Výstavě Sex a smrt na Dole Michal dominuje ostravský rustikál Michala Moučky a Zdeňka J. Bendy

„Dybych věděl, že má budeš, dal bych dláždit, kudy pudeš,“ zpívá se v jedné písni z citovaného sborníku Láska a smrt. A se stejnou pokorou před darem lásky básnil třeba i Petr Bezruč: „Jen jedenkráte kolem mne šla láska.“ Láska je ovšem slovo, které pro výstavy současného umění není úplně „sexy“, takže se nahrazuje sexem. Anebo je to jinak?

Strůjci expozice na Dole Michal správně zvolili „sex“, aby dali autorům šanci poukázat na temnější struny tělesnosti. Na sexuální násilí v rodinách i kolektivech, na nucenou prostituci nebo na sexuální oběti válečných konfliktů. V tomto smyslu má výstava aktuální souvislost s právě udělenou Nobelovou cenou za mír, kterou získali Nadja Muradová a lékař Denis Mukwege. Muradová je jednou z odhadovaných 3000 jezídských dívek a žen, které se staly obětí znásilňování ze strany ozbrojenců takzvaného Islámského státu. Mukwege je gynekolog, který léčí oběti sexuálních válečných zločinů v Demokratické republice Kongo. A oba na tohle běsnění z pozice mužské síly upozorňují světovou veřejnost.

Vstup do výstavy na Dole Michal. (Foto: Ivan Mottýl)

Drastický rozměr válek, o němž veteráni v době míru sveřepě mlčí a ženy se dusí v slzách, lze dešifrovat třeba v obraze Hilmand malíře Jana Vrabčeka. Hilmand je afghánská řeka, čímž je určeno teritorium. Americká či britská uniforma (dost možná i česká) v makovém poli pak v návštěvníkovi galerie probouzí přehršel asociací. Možná v nejbližších minutách překazí vesnický soud, který posílá k ukamenování nevěrnou ženu. Anebo si vojáček jen lehne mezi makovice, a tam si ho prostě „vyhoní“ ve vzpomínce na nějakou lásku. I on ale může být původcem sexuálního násilí, neboť memento zvané My Lai z vietnamské války dokazuje, že každý muž navlečený do maskáčové uniformy je za určitých okolností schopen sloužit nejnižším pudům.

Hilmand Jana Vrabčeka. (Foto: Ivan Mottýl)

Vrabčekův voják z Afghánistánu je permanentním synem smrti. Láska k ženě a dětem kdesi v zázemí, láska k vlasti, láska k žoldu, láska všeobjímající i zničující…  To vše možná rotuje jeho myslí, zatímco kráčí opiovým polem s rázností osvoboditele a nositele míru (a lásky), jak mu to ještě včera nalévali do hlavy politruci. A najednou rána za zálohy. Anebo sám hodil granát mezi vesničany a navždy utišil jiné plameny srdce? Dost možná je ale ten obraz jen zlým snem pacifisty nebo hipísáka.

S volnou hipísáckou láskou pracuje i autodidakt a bývalý herec Komorní scény Aréna Michal Moučka, který pro výstavu vytvořil malířský triptych. Téměř oltářní obraz s parafrází Posledního soudu, na kterém pomyslný archanděl rozhoduje, které máničky půjdou do nebe. A také o těch, které patří peklu a budou uvařeny ve vařícím oleji. Čtyři hlavy ve formě svérázných bust, z nichž jedna má Moučkovu tvář, už čekají na zatracení na „pekelném prkénku“. Vzhledem k náročnému tématu, které stanovili kurátoři, je to jedno z nejpůsobivějších děl celé výstavy. Jakkoli je Moučkovo dílo neškolené a do jisté míry naivní, pokud jde o přímou konfrontaci sexu a smrti, tak umělec udeřil rovnou do spánku.

Instalace Michala Moučky. (Foto: Ivan Mottýl)

Vanitas vanitatum et omnia vanitas. Marnost nad marnost, všechno je marnost. Malíř Zdeněk Janošec Benda se tématu uchopil s obdobnou úderností jako Michal Moučka. Bendova umělecká cesta po hraně poučeného malířství váchalovského ražení a „art brut – insitus – cerritus ostraviensis“ je konstantní a uvěřitelná. Jeho mužský kostlivec osahává klín ženského kostlivce s vášní puberťáka, Benda tak provokativně parafrázuje motiv Tance smrti z pozice štamgasta v ostravské Jedové chýši. Jen v kořalně je totiž možno se podívat smrtce do očí bez pokory před nabroušenou kosou. Macabre absint!!! Hlavně si i v poslední minutce pořádně pošpásovat, nikoli jen křepčit, jak to činí roztančení kostlivci na známé renesanční rytině Michaela Wolgemuta a v mnohých dalších dílech s výjevem zvaným Tanec smrti.

Obraz Zdeňka Janošce Bendy.

Sex a smrt, to je název našponovaný jako oprátka oběšence. Láska a smrt, to je poezie. Kdyby se výstava jmenovala stejně jako sborník Františka Halase a Vladimíra Holana, volil bych jinak. Možná bych vyzdvihl obraz Kataríny Szanyi nazvaný Adore, který si pohrává se slastí a bolestí milostných dopisů, dávných ručně psaných listů. Obecně s rukopisem, v němž se podle grafologů rozpoznají i city. Tedy láska.

Detail z obrazu Kataríny Szanyi.

Zpátky do války mě přivádí významově mnohoznačná socha Šárky Mikeskové nazvaná Milosti. Tohle je hromadné znásilnění, a zároveň jen pouhý erotický sen. Mohl by to být pomník všem ženám z Ostravska, které na jaře až na podzim 1945 znásilnili sovětští vojáci (a že jich byly stovky), jenže takové skandální dílo by se nikdy nemohlo objevit na veřejnosti. Ale je to také ironická skulptura, která symbolizuje chlapské řeči. Ty věčné heroje, kteří v hospodě počítají, s kolikami ženami si to rozdali. A v jakých neuvěřitelných polohách!

Socha Šárky Mikeskové. (Foto: Ivan Mottýl)

A co zůstane po sexu a smrti? Pozůstalost. Tak jako na fotografii Terezie Foldynové. Kalendář, zavařeniny, budík, plácačka na mouchy, popelník, televizní vypínač…

Fotografie Terezie Foldynové. (Foto: Ivan Mottýl)

*

Sex a smrt. Cechovna Dolu Michal. Vystavují Martin Cihlář, Petra Filipovská, Terezie Foldynová, Martin Froulík, Zdeněk Janošec, Otakar Matušek, Karolína Matušková, Šárka Mikesková, Michal Moučka, Katarína Szanyi, Jan Vrabček. Výstava trvá do 19. října 2018.