Dokázal by tohle někdo zahrát ještě lépe? Lukáš Vondráček opět oslnil, tentokrát v tandemu s fenomenálním cellistou

Lukáš Vondráček v posledních několika letech září jako skutečný meteor. Ročně odehraje na 100 koncertů a patří k nejvytíženějším pianistům, kteří cestují po celé planetě. Tentokrát se v komorní řadě Janáčkovy filharmonie Vondráček představil s mladým violoncellistou Alexejem Stadlerem, jehož violoncello z dílny Davida Tecchlera (1715) bylo pravou ozdobou koncertu. A to nejen ve smyslu vizuálním, nýbrž zejména v posluchačském.

Umělci se nejprve představili v ryze romantické náladě. Fantazijní kusy op. 73 Roberta Schumanna se jim od počátku zdařile rozezněly paletou emocí, které těkaly od sentimentálních tónů první věty, přes hravé momenty střední části, až po vzletnou sílu závěru, kde se i připomenula ústřední melodie z úvodu. Od počátku oba hráči zaujali naprosto dokonalou vyvážeností v dynamice, noblesní tónovou kulturou a průbojnou agogikou, v níž byla řada momentů vymodelována a rozvedena naprosto nečekaným způsobem.

Lukáš Vondráček. (Foto: Ivan Korč)

Vynikající byla Sonáta pro violoncello a klavír č. 2 F dur op. 99 Johannese Brahmse. Zejména její druhá věta byla zahrána s mistrovskou dynamikou, v níž bylo vše obnažené s pravou intimní poezií a jemností drobnokresby.

Nejzajímavější skladbou programu po přestávce byla vzácně hraná Malinconia pro violoncello a klavír op. 20 finského mistra Jeana Sibelia. Skladba, která vznikla jako bezprostřední umělecká reakce na smrt Sibeliovy dcery, má obrovskou výrazovou sílu. Oběma umělcům se ji podařilo rozeznít s psychoanalytickou pronikavostí, místy dokonce s výrazovou brutalitou v četných úderech akordických sekvencí i s opalizující, průsvitnou něhou, která se linula z jemných figurací klavíru symbolizujícího Sibeliovu dceru.

Lukáš Vondráček během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Sonáta pro violoncello a klavír C dur, op. 119 Sergeje Prokofjeva byla lahodnou třešničkou na dortu, kterou si oba umělci náležitě vychutnali. A pohráli s ní doslova zábavným způsobem, což by ruskému velikánovi udělalo radost, neboť adjektivum „zábavné“ měl Prokojfev velice rád jak v hudbě, tak v osobní slovní výbavě.

Nejen humor, ale i mnoho jiných odstínů Vondráček se Stadlerem z Prokofjevovy hudby nenásilně vykřesali jako gejzír jisker. V prostřední větě si Stadler Prokofjevovy hudební vtipy doslova vychutnal. Oba hudebníci se na závěr rozloučili s publikem ještě kratičkým romantickým přídavkem, kterým svůj úspěch zpečetili.

Koncert klavíristy Lukáše Vondráčka a violoncellisty Alexeje Stadlera byl důkazem, že v umění žádné překážky neexistují, když se spojí srdce, hlava a extrémní talenty. Oba umělci si hudebně mimořádně rozuměli, fungovala mezi nimi jakási neviditelná hudební chemie. Byli na sebe napojeni a sledovali se vzájemně s podvědomou jistotou a absolutním spolehnutím se jeden na druhého.

Alexej Stadler bšhem koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Stadler mne osobně nesmírně překvapil svým úžasně kultivovaným tónem (krásnější violoncello jsem v Ostravě neslyšel), výrazovou brilancí a mimořádnou technickou zdatností, která se nejvíc projevila v Sibeliově tragické skladbě.

Vondráček se ukázal být stejně jedinečným pianistou i v roli transparentního spoluhráče, který se dokáže zcivilnit, zrovnoprávnit a umí naslouchat i hlasu svého protějšku. Byl to nádherný koncert plný úžasných výkonů, bratrské komunikace a živé hudby.

Alexej Stadler a Lukáš Vondráček. (Foto: Ivan Korč)

Oba umělci se předvedli v nejlepším světle a ukázali, že to, co dostali do vínku darem, tvrdou prací dokonale zúročili. Současně nastavili hudební laťku až prekérně vysoko a bude zajímavé sledovat, jak se v jejím kontextu budou během nedávno zahájené sezóny jevit další umělci této koncertní řady.