Gilgameš se z PLATO přestěhoval do Staré arény. Není lepší, ani horší. Je jiný

Epos o Gilgamešovi se na divadelních prknech neobjevuje každý den, a proto není divu, že si režisér Pavel Gejguš vydařenou adaptaci přenesl z prostředí galerie PLATO na svou domovskou scénu ve Staré aréně. Po vydatných úpravách divákům servíruje jeden z nejstarších příběhů v jednodušší, ale intenzivnější verzi. Zhuštěná inscenace trvá hodinu a vystačí si se čtyřmi účinkujícími.

Z Eposu o Gilgamešovi. (Foto: Zeno Václavík)

Srovnat obě představení není zcela namístě, protože samotné pojetí je zcela odlišné. To, co obě představení ctí, je zachování textu Lubora Matouše a důraz na pointu nesmrtelného života. Drží si originalitu vlastních verzí závěru i jistých situací, na kterých lze vidět, jak je divadlo živá hmota. Režisér Pavel Gejguš v komorní verzi pracuje více s vizuální složkou a větší důraz klade také na hudbu.

Z Eposu o Gilgamešovi. (Foto: Zeno Václavík)

Původní putovní inscenace následovala s respektem téměř celý text včetně všech postav, které epos obsahuje. Interiérové dvojče je skromnější co do textu, postav, tak i děje. Co se nestihne odehrát, jednoduše odvypráví Básník nebo odzpívá Nevěstka. Hlavní „best friends“ duo Hofmann/Lefner si své role povýšilo a vstříc blízkosti divákům se nebojí emocí, kterých je po celou dobu představení servírováno v dostatečné míře. Navíc své herecké kolegy tyto hlavní postavy nezastiňují, což dodává představení velmi příjemnou rovnováhu.

Z Eposu o Gilgamešovi. (Foto: Zeno Václavík)

Velký prostor dostávají Robin Ferro a Anna Polcrová, kteří zastávají více postav. Proměny představení nijak nenarušují a místy spíše nahrávají příjemnému tempu, které dává prostor pro ty diváky, kteří by se rádi podívali na skvost klasické literatury v pojetí nejen pro nadšence. Navíc Robin Ferro má více prostoru představit škálu svého hereckého umu a ta mimická a démonická mu velmi sedla. Anna Polcrová velmi zdařile udržela krok s triem testosteronu a svým rolím dodala nový náboj.

Z Eposu o Gilgamešovi. (Foto: Zeno Václavík)

Původní představení v galerii PLATO mělo bláznivé aranžmá, nebálo se divokého entrée ani vtipných zásahů. To vše dohromady fungovalo jako lepidlo, díky kterému se diváci přesouvali s dychtivostí, co je ještě čeká za dalším rohem. Čekalo je toho plno, a proto jsem byla zvědavá, jak se velkoprostorová produkce najednou smrskne do pár metrů čtverečních.

Příjemným zjištěním je především to, že adaptace není po redukci a po přestěhování na prkna Staré arény ani lepší, ani horší, ale že se zrodilo zcela nové představení, které má intimnější atmosféru a soustředí se především na hlavní sdělení eposu bez nutných příkras.