V Míru se snažíme dávat hercům práci na míru, říká umělecký šéf Divadla Mír Štěpán Kozub. I o tom bude Ráno po tom

Před několika dny média zveřejnila informaci o tom, kolik stála vražda slovenského novináře Jána Kuciaka. Myslíte si, že divadlo dokáže pracovat i s tak aktuálními informacemi? Vy jste ale spíše na tu odlehčenější komediální notu?

Bezpochyby mohou existovat divadelní prostory anebo soubory, kde se stane hlavní tématem současnost, třeba i z politické sféry, která je velice aktuální. Moje minimální zkušenost mi ale říká, že je lepší mít od skutečnosti větší časový odstup. Když má člověk nad věcí nadhled a není úplně zainteresován. A také, což nemyslím nijak zle, je schopen vnímat skutečnost i s humorem.

To bychom ale museli počkat takových padesát let, než dojde ke zpracování aktuálních témat…

Možná ano, nevím. Obecně za sebe musím říct, že politiku na divadle moc rád nemám. Přitom se ale říká, že divadlo nastavuje zrcadlo současnému světu.

Jak je tomu u vás v Divadle Mír?

Nejpodstatnější a nejdůležitější pro nás je, a doufám, že i v budoucnu bude, soustředit se na herce. Herec podle mne neslouží divadlu, ale divadlo slouží herci. Prostor Míru vznikl proto, aby tvůrci, nejenom herci, se scházeli a měli chuť spolu tvořit, seberealizovat se. Mír má pro ně vytvářet podhoubí.

Jak je k tomu vedete?

Třeba tím, že si u nás může herec vybrat, co chce hrát. Nepracujeme tak, že bychom vybírali hry a pak pro ně sháněli herce s tím, jestli by si nechtěli zahrát tu či onu roli. Máme skupinu lidí, o kterých víme, jak pracují a fungují, a snažíme se jim podle toho nabízet možnost uplatnění.

Takže sobotní premiéra inscenace Ráno po tom vznikla tímto způsobem?

Ano. V okamžiku, když jsme s Albertem Čubou, principálem divadla, vybrali tento text, už jsme věděli, koho konkrétně oslovit. Když jsem četl předlohu poprvé, automaticky se mi vybavovaly tváře, a tak jsem je oslovil. Kdyby mi ti herci řekli, že nemohou nebo nechtějí, ani bychom ji neuváděli. Vybrali bychom jiný titul pro jiné herce.

Jednu z hlavních rolí bude hrát oblíbená Alena Sasínová-Polarczyk z Komorní scény Aréna, za tou jste šli první?

Věděli jsme, že chce s Mírem spolupracovat, a když jsem dostal text Ráno po tom do ruky, bylo to přirozené rozhodnutí. Okamžitě souhlasila, stejně jako Robin Ferro byl sázka na jistotu, stejně tak Albert Čuba, který v okamžiku, když hru vybíral, tak s vědomím, že ztvární konkrétní postavu. Karolína Hýsková dostala roli, na kterou jsme jako na jedinou udělali konkurs.  Je to absolventka Janáčkovy konzervatoře, působila v Šumperku a nyní se vrátila zpět do Ostravy, kde má angažmá v Divadle loutek.

Za jakých okolností přichází režisér Grzegorz Kempinsky? Naposledy spolupracoval s Komorní scénou Aréna na Top Dogs, Krajních mezích a Plešaté zpěvačce, nyní režíruje u vás…

Společně s Albertem Čubou Quilterovu hru objevili. Byl to dlouhodobější proces, spřátelili se během zkoušek v Aréně. Pak mně Albert text poslal a bylo jasné, že je to ono, co by mě bavilo.

Jak se vám spolupracuje s přespolním polským tvůrcem?

Dobře si rozumíme, má rád české divadlo a považuje se za čechofila.

Hra začíná tak, že se nahý muž probudí vedle cizí dívky neznámo kde a neví, jak se tam dostal. Nejde trochu o klišé?

Pro mě ne, mně se takové situace nestávají. Většinou se probouzím vedle známých lidí. Předloha je ale natolik vtipná, že se o klišé uvažovat ani nedá. Inscenace stojí na portrétu vykloubené rodiny, který je hodně nestandartní.

Jak jste se na post uměleckého šéfa Divadla Mír vlastně dostal? A jak vidíte budoucnost této scény?

Nikdy jsem netoužil po tom, stát se někde šéfem, spíše to vnímám jako přátelsko-profesní spolupráci, s Albertem Čubou máme podobné pohledy na věc. Nemohu se stavět do pozice šéfa už jenom proto, že nemáme stálý soubor. V podstatě jsme pohostinské divadlo s tvrdým jádrem spolupracovníků. Všichni jsme profíci, i když takzvaní volnonohaři, a jsme přesvědčení, že v budoucnu se tento model daleko uplatní více než dnes obvyklé scény se stálým souborem. Je to lepší, protože jsme páni svého času, do určité míry. Můžeme si práci vybírat, není nám přiřazována a víme, co je pro nás dobré. Nevýhoda je akorát v tom, že si musíte plánovat práci dlouhodobě dopředu, abyste měl zajištěnu existenci.