takzvaně nohama na zemi a věrná svému regionu. Fenomenální zpěvačce, která opanovala svým suverénním hlasovým projevem hitparády minulého režimu, tedy vznikl v Ostravě pomník.

Vpravo autor sochy David Moješčík při odhalování. (Foto: Aleš Honus)

Na celém projektu je stejně jako u dvou předchozích realizací trestuhodný samotný přístup radnice centrální městské části, která ignoruje dobré mravy a osvědčené principy, jak nakládat s veřejným prostorem. Mám na mysli způsob zadávání takovýchto projektů. Třicet let po revoluci se v centrální části třetího největšího města ČR nedaří sublimovat transparentní, otevřený a demokratický model přístupu k veřejným prostranstvím a k umění v něm přítomném (jednou z mále výjimek je nová piazzeta u Komerční banky).

Na odhalení se přišly podívat davy lidí. (Foto: Aleš Honus)

Ostrava, která má svou fakultu umění a svůj ateliér sochařství, jehož základnu budoval velký sochař Marius Kotrba, Ostrava, která má svůj útvar hlavního architekta, Ostrava, která má svou webovou databázi soch ve veřejném prostoru a především bohatou sochařskou tradici, tahle Ostrava, tedy její centrální obvod se dopouští tak banální a zároveň tak fatální chyby nevypisování otevřené sochařské soutěže na exteriérové sochy. Přitom soutěž je jedinou platformou, jak se co nejobjektivněji dobrat ke kvalitnímu výsledku. Za tuto kvalitu by měla odpovídat odborná komise, vždyť to všichni známe. Na účet městského obvodu se již v minulosti nejen skrze Ostravan.cz snesla za takovýto nekompetentní přístup oprávněná vlna kritiky. Odhalením sochy Věry Špinarové se jen znovu obnažuje bolavý zub.

Je tohle opravdu Věra Špinarová. (Foto: Aleš Honus)

Ostuda se zvýraznila tím, že se vztahuje k tak silné a k tak populární ostravské osobnosti jakou byla právě Věra Špinarová. Z pozorování přístupu Davida Moješčíka, který jsem měl možnost v nedávných realizacích vysledovat, jsem nabyl dojmu, že sochař se pokouší o co nejvěrnější přepis portrétovaných osobností, přičemž u dvou předchozích k naplnění tohoto nastoleného principu i víceméně došlo. U poslední sochy to ale autor ve vykreslení průkazné fyziognomie tváře, jejího výrazu a samotné psychologie dle mého mínění nezvládl a jako portrétní realista zcela propadl.

Ostatní tělesné dispozice snad i sedí. A například oblečení figury do oblíbené konfigurace zpěvaččina šatníku vnímám jako dobré gesto charakterizující její pověstnou lidovost a nenabubřelost. Ovšem postavení sochy na vinylovou desku je tak banálním výtvarným gestem, kterému by se mohla vyrovnat snad jen liška v náruči Leoše Janáčka, ale bohužel i tohle se v Ostravě stalo. Kazí to jen Kryl, který nemá na hrudi kytaru.

Na gramodesku fanoušci pokládali květiny. (Foto: Aleš Honus)

Nejsem znalec hudebního projevu Věry Špinarové, ale to, co jsem za svůj život stihl u zpěvačky zaregistrovat, bych charakterizoval jako živelnou a nespoutanou energii. Naproti tomu Moješčík zvolil gesto jakési kontemplace, které v důsledku nese jen výraz nekonečného patosu. Absolutního zastavení emocí.

Jeho socha ale emoce rozhodně zastavit nedokáže – obávám se, že všeobecně pozitivní vášně příliš nevzbudí, tipl bych si spíše na skandální odmítnutí této sochy. Ze strany syna Věry Špinarové Adama Pavlíka se to už stalo. „Tohle není maminka,“ řekl novinářům k důvodu, proč při odhalování zůstal stát stranou a neřekl aspoň pár slov, i když se počítalo s tím, že právě on sochu odhalí.

A je to oprávněná pozice ze všech možných hledisek, které na celý tento projekt můžeme nastavit. Městské části i autorovi sochy přeji do budoucna především silnou sebereflexi.